Sešly se nám v redakční radě dva texty, které si všímají deset let starého svatořečení Jana Sarkandra v souvislosti se změnou na papežském stolci. Jejich autoři sice nereagují bezprostředně jeden na druhého, přesto spolu nepřímo vedou rozhovor – o tom, zda, nakolik a z jakých pozic vstupovat do „vnitřních záležitostí“ římskokatolické církve. Sarkandrovská problematika toto téma samozřejmě nevyčerpává, nicméně lze na ní dobře předvést jeho úskalí.
Svatořečený olomoucký folklór
„Nevadila Vám ani kanonizace Sarkandra? – Vadila. Hlavně proto, že se hrubě porušila závazná pravidla. Protesty českých a moravských evangelíků nebyly včas dodány příslušné komisi. Bude nutno ji zrušit – nebo zrušit pravidla podle nichž se kanonizuje. Bude to první úkol nového papeže,“ odpovídá v 2. čísle Protestanta Jan Šimsa.
Tolik silných a také neurčitých slov se málokdy v tak malém odstavci najde. Kdo a jaká závazná pravidla porušil? Navíc se mi jeví směšné úkolovat budoucího papeže. Že se čeští a moravští evangelíci pozdě probudili, je argument pro zrušení příslušné komise? A vůbec – jaké komise?
Oni se pozdě neprobudili, spíše se nakupilo tolik náhod a nejasností, že se obě strany nakonec dostaly do situace, že si vůbec nemohly rozumět. Kolem svatořečení blahoslaveného Jana Sarkandra byl sice v jeho závěru velký rozruch i mezi evangelíky, ale jak se předpokládalo, celá věc utichla a přicházející generace nejen evangelíků již ani nevnímají nějaký závan nedávné doby v této věci. Že to takto skončí, věděli od začátku ti, kdo znali jak historii problémů blahořečení Jana Sarkandra v 19. století, tak úctu projevovanou mu ve 20. století i postup svatořečení. Těch bylo opravdu málo. Stále tvrdím, že Jan Sarkandr je předně olomoucký folklór, soustředěný navíc na maličké území kolem barokní kaple sv. Jana Sarkandra, v jejíž blízkosti se nacházela chlapecká Obecná škola, do které jsem chodil. Pro nás kluky byla tehdy běžně otevřená kaple eldorádem už proto, že je přes ni volný průchod do podzemní věznice s vystaveným skřipcem, na němž byl sv. Jan Sarkandr natahován. Ovšem ani v Olomouci o tehdy blahoslaveném Janu Sarkandrovi nevěděl nic ten, kdo nebydlel v blízkosti Sarkandrovky nebo tam nechodil do školy. Oltář s ostatky sv. Jana Sarkandra na Dómě byl dlouho přehlížen už proto, že byl v těsné blízkosti Mariánské kaple, a ta je pro římského katolíka jistě zajímavější.
Málo se ví, že ještě ani v Olomouci se v 70. letech minulého století vůbec nepředpokládalo, že by mohlo dojít ke svatořečení blahoslaveného Jana Sarkandra, neboť byly známy neúspěšné pokusy v 19. století a bylo známo, že se církev po řadě problematických svatořečení vyhýbá svatořečení osob, které se zapletly do politiky. V té době vyšel článek katolického historika dr. Medka působícího na teologické fakultě v Olomouci, který uvádí důvody, proč by obnovení procesu kanonizace bylo neúspěšné. Zajímavé je, že do doby nového pokusu o obnovení procesu to byl vlastně jediný publikovaný text o bl. Janu Sarkandrovi za dlouhou řadu let. Avšak v roce 1980 se obrátil katovický biskup Bednorz na biskupa Josefa Vranu, tehdejšího administrátora olomoucké arcidiecéze, aby se připojil k jeho žádosti o obnovení procesu svatořečení bl. Jana Sarkandra adresované kongregaci pro svatořečení. Polští biskupové vytkli moravským ordinářům, že otázku svatořečení zanedbávali, navíc v té době nejrozsáhlejší (a tedy také nejzanedbanější) arcidiecéze v Evropě, která počítala na 800 samostatných farností, nedala za 940 let své historie církvi žádného světce.
