Rozhovor s Jaroslavem Sukem
Jaroslav Suk byl přímým účastníkem událostí v lednu 1969. Emigroval v roce 1981 a vede nyní překladatelskou agenturu ve Švédsku. Přijel do Prahy na akce k poctě Janu Palachovi a jsme mu vděčni za to, že nám na poslední chvíli před uzávěrkou lednového čísla odpověděl na několik otázek.
Od kdy jste studoval na filosofické fakultě?
Studoval jsem nejdřív na Moskevské státní univerzitě, MGU. Mí rodiče byli novináři a já jsem v Moskvě dokončil základní školu, střední školu a jeden rok novinářské fakulty. Na filosofickou fakultu jsem přišel v roce 1967 na obor ruština-němčina.
Jak jste prožíval rok 1968? Jak Palach sám?
V Rusku jsem poznal mnoho bývalých vězňů Gulagu, chodili k nám různí písničkáři a jiní umělci. V těch kruzích žily naděje na demokratické změny, v takovém ruském pojetí, tedy naděje na zlidštění systému. Dokonce jsem tenkrát začal přepisovat ruský samizdat, Solženicynův dopis Svazu spisovatelů.
Jana Palacha jsem neznal ani od vidění, teprve později jsem si uvědomil, že na jedné z plenárních schůzí, kterou jsem řídil, jsem dal slovo jednomu studentu z pléna, který navrhoval obsazení rozhlasu a odvysílání našich požadavků, například zrušení cenzury. Řekl jsem mu tenkrát, že takové věci nebudeme projednávat na plenární schůzi, a doufal jsem, že se ještě sejdeme. Pak jsem slyšel, že Palach předal jiným studentům písemný návrh v tomto duchu. Takže to mohl být on. Takových plenárek byla spousta, těžko říct, kdy to bylo, někdy mezi 7. listopadem 68 a začátkem ledna 69. Jinak, co vím, se Palach organizování stávky nezúčastnil, ani nebyl členem delegací, které jsme posílali na závody, ani nevím, že by byl v SPS, Studentských pořádkových službách, které jsme založili.
O kterých z nastupujících normalizačních tendencí jste se jako studenti domnívali, že jsou nejnebezpečnější (či je jako studenti viděli nejkritičtěji)?
Studentská stávka trvala tři dny od 17. do 19. listopadu. Naše výzvy k vládě, aby zachovala svobody roku 1968, nebyly vyslyšeny. Naopak, ta vláda, kterou jsme podporovali, nás vyzvala k ukončení stávky, aniž by nějak pozitivně odpověděla. Na protest jsme stávku o jeden den prodloužili, ale bylo jasné, že svých cílů stávka nedosáhla. Hlavním cílem bylo rozšířit stávku na generální, zapojit do tlaku na vládnoucí představitele i dělníky a celou společnost. Podpora ze strany společnosti existovala, ale nerozšířila se do té míry, aby zastavila vývoj k nové totalitě. Takže jsme byli zklamáni, nebo spíš zoufalí. Chtěli jsme ten vývoj stůj co stůj otočit, aspoň ti aktivní a radikální z nás.
Myslím, že u mě ještě hrála roli zkušenost ze Sovětského svazu, z těch diskusí, které jsem tam zažil, z těch hrůz a nadějí, které tam existovaly. Z toho společenského marastu, chudoby atd. Pak jsem se dozvěděl, že Palach byl také na delším pobytu v Sovětském svazu a snad získal podobné impulzy.
Jak se k těmto zápasům stavěl Palach? Byla u něj v rozhovorech či příspěvcích patrná i nějaká hlubší duchovní orientace?
Můžu jen hádat, co se v Palachově duši dělo. Vím jen, že já a mé nejbližší okolí jsme ten čin hned pochopili a pak si i uvědomili jeho nekonečný rozměr. Byl to šok, a zároveň popud k ještě aktivnější činnosti. A taky k ještě větší nesmiřitelnosti s režimem, který přinášel tak chmurné perspektivy. To vlastně platilo i dlouhodobě, bylo to jisté memento, závazek, který trval a trvá.
Co teď? To musela být pro studenty po Palachově činu hlavní otázka.
Měli jsme tehdy diskuse zejména s Lubošem Holečkem, který do nemocnice za Palachem chodil a stále tvrdil, že jeho čin nechápe. Snažil se zjistit identitu následovníků, dalších údajných pochodní. A to byl i zájem policie. Tehdejší zastrašení reformátoři i kolaboranti ve vládě se veřejnosti báli a snažili se vše co nejvíc ututlat, udusit, utajit. A v tom jim Luboš bohužel, aspoň v událostech kolem Palachova činu, pomáhal.
Byl jsem jedním z organizátorů demonstrace 20. ledna. Toho „křičícího ticha“. Byla to mohutná demonstrace asi 100 000 lidí, kteří prošli v tichém a hrozivém průvodu centrem Prahy. Ten dojem z demonstrace byl velký a hluboký, mnozí, kteří ho zažili, si pamatují onu… katarzi? Těžko to popsat, katarze přináší jisté osvobození, tohle byla spíš přísaha, aspoň já jsem to tak cítil.
Pohřeb už jsem vnímal méně pozitivně. Samozřejmě, jako každý jsem truchlil nad mladým zmařeným životem. Ale… ty české pohřby! Ta naše okázalá sebelítost, kolikrát už se projevila v dějinách. A ani zde nebyla namístě. Palach chtěl lidi vyburcovat, ne rozlítostnit.
