Oni nás úplně převálcujou!

Je zrovna týden po pařížském atentátu na Charlie Hebdo a hlavou mi létají útržky článků, politických vyjádření a diskusí na facebooku, které útok rozvířil. Mezi těmi útržky a obrazy vyčnívá zážitek z konference o české islamofobii, kterou Multikulturní centrum zorganizovalo náhodou hned na den po pařížské tragédii. Při diskusi vstala paní mezi padesáti a šedesáti, představila se jako absolventka ČVUT a také členka skupiny Islám v ČR nechceme a pokusila se vysvětlit svůj postoj k islámu. „Já mám strach,“ řekla a znělo to velmi autenticky.

Až mi té paní bylo líto. Její představy měly ke skutečnosti daleko, ale její strach byl skutečný až příliš a v islamofobní skupině našla alespoň prostředí, kde ho může sdílet s druhými. Úzkost a obavy nevyvolávají jen mediální obrazy násilí, ale také nejistota z měnícího se světa. To, co známe, se může stát minulostí a co přinese budoucnost, nevíme. V podobné dějinné situaci – spíše než ve verších Koránu – má původ také radikální politický islám. Konec šedesátých let přinesl celkové společenské uvolnění, ale také nesplněné přísliby sekulárních ideologií, a to jak v arabském světě, tak na Západě. Stejně jako islám se začalo do politického prostoru vracet i křesťanství (a další náboženství), a to často v radikálních a fundamentalistických podobách. Výsledkem nebyly jen teroristické útoky na lékaře vykonávající potraty, tzv. náboženská pravice přímo ovlivňovala (a ovlivňuje) politiku USA a její podpora měla zásadní vliv na Bushovo tažení do Iráku. Jak napsal Zdeněk Nešpor do jednoho ze starších čísel tohoto časopisu „militantní islámská hnutí a moderní radikální islám jako celek tvoří jen jednu stranu mince, zatímco tou druhou je nepochybně americké ‚občanské náboženství‘, trvalá přítomnost křesťanských prvků v americké politice a v celém sociálním diskursu.“

Co mám říci té paní, která má strach? Že mám také strach. Čeští mainstreamoví politici napravo i nalevo vytahují fašistickou rétoriku. Čím více se ukazují jako neschopní řešit opravdové problémy naší společnosti, tím více potřebují obraz nepřítele, před kterým by své občany mohli chránit. Kdo ale ochrání ty nejslabší před evropskými politiky a „slušnými občany“ už nikdo neví. Po demonstraci Pegidy v Drážďanech našli ve městě ubodaného uprchlíka.

Spíše než nového a neznámého se bojím starého a známého v nové formě. Samozvaní bojovníci za evropské hodnoty by si měli připomenout, že půdu pro fašismus vytvořila evropská moderna, nikoli prorok Mohamed. Svůj krátký projev ostatně zmiňovaná paní ukončila slovy, že sice nezná přesná čísla, ale „nás – bílé rasy(!) – už je strašně malinko a oni nás úplně převálcujou…“

Otázky, které lidé kladou islámu, by měli křesťané klást na prvním místě sami sobě a své vlastní tradici. Křesťanství může být v následujících letech pro globalizovaný svět stejně tak prokletím jako požehnáním (a pravděpodobně bude obojím plus něčím mezi tím). Jednou z rozhodujících bude i otázka, jakým způsobem dokáže křesťanské náboženství pracovat s lidským strachem. Může nabídnout jednoduchý obraz světa, podepřít ho autoritativní představou Boha a všechen strach projektovat do těch druhých. Může ale také čerpat naději a inspiraci v příběhu Ježíše Krista. Ten nezamlčuje křehkost života ani nedává jednoznačné odpovědi. Místo toho však nabízí možnost odevzdávat svůj strach a pochybnosti Bohu a rozvazuje tak ruce pro solidaritu s křehkými a ustrašenými na obou stranách umělých hranic, narýsovaných podle náboženského, kulturního, politického, sociálního nebo dokonce rasového měřítka.