Důvody uváděné v žádosti biskupů pro obnovu procesu kanonizace byly nám evangelíkům zveřejněny až v roce 1990. V onom desetiletém zpoždění nelze rozhodně hledat nějaký záměr ze strany římskokatolické církve, je to jistě pozůstatek běžné situace v totalitní době. Bohužel to zpoždění bylo pro vztah obou církví osudné. A jestliže se ještě navíc na synodní radě ztratil základní informující dopis arcibiskupa olomouckého, pak pozdější odpověď synodního seniora – jistě poctivě připravená (i když se jeví z pozice evangelíka jako plně hodnotná), musela se nakonec minout účinkem. Br. synodní senior totiž zřejmě neznal to nejpodstatnější: čím byla v žádosti biskupů kanonizace odůvodňována. A ty důvody jsou opravdu překvapivé:
1) kult blahoslaveného Jana Sarkandra je velmi živý v obou diecézích – olomoucké i katovické, sbližuje český a polský národ a případné svatořečení přispěje k dalšímu vzájemnému poznání a také k většímu porozumění mezi křesťany katolického a evangelického vyznání, posílí tedy i ekumenickou myšlenku, o kterou tolik usilují poslední papežové.
2) zdůrazňuje se příbuzenský vztah rodiny Jeho Svatosti po matčině straně, takže svatořečením Jana Sarkandra bude oslaven papež.
3) Sarkandrův život nebyl příkladný, ale nesvatořečí se jeho život, nýbrž čin – nevyzrazení zpovědního tajemství…
Druhé dva důvody jsou pro evangelíka jistě nepochopitelné. Ale v každém případě první a hlavní důvod pro svatořečení je evangelíkům zcela nepřijatelný. Samozřejmě tvrzením o velmi živém kultu se evangelík zabývat nebude – důsledky takového tvrzení si musí římskokatoličtí bratří zodpovědět sami mezi sebou.
Spojení ekumenické myšlenky a porozumění mezi křesťany s takto odůvodňovanou kanonizací však evangelík nemůže přijmout, a proto měl být právě ten první důvod z evangelické strany rozhodně napaden. V tom duchu jsem vystoupil na 27. synodu 20. 6. 1991 a po uvedení všech tří bodů zdůvodnění jsem chtěl podat návrh synodu na jeho stanovisko ke svatořečení bl. Jana Sarkandra: Evangelická církev považuje svatořečení bl. Jana Sarkandra výhradně za vnitřní věc římskokatolické církve, a proto žádá postulátory, aby vypustili ze žádosti o svatořečení jakékoliv zmínky o tom, že svatořečení Jana Sarkandra přispěje k většímu porozumění mezi křesťany katolického a evangelického vyznání. Naopak se obáváme otevření neřešitelných otázek, které české katolíky a evangelíky rozdělují.
Nic více, nic méně. Tento návrh jsem však už nemohl přednést, protože na žádost br. synodního seniora mně bylo odebráno slovo, musel jsem ukončit větu a odejít. Nemám to bratru Smetanovi za zlé, pochopil jsem, že nechce sarkandrovskou otázku na synodu otevírat se zdůvodněním, že „je to záležitost velmi citlivá, jednání se vedou na nejvyšší úrovni mezi ním a panem biskupem Ratkovským a jakékoliv naše neuvážené invektivy nebo výpady by mohly narušit velmi dobrý průběh navázaných kontaktů mezi naší a římskokatolickou církví.“ Br. synodní senior všechny přítomné výslovně poprosil, aby do této otázky nijak nezasahovali, věc je v řešení přímo synodní radou a veškeré jiné postupy by mohly přinést více škod než užitku.
Chudák, jak málo toho tehdy věděl. Předně nevěděl, že pan biskup Ratkovský toho o Janu Sarkandrovi ví ještě méně než on sám. Neuvědomil si, že organizace římskokatolické církve je poněkud jiná, než si mnozí myslí. Sídelní biskup je suverénem ve své diecézi a žádný jiný biskup mu nemá právo do jeho práce zasahovat. Biskup Ratkovský – tehdy auxiliální biskup z pražské diecéze – mohl nanejvýš snahu olomouckého arcibiskupa podporovat, ale nic víc. A ono to tak nakonec bylo. Ostatní čeští a moravští biskupové skutečně považovali věc svatořečení za vnitřní věc olomoucké arcidiecéze a na kritické poznámky ani nechtěli reagovat. Když potom v roce 1992 br. synodní senior napsal přímo papeži, nedočkal se odpovědi – asi už bylo pozdě. Znovu kladu otázku, zda nebylo pozdě již v roce 1990, když na synodní radu přišel první dopis od arcibiskupa olomouckého, který i synodní rada lehce přehlédla. Spíše ale lze vinit předchozího administrátora arcidiecéze olomoucké, biskupa Josefa Vranu, že se zapomněl zeptat druhé strany, co říká na to, že se stala podstatným subjektem v základním bodě odůvodnění kanonizace. Ale buďme spravedliví, vždyť asi ani biskup Vrana nebyl autorem těchto zdůvodnění, vše nasvědčuje tomu, že se jen připojil k žádosti, která měla svůj původ v Polsku.
