Číslo

V přímořské čtvrti Warnemund německého přístavního města Rostock každoročně probíhá týdenní lidová slavnost, která má podpořit turistický ruch. Aktivisté z lodi M. S. Anton a místní evangelická diakonie však v rámci slavností zorganizovali akci, která mířila hlouběji. Na pořádání umělecké instalace mířící na aktuální téma útěku a migrace se podílel i mladý německý teolog Ferdinand Liefert, který o ní pro Protestant napsal následující text.

Filosof Emmanuel Lévinas stále znovu zdůrazňoval, že je to setkání s druhým, které nechává člověka převzít odpovědnost za druhého. Přesněji je to tvář druhého, která, pokud je druhý vnímán jako jiný a není podřizován mým vlastním kategoriím, klade etické nároky. Tvář druhého neříká v této situaci o nic méně než: „Nezabiješ mě“. Pro Lévinase by nemusel být tváří nutně obličej, jako tvář v tomto smyslu může na mé vlastní já působit i týl druhého.

V Německu jako i jinde v Evropě není v těchto dnech odpovědnost za druhé lidi dostatečná. Přednost mají národní zájmy rozdmýchávané v médiích. Odpověď Evropy na jednu z největších výzev pro světové společenství tak chybí. Krizové regiony celého světa, v nichž mohou důstojně žít jen někteří (pokud vůbec někdo), jsou výchozími body migračních pohybů. Přesněji řečeno pohybů útěku, protože ti, kteří odcházejí z regionů jako Sýrie, to dělají právě proto, že nemají jinou možnost jak přežít. V posledních letech přišla často řeč na lidi, kteří přišli o život při pokusech utéci přes Středozemní moře. Zcela aktuálně se v Německu mluví o plánech vlády na rozšíření vyhošťovací vazby, o xenofobních demonstracích nebo útocích na uprchlické domovy. Tvoří se mozaika společenské nálady, která je potvrzována izolační politikou a zároveň je skrze ni izolační politika ospravedlňována. Na druhé straně existuje mnoho snah občanské společnosti na situaci něco změnit, postavit se proti rasismu a prakticky pomoci. Jak uprchlická politika rozděluje společnost lze v Německu zvlášť dobře pozorovat. Do debaty vstupují také umělci a umělkyně.

Během typické lidové slavnosti u Baltského moře, při níž šlo podle oficiálních internetových stránek o „akci, zábavu, sport a tradici“, se mnoha návštěvnicím a návštěvníkům při cestě na pobřeží či zpět naskytla příležitost setkat se s druhým a pohledět mu do tváře právě v onom lévinasovském smyslu. Dánská rybářská loď M. S. Anton zakotvila již o něco dříve, ale návštěvníci Warnemundského týdne ji mohli uvidět mezi 4. a 7. červnem 2015 u můstku nedaleko místa, kde Varnava ústí do Baltu. Již z dálky bylo možno na lodi spatřit 70 bronzových soch v životní velikosti. Jedná se o busty, přičemž podle lidských modelů byly vytvořeny především hlavy, zatímco zbytek je co nejvíce zahalený. Výrazy obličejů jsou však vědomě vymodelovány s živoucí realističností. Jsou založeny na fotografiích, které posloužily jako předlohy. Dánský umělec Jens Galschiøt vyfotografoval portréty 70 obyvatel a obyvatelek uprchlické ubytovny v Dánsku a zhotovil podle nich skulptury. Lidé, kteří stáli modelem, pocházejí ze zcela rozličných oblastí světa. Tento fakt může na první pohled kvůli jednotné barvě materiálu – bronzu – zaniknout, figury jsou však myšleny především jako poutač, který má vzbudit pozornost. V osobním rozhovoru s posádkou nebo dobrovolnicemi a dobrovolníky, kteří mají připravené informace k projektu, ale i obecně k tématu útěku a migrace, mohou návštěvníci a návštěvnice Warnemundského týdne zjistit více.

Místním partnerem projektu byla tentokrát Diakonie Meklenska – Předního Pomořanska, která krátce předtím zřídila oddělení pro útěk a migraci.

