Pohřbívání mluvčích

Proslov na setkání k 35. výročí Charty 77

S Václavem Havlem odešel poslední ze tří otců zakladatelů Charty 77. Jeho pohřeb byl velkolepý a s mohutnou státní účastí. Také pohřbu Jana Patočky, ač pořadatelem byla pouze rodina, nescházela jistá mohutnost a též státní účast, projevená při obřadu nasazením nízko kroužící helikoptéry a plochodrážních motocyklů. Jedině pohřeb Jiřího Hájka v říjnu 1993 více méně unikl pozornosti.

Rozloučení se konalo v malém evangelickém kostelíku v Praze v Klimentské ulici. Proč zrovna tam? V podstatě proto, že žádná jiná instituce neprojevila ochotu rozloučení uspořádat, ani Akademie věd, kde Jiří Hájek naposledy působil, ani Ministerstvo zahraničí, jehož byl hlavou v roce 1968. Asi stovka lidí přece jen do kostela přišla a s knězem Václavem Malým jsme přítele Jiřího, který se za křesťana neprohlašoval, křesťansky pohřbili, protože jinak to neumíme.

Proč ten nezájem o poslední rozloučení s Jiřím Hájkem? Asi proto, že Jiří Hájek, než ho v roce 1970 ze strany vyloučili, býval komunista. Jak se s komunismem a komunisty vyrovnat, s tím máme v Čechách problém. V roce, kdy Jiří Hájek zemřel, 87 procent obyvatelstva ze všech politiků nejvíce oblibovalo ministra, jenž vstoupil do KSČ zrovna v roce, kdy vznikla Charta, na pracovišti zastával funkci předsedy závodní organizace výboru strany a vystoupil z ní v den, kdy byl Václav Havel zvolen prezidentem ČSSR. To jsou paradoxy, řečeno s klasikem: na jednu stranu byla a je veřejnost nakloněna radikálnímu postkomunistickému antikomunismu a vyčítá dodnes Havlovi, potažmo chartistům, kteří se do politiky zapojili, že s komunisty nezatočili a nezakázali je. Na druhé straně možná téže veřejnosti nevadilo a nevadí bezostyšné obracení kabátů, pokud ovšem obraceč dá najevo, že on byl komunistou nikoli z přesvědčení, ale z mazanosti.

Lidé jako J. Hájek, kteří v určité etapě svého života byli komunisty – a to z přesvědčení – také byli jedinými skutečnými disidenty hodnými toho slova. Disidovali, odštěpili se jak od komunistické strany, tak od její ideologie a nalezli svou životní náplň v prosazování lidských a občanských práv.

Katolický chartista, kněz Josef Zvěřina, napsal o nich: „Styděl bych se tyto ateisty pomlouvat a špinit, jak činí i někteří křesťané. Naopak jim musím děkovat, že mne často hloubkou svědomí a svou odvahou posílili“. Jsou to slova odvážná a ojedinělá, ale Charta byla podnik odvážný a jedinečný: dokázala spojit exkomunisty, jako byl Jiří Hájek, s lidmi komunistickou diktaturou postiženými, jako byl Josef Zvěřina, vězněný v komunistických kriminálech 13 let.

Nikdy jsem docela neuvykl tomu, že chartisté byli a jsou šmahem onálepkováni jako „disidenti“. Přece Zvěřina nebyl disident, nýbrž konsistent. Celý svůj život byl konsistentní, věrný své víře, jejím nárokům i zaslíbením. Disidentem nebyl ani Václav Havel; neměl od čeho disidovat, nikdy žádné ideologii nepropadl a čertu stranické kázně se neupsal.

V Chartě 77 se sešli disidenti s nedisidenty, ba i bývalí vězni téměř doslova se svými bývalými vězniteli. To mnohým vadilo a vadí dodnes. Josef Zvěřina o tom v roce 1979 napsal: „Farizeové různých vyznání se pohoršují (…) nad jednotou komunistů a nekomunistů, ateistů a křesťanů – což je pohoršení pochopitelnější u KSČ než u křesťanů.“

Přece jen bylo i dost křesťanů nepohoršených, kterým bylo jasné, že obrodu, niternou nápravu sebe sama, nelze nikomu zakázat a konání dobrých skutků nedovolit. S bývalými komunisty se pak tito křesťané družili a přátelili a z jejich obětavé angažovanosti v Chartě měli radost. Jak by neměli, přece nás učil Ježíš, že z jednoho hříšníka pokání činícího se v nebi ještě více radují než z 99 spravedlivých, kteří pokání nepotřebují.

Nejsme zakleti do své minulosti, do svých osudů, stále je tu nad námi nabídka vykročit ze sebe, proměnit smýšlení, přehodnotit hodnoty, prožít metanoiu neboli obrácení – ovšemže ne kabátů, ale svého srdce a životního směřování. Těm, kdo objevovat chtějí, umožnila Charta 77 objev, že i lidé hodně různí, s různou minulostí, s různými předpoklady, i se svými chybami, omyly, ba i hříchy, mohou zakoušet blahoslavenou i blaženou jednotu, když na sebe dobrovolně vezmou úkol dbát o nezadatelnou lidskou důstojnost, společně nést rizika jeho plnění a vzájemně si pomáhat. I to je jeden z důvodů, pro který všichni, kdo kdekoli na planetě lidí touží po spravedlnosti, po vítězství pravdy a lásky, mohou v příběhu Ch77 nacházet inspiraci i povzbuzení. Tento dobrý odkaz Charty 77 zůstane i poté, co my, nejspíš bez státní účasti, provázeni přáteli a jejich vzpomínkou, budeme pohřbeni nějak podobně, jako Jiří Hájek.

6. ledna 2012 v divadle Archa