Jako šestý svazek homiletické řady nakladatelství Eman vyšel soubor kázání Pavla Skály (1956–2003), někdejšího faráře ČCE ve Strmilově, v Miroslavi a v Horní Krupé. Editorem výboru ze Skálovy pozůstalosti je Jiří Šimsa, který provedl selekci a drobnou jazykovou úpravu textů, uspořádal jednotlivá kázání podle průběhu církevního roku a opatřil je mezititulky. Z hlediska sborové praxe je mimořádně dobrým počinem zařazení modliteb a písní, pokud se u jednotlivých Skálových textů dochovaly. Laiky vedená liturgie tak v knížce může najít velmi inspirativní oporu.
Prvotním určením a převažujícím způsobem užití ale jistě zůstane tiché čtení. Odmysleme přitom specifický typ čtenářů, totiž známých a přátel autora, popřípadě pamětníků jeho kazatelských výkonů, pro které bude mít četba dozajista obzvláštní, osobní příchuť. Ostatní budou publikaci patrně poměřovat dvojím kritériem: pohledem na Skálovu teologii a na jeho argumentační a rétorickou/stylistickou kompetenci. Ke druhému z právě zmíněných parametrů není příliš co dodat nad slova, pronesená Jaroslavem Vítkem v doslovu, nazvaném Kazatel Pavel Skála (s. 121–124), popřípadě v ediční poznámce Jiřím Šimsou (s. 126). Poukazuje se tu na „rozhodnost Skálova vyjádření“, považovanou dokonce za „tvrdou řeč, vzdorující jakékoli smířlivosti a zároveň […] láskyplně povzbudivou“, v níž díky kazatelově rétorické dovednosti „těžko najdete větu, která by se příčila v ústech“ (Vítek). Jindy se jako podstatná charakteristika vnímá „jazyková originalita, schopnost vcítit se do těch, kdo jsou spolu, úcta ke slovu“ (Šimsa). Ostatně podle slov samotného kazatele „církev nám svěřuje řeč a my se můžeme nechat vést jejím bohatstvím“ (s. 73). Skála ale podle editorů přesto neusiloval o „krásná kázání“. Ba naopak, „posluchač je udržován v napětí, schází mu možnost vypnout pozornost a příjemně se zasnít“, takže „při pozorném čtení je možné málem až bolestně pocítit, jak žádoucí by bylo změnit žánr, nabídnout lehčí tón“ (Vítek). Vydavatelé tu bezpochyby hovoří ve Skálův prospěch, poměřují jeho texty možným očekáváním dnešních evangelických čtenářů, popřípadě jistým typem dnešní kazatelské praxe naší církve, zaměřeným snad až přespříliš na srozumění s publikem, ba dokonce na nějaký ten lacině působivý efekt. Hodnocení jazykového stylu je ostatně vždy z povahy věci arbitrární, tedy záležitostí vkusu a zvyklosti. A nemohu tedy mluvit než sám za sebe. Skálova naléhavost a přímočarost výrazu je mi ovšem každopádně o mnoho bližší, než některá dnešní kázání, která jako by byla vystřižena z rubrik společenských časopisů: trochu té povrchní pseudo-psychologie, něco neméně povrchních analogií s dneškem, jazyk nabízející v duchu módního newspeaku třeba „upoutávku na Velikonoce“. Právě v tomto kontextu asi potřebuje autor doslovu zdůraznit, že Skálova kázání jsou specifická, protože „bez výjimky obrací posluchačskou pozornost k biblickému textu“ a „biblické odstavce pokaždé prostoupí celým následujícím kazatelským útvarem, jejich sdělení je tam přítomno opakovaně, hlasitě, nezaměnitelně, neodbytně“ (Vítek). Ovšem: nemělo by právě řečené být naprostou samozřejmostí, která z kázání dělá – právě kázání? Ale jistě ani v nejmenším nechci své preference vydávat za normu: ostatně Pán sám nechť si vybere, co a jak si z výkonů našich kazatelů použije.
