Přenáším se vzpomínkou před svých osmnáct
a vidím zcela zřetelně
budovu své někdejší rodné církve
duchovenského působiště otcova:
secesní průčelí vznosné modlitebny
podobné korábu
plujícímu nad temnotami
smutného dvora s klepadlem na koberce –
Hle, archa Přítomnosti Páně
v jejíž blízkosti se v protějším křídle domu
lesknou v prvním patře
okna našeho ponurého kazatelského bytu:
za nimi v té nejtmavší místnosti
klivie na římse
a vevnitř na stole hrušky s draperií
jindy sestava kastrolů
ba i lebka s tulipány:
zátiší, která jsem tehdy dychtivě maloval
a po fasádě modlitebny sjíždí
ostré zářijové slunce
jaké bývalo v prvních dnech
oněch gymnazijních školních roků
a zvýrazňuje k nejvyšší vážnosti
zlacený nápis:
EVANGELIUM KRISTOVO
JEST K SPASENÍ KAŽDÉMU VĚŘÍCÍMU
Nepochyboval jsem o tom, otče, nikdy.
Jenom jsem se ocital ještě i na jiných mořích
v podivně odervaných, zanášených člunech
vrávoral v nevolnostech, nanejvýš potřebný
zpovědi i vyprošťujícího slova
i pokynu a rady k nápravě.
Jak bych ti však býval směl nakládat
vlastní břemena a nebezpečí
když jsem vídával tvá oblázkovitě omletá záda
schýlená vždy po pastorační službě
chvíli nad sbírkami známek:
tvé vlastní tvrdé mládí selského synka
a potom zarputile radostnou vojáckost
kazatele-evangelisty
Co byla má cesta vedle tvé, otče
nežli nepochopitelný experiment –
Věru mi scházejí kritéria!
Jen Zpytatel srdcí ví, zda a do jaké míry
jsem svoje poslání šťastně nalézal
či nenapravitelně míjel…
Pavel Rejchrt (ze sbírky Předvečer úplnosti)