Zajímavé je, že v dalším zvláštním listě biskupa katovického Bednorze a jeho auxiliálních biskupů Domina a Kurpase zaslaném do Vatikánu se opět mluví o tom, jak svatořečení bl. Jana Sarkandra sblíží národ polský a český a překoná staletou nedůvěru mezi katolíky a protestanty, kdežto arcibiskup Graubner už mluví jen o snaze o překonání jiných nedostatků a problémů na Moravě a ve Slezsku a v celém církevním společenství.
Z celého tohoto výčtu vyplývá závěr, že moravští římští katolíci byli vlastně do procesu svatořečení vtaženi a samozřejmě rádi se přidali, jestliže se naskytla naděje, že konečně zde bude světec vyšlý z arcidiecéze. A tak i zapomněli na to, že všeobecná úcta ke světci, která je podmínkou svatořečení, musí skutečně existovat a nemůže být jen přáním postulátorů. Úcta rozhodně chyběla, nakonec i sám arcibiskup Graubner na sympoziu ke svatořečení Jana Sarkandra 1. 2. 1995 prohlásil, že se s jménem Sarkandra seznámil až při studiu na CM teologické fakultě v Olomouci, a to je rozený Moravan. I tuto skutečnost je třeba zvažovat, protože neinformovanost byla na obou stranách (nejen v Praze).
Za problematické nutno považovat konkrétní výtky evangelické strany. Evangelíci se zřejmě nepoučili z historie svatořečení Jana Nepomuckého, že pro římského katolíka historické argumenty nejsou podstatné. To je musel poučit až historik Josef Pekař – v podstatě ateista, který poukázal na to, že duch světce prostupující staletími je nejen to základní pro římského katolíka, ale také historická skutečnost, se kterou nutno počítat. Podstatné jsou prokazatelné zázraky „jako potvrzení o stálém rozdávání milostí Božích na přímluvu světce“. Pokud něco historicky nevyhovuje, tak se zpochybní pramen nebo se upraví. Pro evangelíka je opravdu úsměvné třeba to, jak se katoličtí historici snaží vykonstruovat problém Sarkandrovy ženitby. V takovém případě se např. i svědomitě sepsaná práce Ludmily Plecháčové míjí účinkem. Ale držme se při zemi. I my někdy rádi použijeme legend.
Pro mě byl průběh kanonizace dalším potvrzením známé skutečnosti, jaký je rozdíl mezi římským katolíkem a evangelíkem:
Ještě v roce 1992 po smrti arcibiskupa Vaňáka mnoho olomouckých římských katolíků nevěřilo v možnost dokončení kanonizace Jana Sarkandra. Jejich důvody byly přinejmenším úsměvné, např.:
– k svatořečení nedojde – Svatý otec je na smrt nemocný a po něm to další papež nepřevezme, takže není o čem mluvit
– každý arcibiskup, který obnovil proces svatořečení bl. Jana Sarkandra, do dvou let zemřel, takže arcibiskup Graubner je ovšem natolik mladý, že od této snahy ustoupí
– někteří považovali celou věc za natolik „nechutnou“, že se o ni odmítali bavit.
Jakmile však došlo k svatořečení, všichni dříve pochybující tuto skutečnost přijali a nijak se ji nesnažili zpochybnit nebo kritizovat.
Tak vysokého stupně poslušnosti evangelíci nedosahují. Naopak, teprve když je pozdě – dost často kritizují. Ale to už nesouvisí se Sarkandrem.
