5. října 2000 v Praze ve velké aule Karolina pronesl k této otázce přednášku francouzský filosof Paul Ricoeur. Přednáška byla ještě v tomtéž roce vytištěna v dvojjazyčné podobě nakladatelstvím Mlýn pod názvem: „Křehká identita: úcta k druhému a kulturní identita“.
V úvodu přednášky hovoří Ricoeur o křehkosti identity. Při čemž slovo křehkost má ve francouzštině široký význam, k němuž mimo jiné náleží i nedostatečná solidnost, či slabost. Svým přesným, náročným jazykem Ricoeur objasňuje zdroje a podobu křehké identity.
Otázkou identity se lze zabývat jak v rovině individuální, tak v rovině kolektivní („Kdo jsem já“ nebo „kdo jsme my“). První příčinou křehkosti identity je dle Ricoeura paměť, neboť svou identitu prožíváme v čase. Vzpomínáme na minulost, na dřívější zkušenost, abychom hodnotili přítomnost a projektovali budoucnost. Křehkost identity individuální i kolektivní vyrůstá z obtíží při práci paměti, při vzpomínání. Víme z psychoanalýzy, jak je v individuální rovině obtížné postavit se tváří v tvář vlastní minulosti, neboť jedinec byl v minulosti vystaven i traumatům a citovým zraněním. Proto práce paměti není možná bez práce smutku a tato práce smutku nespočívá jen v pasivním oplakávání ztrát a zranění, nýbrž znamená práci završenou smířením se ztrátou, jejím niterným zvládnutím. Avšak jedinec tíhne k tomu, aby svá fantasmata opakoval, místo toho, aby je zpracoval.
Dle Ricoeura (str. 19–25) Analogie pro rovinu kolektivní je tu zřejmá: paměť národů je paměť zraněná. Národy jsou stále sužovány vzpomínkou na slávu a pokoření kdesi ve vzdálené minulosti. Je zvláštní a znepokojující, že kolektivní paměť se minulostí zaměstnává obsedantně a ukazuje se jako zkarikovaná verze repetitivních záchvatů a přechodu k činu. Přiznejme, že práce paměti se mnohem nesnadněji provádí na rovině kolektivní, než na rovině individuální a že prostředky, které nabízí analytická terapie, tady bohužel žádný ekvivalent nemají… Snad seminář? … Tato otázka je ještě naléhavější, když k myšlence práce paměti přiřadíme ještě myšlenku práce smutku … Nabízejí se tu samozřejmě paralely na rovině kolektivní paměti: pojem ztraceného objektu nachází přímou aplikaci ve ztrátách moci, území a obyvatelstva. Otázka jak truchlit, je tu ještě obtížnější, než na rovině individuální. Odtud plyne dvojznačnost velkých smutečních obřadů, při nichž se shromažďuje zraněný národ… Varovné je, že vzpomínky na zranění jsou delší a vytrvalejší na rovině kolektivní, než na rovině individuální. Z toho pak plyne dojem neúměrnosti: někde je paměti až příliš, jinde je zase přemíra zapomnění. Tatáž repetitivní paměť, tatáž melancholická paměť přivádí jedny k umrtvujícímu omílání starých traumat, druhé k přechodu k viditelnému činu a páchání násilí. Na rovině kolektivní paměti snad ještě více než na rovině individuální se ukazuje, jak významné je prolínání práce smutku s prací vzpomínání.
K Ricoeurovu stesku, že pro práci kolektivní paměti chybí nástroje, že snad by to mohly být jakési semináře, jejichž konkrétní podobu si však těžko představit, bych chtěl poznamenat, že právě takové semináře, právě takovou práci s traumaty minulosti jsem zažil dvakrát v Drážďanech v Nadaci Most (Brücke/Most Stiftung), kde ke společnému rozhovoru nad traumatickými událostmi česko-německých dějin dvacátého století byly zvány obě strany. Při čemž přednášky, exkurze i rozhovory byly organizovány tak, aby mohlo dojít k novému méně černobílému pochopení událostí.
