Seděl jsem v čekárně benešovské alergologie a vydán nemilosrdné náhodě čekal, až přijdu na řadu. Dveřmi přicházela vůně acetonu, z níž někteří čekatelé dostávali astmatické záchvaty. Ti nejzoufalejší se tísnili u otevřeného okna, kterým foukal studený vítr. Bylo deset dopoledne. Paní naproti sdělila sousedce, že čeká už od osmi. Pět lidí je před ní. Dýchla na mě kafkovsko normalizační atmosféra, jen je 30. září 2008. Ale lidi jsou stejní. Stejně odevzdaní a stejně ziskuchtiví.
Jedna relativně slušná kožní lékařka mi nedávno vysvětlila, proč se dnes u většiny lékařů nelze objednat. Za každého pacienta totiž dostávají peníze, každý platí. Když se ale objednáte, může se stát, že nepřijdete a vznikne mezera. Nebo bude některý pacient vyšetřen dříve a opět vznikne mezera. Kožařka vyřešila tento problém kompromisem: objednává dva dny v týdnu.
Já ale neseděl u kožařky, ale v té alergologické čekárně. Stejně jako za bolševika rezignován a ochoten čekat v ordinaci do tří odpoledne, protože podobně jako za bolševika vím, že s tím (s „neviditelnou rukou trhu“, řečeno dnešním slangem) nic nenadělám. Světlem mi byla kniha. E. Schillebeeckx, Lidé jako Boží příběh. Čtu: Skutečnost je plná protikladů. Proto je lidská zkušenost utrpení a zla, útlaku a neštěstí základem a pramenem fundamentálního „ne“, které lidé říkají svému bytí ve světě. Tato zkušenost má pevnější základ než všechno, co nám o verifikovatelném či falzifikovatelném „vědění“ mohou předat filosofie a vědy. Rozhořčení (což ani není vědecký termín) se jeví jako základní zkušenost našeho života v tomto světě.
Mé rozhořčení ale mělo teprve přijít. Když jsem se po dalších dvou hodinách vypotácel z ordinace a zamířil do lékárny, zjistil jsem, že musím zaplatit devět set korun. Za léky na astma pro člověka, který prodělal operaci srdce!
„Měl jsem pocit, že trvale nemocní lidé by měli dostat jakési slevy,“ vyhrkl jsem na lékárnici.
„Ale ano, dostanou, ale vy tady máte Pulmicort a na astma existuje levnější varianta.“
„Já jsem ale po operaci srdce a ty ostatní brát nesmím, protože zvyšují příliš srdeční tlak…“
„Podívejte, to my neřešíme, specifické diagnózy nejsou započítány.“
Je tu ale sociální záchrana: tzv. regulační poplatek. Když za rok utratíte za léky víc než 5 000, milosrdná pojišťovna vám vrátí přeplatek. Sama si ale u každého léku určuje, kolik započitatelný doplatek činí. U Pulmicortu je to 0 Kč. U antibiotik (která jako kardiak musím brát po každé viróze) 0 Kč. Za každý lék na receptu platím poplatek 30 Kč. Za pět léků je to dalších Kč 150,–, které pojišťovna nehradí.
Říkám lékárnici: „No, ale teď jsem si představil svůj důchod a je mi jasné, že tyto léky si nebudu moci dovolit.“ Odpověděla: „Budete si muset koupit takové, na které budete mít.“
Co taky s neproduktivním člověkem v dnešním světě? Co s tisíci lidmi, jejichž příjem je kolem deseti, dvanácti tisíc měsíčně, a mají tu „blbou karmu“, že mají nějaké chronické onemocnění? Do plynu je posílat přece nebudeme, zařídíme, aby makali co nejdéle, a pak už je to jejich věc. Žijeme přeci ve svobodném světě.
Já ale budoucnost vidím velmi optimisticky. Dívám se do usměvavé spokojené tváře miliardáře Tomáše Chrenka. Jsem přece křesťan, a tak mám radost, když vidím štěstí svých bližních!