Přejděme raději ke Skálově teologii, jak nám ji ukazuje z povahy věci zlomkovité zrcadlo výboru z jeho kázání. Předně je z knihy patrné (můžeme-li vůbec z výboru usuzovat), jak se Skálovy teologické důrazy utvářely na okraji běžného liturgického provozu a tradičních perikop. Zhruba čtvrtina obsahu je soustředěna k mariánským, tedy pro „standardního“ evangelíka druhotným až proskribovaným tématům. Velikonoční kázání jsou podle Jana, a nikoli podle synoptiků. A ostatně i volba prorockých knih, tvořící páteř celého svazku (viz kromě přeci jen tradičně vykládaného Izaiáše zejména micheášovský cyklus stojící v závěru publikace), je volbou textů opozičních, zaměřených proti zavedeným pořádkům a rozvracejícím do kořene pohodlně zaběhanou, když už ne přímo modloslužebnou zbožnost lidu Izraele. Je patrné, jak velice se Skála usiloval narušit tradiční pohodlné modely, postavit církev, zbožnost i liturgii do příkrého kontrastu k „víře pravé“. I letmý pohled do střípků Skálových myšlenek je tu velmi výmluvný: kazatel například předkládá proroka jako jakéhosi diverzanta víry, který svou naléhavostí a přímočarostí „porušil úpravnou zasmušilost kajících“ a jeho slova jdou „napříč obecnou náladou“ (s. 46, resp. 7). Za texty kázání nám tu vyvstává obraz zkušeného, ale nerezignovaného faráře, odmítajícího jak splavnou bohoslužebnou rutinu, tak rozplynutí svého vlastního úřadu ve víru všemožných „volnočasových aktivit“. V kázání na Izaiáše dokonce přímo najdeme tvrzení, podle nějž „spočívá důležitý prvek hříchu v bezuzdné aktivitě, v prvotním ruchu, který se míjí s Bohem“ (s. 61). Mimoděk člověka napadá: je právě toto rozhraní ještě bojištěm pro dnešní faráře naší církve? A pro jaké množství z nich? Neposuzují dnes sbory a staršovstva své faráře více podle schopnosti proorganizovat cokoli mimo kostel, než podle přiléhavosti a naléhavosti jejich kázání? Pojďme raději zpátky ke Skálovi. Kromě základního eklesiologického vyhrocení jsou jeho přetištěná kázání prvotně směrována k soteriologii a druhotně, kauzálně a odvozeně k etice, jakožto ke dvěma základním pilířům víry. Tedy: důrazy dobře reformované, mile i podnětně tradiční, stále klíčové. Na jedné straně tu stojí člověk, vydaný sám sobě, času, světu, dějinám a oslovovaný ke spáse ze strany „milosrdného Boha“. A na straně druhé, či spíše jako důsledek prvého specifická/možná kvalita lidského jednání, kterou Skála pojmenoval s mimořádnou přesvědčivostí i elegancí: „kdekoli prokážeme skutek lásky, kdykoli odpustíme tomu, kdo nám ublížil, kdykoli pomůžeme neokázale a jemně, kdykoli spojíme roztrhaná pouta přátelství, kdykoli ustoupíme, aby se nepřátelství nemohlo prosadit, […] tehdy vždycky a tam všude jsou vztyčena znamení Boží vlády“ (s. 69).
Pochopitelně v textu narazíme i na pasáže, vyvolávající jistou obezřetnost. Tak když se Mariina chvála Hospodina (Lk 1,46–48a) příliš personalizuje, psychologizuje a čtenáři se náhle předkládá obraz, podle nějž „všechno v Marii chce zpívat a volat“, a samotná postava matky Boží „cítí ještě více, než dokáže vyslovit“ (s. 8). A odkud pak to víš, chce se na kazatele zavolat. Proč opouštíš pevnou půdu textu s jeho zjevnými narážkami na starozákonní pasáže a dáváš se na terén, kde katolické mariologii nedostačíš, kdežto pozornějšího evangelíka nepřesvědčíš? Stejně se děje, když se jiná pasáž z Matouše (2,1–12) interpretuje jako alegorie, podle níž „Jeruzalém a veškeré jeho obyvatelstvo je v tomto vyprávění obrazem církve“ (s. 29). Jakéže církve? Z Matoušovy dobové perspektivy snad jistého typu synagogy či synagogální vrchnosti, se kterou by evangelista mohl Jeruzalém nejspíše spojovat? Nebo dokonce jde o některý z kristovských sborů, třeba onen jeruzalémský? A rýsují se snad v důsledku podobného výkladu uvnitř prvotní církve napětí obdobná těm, jaká známe ze vztahu Jeruzalém – Pavel? Či snad Matouš prorocky hledí skrze mrak věků a kritizuje naši dnešní církev? Pravdě podobné není ani jedno z těchto řešení a úkrok od biblického textu směrem k eklesiologické aktualizaci se jeví snad i jako zbytečný. Dodejme ale hned, že podobných pasáží je ve Skálových textech jen pomálu. Ostatně: kdoví, zda by autor pro vydání ještě neupravoval, nekorigoval, případně zda by ten který text k otištění vůbec určil. Nečetná sporná místa tak můžeme brát z jiného hlediska: otevřenost výkladu, vložená bez učitelské autority církve na bedra kazatele, je jednou z přidaných hodnot protestantismu. A z každé přidané hodnoty – jak známo – se platí daň. Ve Skálově případě není nijak vysoká. Soubor jeho kázání následně ponouká k lapidárnímu hodnocení: kniha dobrá, ke čtení vhodná.
Autor přednáší českou literaturu 19. století na FF JČU
Pavel Skála: O svatosti milosrdného Boha.
Eman, Benešov 2013.