Další příčinou křehkosti identity je konfrontace s druhým člověkem, který je vnímán jako hrozba, protože je jiný než našinec. Je vnímán jako nebezpečí pro identitu, ať už moji, nebo naši. Ricoeur tuší jakýsi biologický počátek odmítání jinakosti v imunitní reakci organismu, jak to vidíme například na nepřijetí štěpu při transplantaci. Dá se říci, že organismus brání svou identitu. Tato obrana identity nabývá nových podob ve chvíli, kdy do hry vstupuje řeč. „Mé vzpomínky, mé názory, mé zvyklosti jsou moje, naše a vylučují vaše“. (str. 31–33) Věc se ještě komplikuje tím, že k pocitu ohrožení vyvolanému špatně tolerovanou jinakostí se přidává vztah závisti, který je nemenší překážkou k uznání druhého: Závist, jak stojí ve slovníku, je pocit smutku, podráždění a nenávisti vůči tomu, kdo má něco, co nemáme my. Závist činí štěstí druhých něčím nesnesitelným… Na rovině kolektivní jsou pocity ohrožení „jinými“ ještě silnější. Bývají ovšem maskovány ideologickým obviňováním soupeře – ten špatný, zkažený je vždy ten druhý, ten jiný. Ideologie na sebe bere podobu strážce naší identity. To vede k manipulaci veřejného mínění s cílem ospravedlnit své cíle a získat moc potřebnou k jejich prosazování. Odtud je krůček k překrucování skutečnosti, z něhož se ideologičtí odpůrci navzájem obviňují. Ideologové manipulují, zasahují do sebeidentifikace určitého historického společenství především vyprávěním zkreslených historických příběhů.
(Str. 37–39) Každý vyprávěný příběh je selektivní, nevypráví se všechno, nýbrž jen body, které z děje vyčnívají a umožňují zosnovat dějovou zápletku, jež se netýká jen vyprávěných událostí, ale i protagonistů děje, osob. Plyne z toho, že vždycky lze vyprávět jinak. Právě tato selekční funkce příběhu je příležitostí k manipulaci. Nabízí nástroje velmi lstivým strategiím, které od počátku fungují jako strategie zapomínání i rozpomínání. Z těchto strategií pak vyrůstají pokusy některých nátlakových skupin, ať už jsou u moci, v opozici, či rozptýlené do aktivistických minorit, pokusy nastolit „autorizovanou“ historii, historii oficiální, veřejně vyučovanou a oslavovanou… Povinné memorování je tu využito k rememoraci těch peripetií společných dějin, které se považují za zakládající, za fundační události společné identity. Uzavřená podoba příběhu je tak použita pro identitní uzavřenost společenství… Jedna z odpovědí na tyto manipulace je odhalovat je přímo na rovině, kde se provozují nejvíc: na rovině vyprávění. Vyprávět příběh lze vždycky jinak, jak už jsme řekli. Ale právě tento zdroj je vystaven nejen překrucování faktů, nýbrž také kritice. Vyprávět jinak, konfrontovat různící se vyprávění, jak se to historikové naučili provádět na rovině kritiky pramenů, tedy konfrontovat vyprávění zakotvená v dokumentech a archiváliích. Konfrontovat vyprávění znamená především nechat vyprávět druhé; nechat je vyprávět naše vlastní fundační, zakládající příběhy, a tak zosnovat jinou dějovou zápletku událostí, jež jsou základem oslav našich pospolitostí, či oslav národních… Historie s sebou nese i hrot srovnávání, jež nás vyzývá, abychom reinterpretovali svou identitu v termínech rozdílnosti vůči jiným identitám… Posílit svou identitu a neodmítnout při tom druhého, neublížit mu – říká podtitul našeho sejití. Právě tohle může dělat kritické vyprávění, na rozdíl od příběhů „identitního šílenství“.
Dnes, v době moderních médií, především internetu, kdy je snadné manipulovat veřejné mínění různými zkreslenými příběhy, je důležité, aby zaznívalo i ono výše popsané kritické vyprávění v protikladu k příběhům identitního šílenství.