Normalizace pak postupovala dost pomalým tempem. Nás, členy Hnutí revoluční mládeže, zavřeli na přelomu let 1969–1970. Právě jsme připravovali leták k 1. výročí sebeupálení Jana Palacha, s novými výzvami k odporu. A když pak většinu z nás propouštěli po dvou nebo po 2,5 letech, přišli jsme do úplně jiné společnosti. Zastrašené, umrtvené, s novými typy kreatur. Jako bychom vylezli z konzervy.
Farář Jakub S. Trojan při pohřbu interpretoval Palachovo sebeupálení jako oběť, tedy nejhlubší možný existenciální čin, kterým ručil za vyznávané hodnoty a apely. Byla vám tato interpretace blízká?
Jakubova interpretace činu Palacha jako oběti je možná pravdivá, nevím, nejsem teolog. Jan Palach si určitě nemyslel, že přináší oběť, nemyslel v těchto termínech. Bylo v tom ono přání zvrátit za každou cenu tehdejší vývoj. Ovšem svým činem tuto původní intenci přesáhl, učinil něco, co je nad námi, a dal nám sílu.
Dost to vypovídá o těch emocích, které tehdy vládly. Myslím, že právě na pozadí doby je jeho čin pochopitelnější. Samozřejmě lze jeho čin rozebírat a vidět v něm symbol, oběť. Postupem doby se jistě Jan Palach stane dějinnou postavou stejného nebo podobného významu jako Jan Hus.
To je zajímavé, že vy jako necírkevní člověk mluvíte s úctou o Janu Husovi, a mezi českobratrskými evangelíky je jeho památka zanedbávaná, někdy je dokonce v nevážnosti.
Ano, jsem dokonce nevěřící. Ale snad jako Čech v cizině si vážím možná některých českých postav víc než Češi. Třeba Komenského a Husa. Husova odvaha jít za pravdou až na hranici byla vlastně velmi podobná volbě Jana Palacha. Ta přesahuje místo a čas činu stejně jako čin Palachův.
Před několika dny, 14. ledna při vzpomínkovém večeru na ETF UK použil Jakub S. Trojan výraz „devalvace“, když mluvil o lidech, kteří se upálili po Palachovi. Řekl to se zřetelným zaváháním, ale zaznělo to. Co si o tom myslíte?
Říkat slovo „devalvace“ o činech následovníků Jana Palacha je vlastně právě akt devalvace. Ani se mi nezdá, že by to Jakub řekl. Jan Zajíc a další nedosáhli té rezonance ve společnosti, jaké dosáhl Palach. Byla už jiná situace, ale jejich čin byl stejný, odhodlání bylo stejné, snad ještě odvážnější, když věděli líp, do čeho jdou. Nedosáhli ovšem znásobení efektu, co asi bylo jejich cílem. Vedle jejich vnitřních popudů a záměrů. V dopisu Jana Zajíce je to dobře vidět. Mohli byste promluvit s Mirkem Tylem, který rodinu Zajícových zná. Třeba se ve vašem časopisu najde pro takovou diskusi místo.
Mně se to nelíbilo, když to Jakub Trojan řekl, ale zároveň si sama vzpomínám, jak lidé v mé blízkosti v lednu 69 říkali, „jen ať to nedělají další“, a nebyli to lidé prázdných, nekvalitních postojů. Dělalo jim to opravdu starosti.
Taky jsem si nepřál, aby to lidé dělali. Z hlediska pragmatického, aktivizace mas, to nemohlo uspět. Chtěli jsme s pár studenty zapálit sovětský tank a nazvat to „Pochodeň číslo 2“, abychom ukázali, že jsou jiné cesty. Ale naše cesty byly nenásilné, letáky, provolání, nápisy atd. Tedy hlavně verbální.
Nyní, po čtyřiceti letech, patří pro vás Palachův čin do „své“ doby, tj. zápasu o duchovní zdroje proti nastupující normalizaci – nebo má přesah i do dneška?
Jan Palach a jeho čin jsou pro nás stále aktuální. Snad nejlépe to bylo vidět v roce 1989, za Palachova týdne, kdy skoro flagelantská umíněnost lidí chodit na Václavák a dát se mlátit asi něco z Palachova náboje měla. Jan Palach a jeho čin budou žít tolik, kolik to budeme potřebovat pro své potřeby svobody, pravdy, lásky. Třeba to teď vypadá, že to lidi příliš nepotřebují. Je to ovšem omyl, pokud nebudeme o svou svobodu pečovat, zakrní. Přijde někdo, kdo nám ji bude uzurpovat a brát. A pro pravdu a lásku je třeba připomínat Palacha, ten nám pomůže, budeme-li na něj vzpomínat a připomínat si ho.
Teď žiju ve Švédsku. Jméno Jan Palach znají zejména lidé, kteří v té intenzivní době, nejen pro nás intenzivní, žili a vnímali. Neznamená snad pro ně tolik jako pro Čechy, ale chovají k němu hlubokou úctu.
Jan Palach znamenal i pro zahraniční podporu naší věci velmi mnoho. I lidé, kteří naši situaci zažili jen jako vnější diváci, byli náhle zasaženi novou intenzitou. Naše touha po svobodě dostala i pro ně emotivní náboj obrovských rozměrů. Snad takto i uvažoval Jan Kavan, když nazval svou agenturu PalachPress. Agenturu, která se hodně zasloužila o informování zahraniční veřejnosti, zveřejňování disidentských dokumentů, kulturní akce na naši podporu apod. Ovšem mně připadalo použití Palachova jména jako svatokrádež, připadalo mi nevkusné.