Pět poznámek při narozeninách

Bůh nad světem, spravedlnost a války na zemi

Pán Bůh je nad dějinami, ale v dějinách probíhají války. První světovou válku (Velkou), zahájilo Rakousko s vydatnou podporou Německa, ale další národy do ní vstoupily se svými zájmy. Češi byli v rakouské armádě a také v legiích. Různý smysl měla jejich protikladná účast. Válka skončila podle některých příměřím, podle jiných porážkou Německa. Byli nějací politikové a velitelé za Velkou válku hnáni k odpovědnosti? Druhou světovou válku vyvolalo Hitlerovo dobyvačné Německo. Spojenci se dali do boje a přemohli je až k jeho bezpodmínečné kapitulaci. Norimberský soud pohnal nacistické představitele k odpovědnosti. I dnes jsou války. Bůh je nad dějinami, my se máme tázat, kde je před Boží tváří v situacích války spravedlnost, kde je holé zlo a kde je neštěstí. Může někdo umísťovat do dějin tzv. Boží soudy? Netheolog Jiří Suchý v písni o válce říká „rozpoutalo se peklo a Bůh si zakryl tvář.“ Bůh je nad dějinami a je mu líto zabíjení lidí. O mír se však musí starat lidé.

Duch svatý, spirituality a zlo

Duch svatý je originální mezi spiritualitami. Neztotožňuje se s kdejakým duchovním pohybem a chvěním. Má svou obsahovou náplň, a ta je totožná s tím, co Ježíš říkal a činil na zemi. Jeho duchovní působení je rozmanité, ale má také podobu spravedlnosti, a to každodenní, obyčejné, světské a civilní. Theologie má mít odvahu jinakou spiritualitu Ducha svatého rozeznávat tváří v tvář spiritualitám evropským, sekulárním, islámským, buddhistickým, africkým a jiným. Sekulární spiritualita prozrazuje žízeň lidí po smyslu dní a let, po smyslu vztahů a práce. K tomu má mít kazatel co říci. Duch svatý jde člověku naproti, je připraven člověka navštěvovat, vstupovat do lidského nitra a mysli, ubytovat se v ní aspoň na nějaký čas, dodává svobodu, důstojnost, sílu a útěchu. Nevede k povýšenosti. Při náporu ďáblových svodů a ohnivých střel toho Zlého Duch svatý je připraven dodávat plnou Boží zbroj (Ef 6,10–17). Takto vyzbrojen musí člověk ovšem řešit situace sám.

Farář, farářka a sbor za komunismu a za demokracie

Doba u nás ovládaná a ovlivněná komunistickou mocí měla rozmanité fáze. Tvrdou fázi soudních procesů, věznění a poprav, pak fázi uvolňování, tvorby, dialogu a nápravy, pak fázi sovětské okupace a normalizačního útlaku, cenzury a věznění. Sbory v tom všem žily a měly faráře se státním souhlasem, který byl mnohým odňat. Většinou byl sbor, staršovstvo s farářem solidární a všichni čelili tlaku státní správy, mnohde také Státní bezpečnosti. Někde postižení faráři zůstali se svými rodinami opuštěni a museli se z fary vystěhovat. Byli faráři přizpůsobiví a opatrní, byli faráři nekonformní a stateční, byli faráři, kteří podepsali Chartu 77 o lidských právech. Ve svobodné demokracii protivník zmizel, státní souhlas zmizel, farář a sbor žijí v bezbřehé svobodě i když uprostřed nových vlivů. Farář je třeba lákán do jiného zaměstnání, laici ve sboru si dovolují vůči faráři víc než dřív, leckde jsou hořkosti. Být farářem je krásné povolání s obrovským rozsahem a velkými možnostmi, je ovšem nově riskantní a vážíme si mladých kolegů a kolegyň, že do toho jdou.

Goethe nalezl vztah k Čechům

Vztahy mezi Čechy a Němci se táhnou dějinami střední Evropy a prošly mnoha nadějnými proměnami i hrůznými dobami. Uprostřed nich pěkně svítí dobrý vztah německého spisovatele a básníka Johanna Wolfganga Goetha k Čechům a k české zemi, jak o tom zasvěceně píše Johannes Urzidil, pražský německý Žid ve své knize Goethe v Čechách (čtěte můj výtah z knihy v Protestantu 8/2014). Na konci 18. a začátkem 19. století byl Goethe sedmnáctkrát v Čechách jako host západočeských lázní, kde se seznamoval s naší zemí, jejími dějinami a kulturou. Je překvapivé kolik vztahů zde navázal a jak pronikl do českých dějin ke Karlu IV., k Husovi, k Jednotě bratrské, Komenskému, ale také k Jiřímu z Poděbrad, ke Kollárovi, Dobrovskému, Šternberkovi a jiným. Urzidil píše, že Goethe byl ve své době nejdůležitějším zvěstovatelem českých hodnot za českými hranicemi. Vztahy mezi Čechy a Němci jsou a zůstanou ve středoevropském sousedství úkolem a Goethe dává dobrý příklad pro tvorbu vzájemných vztahů. Záleží ovšem také na Češích, co vnesou do vzájemného dialogu.

Český člověk doma a ve světě

Otázka, co je domov a cizina, co je vlastenectví, jaký je rozdíl mezi exulantstvím a emigrací, je živá pro českého člověka po celé dějiny. Filozof Erazim Kohák vydal knihu Domov a dálava. Spisovatel Milan Kundera se loni připomněl knížkami Slova, pojmy, situace a Zahradou těch, které mám rád. Také je živá otázka návratu z jiné země domů anebo návratu z domova do jiné země. Evangelíci odcházeli do Žitavy, do Slezska, do Berlína, do Zelowa, mnozí Češi odešli na Volyň, za Velké války Češi v Rusku, Francii, Italii tvořili legie a bojovali o budoucí stát po zániku vídeňské monarchie. Někteří Židé včas unikli před nacismem. Před komunismem a za komunismu mnozí odešli na Západ. Čteme o politicích, spisovatelích a básnících, myslíme na členy evangelické církve, kteří tam odešli. Někteří se vrátili. Mnozí zůstali po celou dobu programově doma s úmyslem pracovat pro budoucnost ve zdejších poměrech. Za posledních dvacet pět si leckdo klade otázku, zda žít a pracovat zde anebo jinde. Je potřebí spravedlivě vidět všechny ty lidi a dbát na vzájemnou toleranci a spolupráci.

Prosloveno při příležitosti 80 let autora na setkání s přáteli 22. 10. 2014 v Hlávkově dvoře v Praze