Populista nebo pro lidi?

Krátká redakční debata na téma ozvučnosti papeže Františka

Papež populista?

Z papeže Františka se už záhy po jeho zvolení stala mediální hvězda. Místo některého z tradičních jmen se jako vůbec první papež rozhodl nosit jméno „sociálního“ světce Františka z Assisi. Poměrně nekompromisně se vyjadřuje k filosofii volného trhu. Vyjádřil se smířlivě na adresu gayů a leseb. Kritizuje poměry v církvi. Působí skromně a pokorně – a trochu paradoxně tím přitahuje víc pozornosti než kdyby se naopak pouštěl do pompy a okázalosti.

Nemám za to, že by za jakýmkoli z papežových projevů byla neupřímnost nebo vypočítavost. Uznávám, že i gesto může mít samo o sobě velkou sílu. Přesto mě zajímá, nakolik se ve Františkově případě jedná o gesta a nakolik také o kroky reálně směřující ke změnám, které římskokatolická církev potřebuje.

Zajímá mě také, jak moc je papež skutečně progresivní či radikální. Možná tak „jen“ působí ve světle těch, kteří byli před ním, podobně jako na české katolické scéna vypadá vedle Petra Hájka, Michala Semína nebo (dokonce) Adama B. Bartoše jako radikální liberál i Tomáš Halík se svými relativně konvenčními postoji. Pokud budeme papeže Františka srovnávat s Benediktem nebo polskými biskupy, samozřejmě nezbývá než jásat. Jak liberální je ale František třeba v kontextu „své“ Latinské Ameriky?

Je nepochybné, že zvolení Františka bylo důležitým krokem jak pro římskokatolickou církev, tak pro celý svět. Jakkoli se nám to jako evangelíkům může nelíbit, je papež veledůležitou postavou, a to nejen křesťanského světa. I jako evangelíkovi, a jako člověku ve světě, mi záleží na tom, aby římskokatolická církev měla papeže s lidskou tváří. Ve Františkovi se jí ho nepochybně dostalo.

Vidět papeže, jak si nechává žehnat od protestantského kazatele, je krásné (byť třeba Semín říká opak). Co ale dělá – nebo udělá – pro větší zapojení katolické církve do ekumenického snažení, nebo, například, pro lepší „kompatibilitu“ svěcení Večeře Páně? Slyšet, že papež neodsuzuje homosexualitu, je rovněž krásné. Postavil se ale nějak k situaci v Nigérii a Ugandě, kde místní klérus podporuje zákony, jež homosexualitu kriminalizují? Změnil nařízení, které homosexuálům zapovídá kněžskou službu?

Podobných otázek mám celou řadu. Týkají se různých témat, ke kterým se papež vyjadřuje. Tu slovem, tu gestem, tu úsměvem. Nechci snižovat význam jeho kroků. Na většinu těch otázek odpovědi nemám a žádné nepodsouvám. Bylo by asi nespravedlivé chtít po jednom papeži, aby odstranil všechny nespravedlnosti a pokřivenosti, které v sobě římskokatolická církev jakožto instituce má. Nezapomínejme ale, že papež, jakkoli by byl liberální, otevřený a osvícený, je především tváří a reprezentantem této instituce.

Ta je pro mě, přes všechno mé nadšení pro ekumenu, v mnoha ohledech krajně problematická. Modlím se přitom, aby se v ní ti, kdo v ní být chtějí, cítili dobře. Všichni bez rozdílu. Pokud k tomu přispěje sympatický úsměv papeže Františka, je to jen dobře.

Jan Škrob

Humanismus potřebuje lidovost

Papež František myje a líbá nohy uprchlíkům, rozmlouvá s člověkem se zdeformovanou tváří, sfoukává s malými dětmi svíčky na narozeninovém dortu nebo drží v náručí chlapečka, který mu bere z hlavy papežskou čapku (tzv. solideo). Sestřih podmalovává lehce kýčovitá hudba s jednoduchým textem, slovem děkuji ve všemožných světových jazycích. Tak přibližně vypadá jedno z videí na YouTube vytvořené k ročnímu výročí zvolení Jorge Marii Bergoglia papežem.