Zdá se mi, že nejlépe celý spor vystihl historik František X. Halas, náš bývalý velvyslanec u Vatikánu ve své knize Fenomén Vatikán: idea, dějiny a současnost papežství: Spor o vhodnosti kanonizace z roku 1995 je velmi názorným příkladem rizik plynoucích z neznalosti, která nezná sebe samu. Jeho hlavní příčinou totiž byla jednak malá anebo nepřesná znalost českých realit (a zejména jejich specifiky vyplývající z historického vývoje) mezi těmi, kdo o kanonizaci rozhodli, a pak malá nebo nepřesná znalost katolických realit (a zejména jejich začlenění do širšího – rovněž historického – kontextu) mezi těmi, jimž byla oslava jejich krajana nabízena jako výraz přátelské dobré vůle, zatímco oni v ní spatřovali spíše urážku. Výsledkem obojí neznalosti byl vznik nedorozumění, které se jen s velkými obtížemi urovnávalo.
Jan Bartůšek
Papež Wojtyla a svatý Sarkander
Když den po smrti polského papeže hovořil solidně informovaný televizní moderátor (Bob Fliedr) s představiteli církví o zesnulém, zmínil svatořečení Jana Sarkandra, moravského odchovance jezuitů a katolického kněze ze 17. století. Ukázalo se, jak vhodně v letošním 2. čísle měsíčníku Protestant zmínil Jan Šimsa, že bude úkolem příštího papeže, aby Sarkandra vyškrtl ze seznamu katolických svatých. Nezáleží na tom, kolik českých evangelíků s Šimsou souhlasí. Důležité je, že to napsal správně.
Ukřivdil by zesnulému papežovi ten, kdo by na něho chtěl svalit odpovědnost za nevhodné svatořečení. Kdo především zasluhují výtku, jsou vedoucí čeští katolíci, a to vedle biskupů také kněží a laici s nespornou neformální, ale reálnou morální autoritou. Do jednoho opomenuli papeže slyšitelně varovat před lehkomyslným nápadem nedostatečně i zkresleně informovaných polských a moravských katolických biskupů. Proti seriózním námitkám, kdyby je byl vytrvale vznášel arcibiskup Vlk (ale také například významný kněz Halík), by se papež jistě nebyl odvážil nevhodného kandidáta svatořečit. Omyl byl tak závažný, že dokud nebude napraven, budou muset evangelíci čas od času vedoucím českým katolíkům připomenout, že Sarkandrovo odstranění ze seznamu je nutné v morálním zájmu katolické církve, totiž v zájmu její věrohodnosti.
Nebylo by správné, kdybych v sarkandrovské kauze úplně opomenul zájem nás evangelíků. Tedy: Jak mají evangelíci ekumenicky žít se sesterskou křesťanskou církví, která kromě toho, že vyhlásila tvrdě neekumenický dokument nazvaný „Dominus Iesus“, se prokázala jako nevěrohodná? My evangelíci katolíky potřebujeme. Ale potřebujeme je jako partnera, který by byl věrohodný. Se Sarkandrem demonstrovala katolická církev nevěrohodnost spektakulárně, nehorázně bez nadsázky, takže nemůžeme být ke kauze zcela lhostejní, dokud bude Sarkander figurovat v katolickém seznamu svatých.
Čeští katolíci neochránili svého papeže před omylem, který se rýsoval po mnoho roků. Od začátku se vědělo, že papež Sarkandrovu kanonizaci, dlouho připravovanou, spojí s apelem na české křesťany, katolíky i evangelíky, aby si navzájem odpustili křivdy, kterých se předchůdci obojích před staletími dopustili jedni na druhých. Sám o sobě by byl ten apel chvályhodný. Ale papež jej od základu znevážil a zneplatnil (aspoň u kriticky myslících lidí), protože jej spojil s oslavou agresivního utiskovatele jinak než katolicky věřících křesťanů. Kdyby byl nějaký náznak toho, že kněz Sarkander svého krutého zacházení (nevývratně doloženého) s moravskými evangelíky, totiž luterány a bratřími, aspoň dodatečně litoval a činil z něho pokání! Zřejmě však zemřel v zaslepené jistotě, že jeho útočnost vůči všemu nekatolickému byla bohulibá. Navíc neochránili čeští katolíci papeže před tím, že převzal a podpořil dvě staré, ale neudržitelné nepravdy: Jako by byl Sarkander umučen kvůli svému katolickému vyznání a kvůli věrnosti zpovědnímu tajemství. Fiktivnímu mučedníkovi katolické víry se přitom dostalo oslavy, že katolík si nemůže představit honosnější. Člověk tak ubohého morálního profilu byl neuvěřitelně vyzvednut na úroveň katolických svatých Václava a Vojtěcha, Ludmily a Anežky.
