Otřásání římské kurie

Číslo

S vědomím, že církev je na cestě a je církví putující, otřásl 19. března tohoto roku papež František stávající strukturou římské kurie – způsobem, jakým vydal apoštolskou konstituci nazvanou Praedicate Evangelium (Hlásejte evangelium).

19. březen je dnem, kdy byl v roce 2013 Jorge Mario Bergoglio zvolen papežem a přijal jméno František. Od samého počátku svého působení v úřadu papeže se zasazoval o přemodelování římsko-katolické církve. Jako rodilý Argentinec měl a má blízko k chudým a vyloučeným lidem. Ví o tom, že církevní aparát je zastaralý a obnovovat ho je třeba v dialogu s věřícími i aktuálními potřebami doby. Papež se neváhá věřících ptát na jejich názory na církev i na to, co se týká jejich každodenního života. Jeho roli kněze, arcibiskupa a papeže určuje heslo „vonět stejně jako jeho (rozuměj papežovy) ovečky“. Jeho výraznou sociální angažovanost dokládají jeho předchozí encykliky (Laudato siFratelli tutti), v nichž se zamýšlí nad sociální naukou církve ve vztahu k současným problémům světa. Jeho nová apoštolská konstituce Praedicate Evangelium čítá 54 stran a dává si za cíl evangelizaci církve.

Jedním z kroků k tomu vedoucích je nové definování římské kurie. Římská kurie představuje složitý systém úřadů a institucí. K nosným pilířům tohoto kolosu patří kongregace, papežské rady a komise. V roce 2013 papež prohlásil, že církev není pouze církevní hierarchií, nýbrž souhrnem Božího lidu. To, co papež od samého počátku svého pontifikátu prosazuje, jsou otevřené dveře církve. Jsou otevřené a obrazně řečeno naslouchající a přijímající měnící se podobu světa. František ví o minulých i přítomných chybách církve. Jednou z chyb je iluzorní víra v její neomylnost. Marco Politi, autor knihy František mezi vlky uvádí v tomto ohledu Františkův náhled na církev chybující. Církev si prý „musí uvědomit chybu, jíž se dopouští, když nadále věří, že ve stádu je devětadevadesát oveček a že mimo je pouze jediná zbloudilá ovce. Je tomu přesně naopak: ve stádu zůstala jen jedna ovce a těch devětadevadesát někde bloudí.“ (František mezi vlky. Brno 2015, s. 208)

Papež František nechce individualizovanou, exkluzivistickou církev. Církevní aparát se snaží změnit přemodelováním stávající struktury. Právě nová apoštolská konstituce je dalším krokem ke změně, totiž k větší otevřenosti římsko-katolické církve jiným církvím a světu. Konstituce podtrhuje misijní aspekt ve smyslu služby a evangelizace. Preambule mj. uvádí, že „papež, biskupové a další vysvěcení duchovní nejsou jedinými evangelizátory v církvi,“ a dodává, že laici a ženy „by měli mít řídící a odpovědné role.“

Dle nového dokumentu, který vejde v platnost 5. června, nahradí dosavadní kongregace tzv. dikasteria. Nový dokument jich zřizuje šestnáct. Úvodní tři se týkají evangelizace, nauky víry a služby charity. K jejich správě, a to i v řídících funkcích, budou smět být povoláni jak věřící laici, tak i ženy. Do té doby směli vysoké úřady římské kurie vést pouze muži, konkrétně kardinálové a jim podřízení jiní církevní hodnostáři. Příprava nové 54stránkové konstituce trvala více než devět let a nahrazuje zakládající konstituci Pastor Bonus z pera Jana Pavla II. z roku 1988.

Františkovo pojetí správy římsko-katolické církve má své odpůrce, ale i příznivce a předchůdce. Pominu-li postavu revolučního papeže Jana XXIII., pak zmíním muže, který formoval Františkovy revoluční postoje. Byl jím Carlo Maria Martini, jezuita a kardinál. To on žádal radikální změny v církvi, která zaostává o dvě stě let a je tak zvaně unavená. Doporučoval radikální změny v církevní správě, otevíral témata sexuality a ženského svěcení. Za pontifikátu Jana Pavla II. byl zbaven funkce předsedy Rady evropských biskupských konferencí. Právě František vrátil Martiniho slova znovu do života římsko-katolické církve.

Papežův krok ke strukturální změně římské kurie je nadějí pro katolickou, čili všeobecnou církev. Ze slov papeže Františka vždy zaznívala touha po bratrství mezi věřícími a po vzájemné důvěře bez ohledu na církevní denominace. Jako jezuita a nyní hlava římsko-katolické církve dává na srozuměnou, že hlavou a nejvyšší autoritou je Kristus a že on, papež František, je jeho učedníkem.