Jak vlastně došlo k tomu, že jednostěžňový rybářský člun byl využit pro účely této umělecké akce jako uprchlická loď? Kapitán lodi M. S. Anton Knud Anderson s touto lodí sám po léta jako rybář brázdil moře. V důchodu se stal z rybáře aktivista. Nejprve šlo o jednotlivé iniciativy proti nadměrnému rybolovu a na podporu ochrany životního prostředí. Z toho vznikl spolek „Levende Hav“, což znamená „Živé moře“. Tento spolek podporuje tradiční rybáře a malá rybářská sdružení a kritizuje brutální metody rybolovu obřích rybářských lodí. Přes téma nadměrného rybolovu, nedostatku přírodních zdrojů obecně a následné války o zdroje se spolek dostal až k problematice uprchlictví. Hospodářské postupy ekonomicky výkonných evropských států s ní nakonec souvisí. A přesto se právě tyto státy tak masivně pokouší před lidmi na útěku uzavřít své hranice. Sedmdesát bronzových soch stojících na rybářské lodi ovšem nabídlo výchozí bod pro naprosto odlišné asociace.

Cílem posádky kolem Knuda Andersona je především vytvářet empatii. Místo čísel a negativního zpravodajství tu při této umělecké akci stojí v centru dění lidé. Reální lidé, jejichž v bronzu zachycené výrazy tváře dokážou přivést jiné lidi k pohnutí.

Hosté Warnemundského týdne vnímali uprchlickou loď M. S. Anton zcela různě. Sotva kdo prošel, aniž by se cítil vyrušen a alespoň jednou se pozorněji nepodíval, o co se tu vlastně jedná. Knud Anderson řekl, že zaznamenal především pozitivní reakce. To znamená reakce od těch, kteří si našli čas zůstat chvíli stát a začít rozhovor s jeho posádkou, dobrovolníky a dobrovolnicemi. Byly to rozhovory, které ukazovaly soucit a zájem o akci. Jiní oproti tomu vyjadřovali svou bezradnost tváří v tvář světovým krizím. Několik velmi negativních reakcí se vyskytlo také, byly však v menšině. Lze-li zmizení kola jednoho z členů posádky přičíst na vrub nějakého pravicového aktivisty, nelze s jistotou říci. Vzbudit pozornost a podnítit diskusi se spolku „Levende Hav“ a diakonii podařilo. Je jasné, že zde jde jen o to získat ty, kteří buď tak či tak cítí sympatie pro lidi v nouzi nebo jsou nerozhodnutí. Tedy ty, kteří jsou informováni jednostranně a snad výhradně skrze konzervativní mainstreamová média. Nebo právě ty, kteří by rádi něco udělali a neví přesně co a jak. Zarytí neonacisté se samozřejmě tak lehko přesvědčit nenechají. Takové akce – a taková byla, částečně potvrzená, naděje organizátorů – ale mohou smazávat jejich navazovací body ve středu společnosti.

Akce se uskutečnila i v dalších přístavních městech. V konkrétním případě Warnemundského týdne se navíc ukázalo, že taková akce nemusí být záležitostí, při níž jsou zasažení jen pasivními objekty umělecké výpovědi. Jeden člověk hledající azyl a jeden, který ho již v Německu získal, byl totiž také v týmu dobrovolníků a dobrovolnic. Vedle autentických výrazů tváře bronzových soch tak mohly zaznít i autentické hlasy, které odkazovaly k autentickým zkušenostem. Alespoň částečně se tak mohl naplnit krok od pouhé reprezentace ke skutečné solidaritě.

V současnosti je rybářská loď M. S. Anton znovu na cestě v jiných vodách. Na cestě za žijícím mořem a důstojně žijícími lidmi.

Ferdinand Liefert (1986) je teolog. Evangelickou teologii studoval v Greifswaldu a Marburku. V rámci programu Interreligious Study in Japan Program studoval v Kjótu. Nastupuje na vikariát v Evangelické lutherské církvi v Severním Německu.

Přeložil Jakub Ort