Je docela příznačné, že nejvíce uvízly v paměti lidí právě tyto symbolické momenty šířící se pomocí médií do celého světa. Konkrétní papežovy kroky (především reforma nejvyšších pater církevního aparátu) a výroky (otevřené postoje k homosexuálům, kritika sociálního vykořisťování a podpora míru) jsou sice velmi nadějné, ale jsou to přece jen stále spíše zárodky. Největší mediální bouři tedy rozhodně vyvolal papežův skromný a lidský způsob vystupování.

Diskuse, zda papež není jen populista, který využívá jednoduchá symbolická gesta ke zvýšení své a církevní popularity, na sebe nenechala dlouho čekat. Mnoho komentátorů především v zahraničí, ale i v České republice (které se přes její pověstně odtažitý vztah k jakékoli církvi nevyhnula vlna papežovy popularity), měla a má potřebu se vůči příliš jednoduchým a příliš populárním papežovým gestům vymezit.

Americký starokatolík Shannon Kearns (lednové číslo Protestantu), je „rozesmutněn“, že lidé příliš pozitivně a nekriticky reagují na papežova slova, která přece nejsou ničím novým, a navíc zapomínají, kolik chyb ještě římskokatolická církev má. Český evangelický novinář a komentátor serveru Aktuálně Martin Fendrych ve svém textu zase tvrdí, že nadšení ateistů pro papeže je komické, protože mohou těžko vědět něco o modlitbě a dalších tématech, která papež zdůrazňuje. Německý sloupkař deníku Spiegel Georg Diez zase obviňuje papeže, že se skrze svou show skromnosti snaží přesvědčit lidi, že je jedním z nich, což je však „čistá nepravda“. Další, jako Petr Fischer, měli potřebu dovysvětlit, že papežova kritika kapitalismu není myšlena tak úplně doslova.

Jistě, papežova gesta skromnosti mohla získat v médiích a mezi lidmi svou sílu jen díky kontrastu s reálnou i symbolickou mocí, se kterými je úřad papeže spojen. Františkova lidovost je zajímavá právě proto, že František ve skutečnosti člověkem z lidu není. Je také pravdou, že papež neříká z teologického hlediska nic nového a převratného, ani nenavrhuje konkrétní řešení tváří tvář globální politické a ekonomické krizi.

Papež však svým stylem a kulturou vystupování mění způsob vnímání světa. Do středu vnímání vsazuje svou lidovostí člověka. Člověka ohroženého chudobou, sociálním vyloučením, nemocí, samotou a ztrátou životního smyslu, avšak zároveň člověka nekonečné hodnoty, který je vždy hoden lidské důstojnosti. Je darem pro Evropu, že nový mimoevropský papež nasměroval naše pohledy tímto směrem. Vždyť právě Evropa je kolébkou humanismu a osvícenského boje za hodnotu člověka. Je paradoxem, že tento boj zároveň čerpal z tradice, kterou uchovala Evropě katolická církev, a zároveň vznikal právě v boji proti církvi. Papež František nám připomíná, co má být směrovkou v hledání cesty pro Evropu, a jeho popularita ukazuje, že se trefuje do černého.

Mediálně vděčná gesta ani lidový styl humanistickou společnost ani otevřenou církev samy nevytvoří. Je třeba hledat programy, formulovat vize a probojovávat konkrétní kroky, jak v církvi, tak ve společnosti. Je třeba kritizovat některé papežovy postoje, neboť přes své obdivuhodně otevřené vystupování zastává v mnoha otázkách velmi konzervativní pozice.

To je však něco jiného než kritika domnělého populismu. Ta zavání elitářským strachem o společensky garantované pozice specialistů na to či ono. Kam by to dospělo, kdyby lidé přestali poslouchat ekonomické analytiky a místo toho vyžadovali po hospodářských podmínkách prostě zajištění lidské důstojnosti? Kam by to dospělo, kdyby lidé začali ignorovat religionisty a teology a prostě jen požadovali po představitelích církve, aby brali v potaz jejich životní strachy a naděje? A jak by to dopadlo, kdyby k papežovi začali vzhlížet čeští ateisté? Na náboženství tu máme přece monopol my, hrstka českých křesťanů, která ví, co je modlitba.

Jakub Ort