Svět se (naštěstí) o Sarkandra nestará. Ale v našich českých poměrech se před deseti lety v Olomouci přihodilo katolíkům neštěstí. Jejich vedoucí představitelé tam ztratili věrohodnost. Papež tehdy prohlásil, že katolíci litují křivd, které od jejich církve před staletími utrpěli evangelíci. Mohli však evangelíci vzít tu omluvu vážně? Uvěřit v její upřímnost? Jestliže papež, který omluvu vyslovil, zároveň bezpříkladně oslavil útočného katolického utiskovatele pokojných bezbranných evangelíků? Takového, který ani dodatečně neprojevil lítost nad svým nekřesťanským smýšlením a jednáním? Sarkandrovu nenávist k všemu evangelickému papež zcela zamlčel. Sám Sarkander, který byl utýrán z politických důvodů, byl českými katolickými autory nepravdivě vylíčen jako oběť protikatolické nenávisti evangelíků. Mohou samotní katolíci (pokud se ovšem nerozhodnou zůstat v nevědomosti o celé kauze) věřit v poctivost omluvy, která byla jménem jejich církve vyslovena a široce publikována? Jako kdyby čeští komunisté nejen veřejně vyzvali politické vězně z padesátých let k vzájemnému odpuštění bezpráví spáchaného zobou stran, ale navíc to učinili při odhalování pomníku některému z horlivých okresních vykonavatelů gottwaldovských persekucí.
Přesto není důvod k pesimismu. Byl-li jedním papežem Jan Sarkander do seznamu katolických svatých nevhodně zapsán, může z něho být jiným papežem vyškrtnut.
Čeští evangelíci bezpochyby setrvají při své dosavadní uměřenosti, že totiž jen občas připomenou, že konečně by mělo dojít k obnově věrohodnosti jejich sesterské církve. (Sám se ozývám po téměř deseti letech.) Než aby vyžadovali Sarkandrovo „odsvěcení“ jako evangelíci, raději budou trpělivě vyčkávat, až si nápravu v Římě vyžádají jejich katoličtí bratři a sestry.
Na nevhodnost ohlášeného svatořečení upozornili čeští evangelíci zřetelně a stále ještě včas. Spolek evangelických kazatelů se obrátil dne 2. února 1995 na papeže dopisem, z kterého cituji: „Špatně bychom však posloužili sobě, katolíkům i úsilí o jednotu křesťanů, kdybychom nevyjádřili lítost a přímo zděšení nad tím, že se katolíci dovolávají ochoty nás evangelíků k morálnímu překonání toho, co v minulosti nás i je od sebe navzájem tragicky oddělovalo, právě ve chvíli, kdy oni sami glorifikují představitele hrubého náboženského útisku. Apelujeme na Vás, abyste … zastavil proces svatořečení v tom stadiu, v němž se nyní nachází, tj. abyste upustil od veřejného vyhlášení Jana Sarkandra za světce … Abychom získali pro tuto svou iniciativu podporu katolických kleriků a laiků, dovolujeme si tento dopis zveřejnit. …“
Téhož dne předali dva pověření členové Spolku originál dopisu, s překladem do italštiny, pražskému papežskému nunciovi. Byli vlídně přijati. Kopii dopisu předala, rovněž téhož dne, zvolená delegace členů Spolku (v čele s tehdejším předsedou Pavlem Kalusem) pražskému arcibiskupovi Miloslavu Vlkovi, přičemž kardinála požádala, aby u římského ústředí doporučil dopis k příznivému přijetí. Kardinál Vlk setrval, spolu s knězem Tomášem Halíkem, s delegací v delším přátelském rozhovoru.
Výraz „zděšení“ byl v dopise na místě. Jedinou odpovědí evangelickým kazatelům bylo o tři měsíce později Sarkandrovo svatořečení. Téměř současně vydal Spolek evangelických kazatelů sborník Evangelíci o Janu Sarkandrovi, který zůstane nepostradatelným pro každého, kdo se bude o kauzu zajímat.
Jan Zeno Dus, 18. 4. 2005