OLAM. Krátké kázání očase

Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli. Jest čas rození i čas umírání, čas sázení i čas vykopání, což vsazeno bývá; čas mordování a čas hojení, čas boření a čas stavení; čas pláče a čas smíchu, čas smutku i čas proskakování; čas rozmítání kamení a čas shromažďování kamení, čas objímání a čas vzdálení se od objímání; čas hledání a čas ztracení, čas chování a čas zavržení; čas roztrhování a čas sšívání, čas mlčení a čas mluvení; čas milování a čas nenávidění, čas boje a čas pokoje. Co tedy má ten, kdo práci vede, z toho o čemž pracuje? Viděl jsem zaměstknání, kteréž dal Bůh synům lidským, aby se jím trápili. Sám pak všechno činí ušlechtile časem svým, nýbrž i žádost světa dal v srdce jejich, aby nestihal člověk díla toho, kteréž dělá Bůh, ani počátku ani konce. (Kazatel, 3. kapitola) Jaký užitek má ten, kdo pracuje, ze všeho svého pachtění? ptá se Kazatel. Řekl bych, že jediné, co z toho vyplývá a co se na tu otázku dá říct, je, že z té střídy časů zůstává jako smysluplné právě jen vnímání času. Neustálá změna časů nás učí nezatvrdnout, neulpět, nezůstat jen na jednom, v aktu boření nebo budování, při pláči a smíchu, v lásce či nenávisti. Lopota a čas jsou naším údělem. Jsme omezeni na námi prožívaný čas. Arciže vydanost napospas časům nás učí nahmatat čas, který je nad našimi časnostmi. A Kazatel pokračuje: „On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná.“ Tak překládá novější český překlad – „touha po věčnosti“. Je tam jen jedno hebrejské slovo – OLAM, a to znamená podle slovníků: věčnost. Sama věčnost v srdci asi dlít nemůže. A touha po ní možná jen zvýrazňuje nemožnost jejího naplnění. Závdavek věčnosti v nás je podvázán naší obecně lidskou slabostí a nedokonalostí. Naproti tomu, ve svrchu citovaném kralickém překladu jsme četli: …nýbrž i žádost světa dal v srdce jejich, aby nestihal člověk díla toho, kteréž dělá Bůh, ani počátku ani konce. OLAM znamená totiž také svět, eón. Zastření je dáno tělem a jeho vztahem k tomu, co je kolem něj, ulpíváním, nebo naopak vtíráním, vnucováním se světa. Jednou je svět předmětem oné žádosti, jednou je jejím činitelem. Stvořené nás odděluje od nestvořeného; přičemž čas a prostor patří mezi věci stvořené. A také to slovo OLAM může znamenat: skrytost, hádanka, tajemství, enigma. Tak je překládá jeden anglický teolog. To, co Bůh koná, je možno nazvat pravou věčností, a právě tohle je pro nás skryté, neznámé, hádankovité, utajené, zázračné. Podstatné je skryto i před námi samotnými. Navrhoval bych ještě jeden překlad: „…lidem dal do srdce i trvání času; přesto nebo právě proto člověk nepostihne dílo, jež Bůh koná, od začátku do konce.“ Čas je na rozdíl od prostoru nepřekonatelná vzdálenost. Už jenom budoucnost je vždy absolutně jiná, tajemná, natožpak něco jako věčnost. Čas se může prodloužit do nekonečna, ale to ještě není pravá věčnost. Ta je nám stále zastřena. Omezenost jako by paradoxně hovořila o neomezenosti, časnost o nadčasovosti, okamžik o věčnosti. Co se jeví člověku zevnitř jako zahalené, může zvnějšku být sama věčnost. William Blake praví: „Věčnost je zamilována do výtvorů času.“ A proto – dodejme – nemůže časnost být věčností, může ji pouze obrážet skrze lásku, ale milovaný se nemůže a nesmí stát tím, kým je milován. Je čas skončit. A tak na závěr pár slov z Nového zákona: Láska nikdy nezanikne. Proroctví to pomine; jazyky ty ustanou; poznání to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. … Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. (1. Korintským, 13. kapitola)