Okamžiky, které berou víru?

V úterý ráno, krátce po deváté hodině jsem dostal zprávu, že hoří World Trade Center v New Yorku, protože do něj narazila dvě letadla. Hrůzu na televizní obrazovce pak umocnily další okamžiky, kdy obě věže, které byly dosud dominantou New Yorku, zkolabovaly. Zprávy o dalších dvou katastrofách ve Washingtonu a v Pittsburghu podtrhly apokalypsu 11. září 2001. S hrůzou jsem sledoval, co se děje na televizní obrazovce. Nebyl to rok 1938 – Orson Welles a jeho Válka světů – byla to skutečnost a začala válka světů. Po kolikáté se již od skončení studené války rozhořela válečná pochodeň? Zatím co jsme s hrůzou nesčetněkrát sledovali záznam toho, jak letadlo nalétává do mrakodrapu, abychom uvěřili tomu, co se stalo, a chytali jsme zprávy, co se děje nového, televizní komentátoři nebyli schopni podávat informace. Zprávy přicházely zmatečné a navzájem si odporující. Nikdy totiž smrt neudeřila v takové síle, tak blízko nás. Ulice Toronta byly prázdné, bez paniky. Projel jsem městem a všude nezvykle ticho. Pouze pár lidí procházelo po Bloor Street a Yonge Street. Mezinárodní filmový festival byl přerušen, kina a divadla nehrála. Město bylo ve zvláštním smutku. Tichá byla obloha nad městem, bez mraků, ale také bez letadel. Začaly se ozývat první hlasy o pomstě, o válce a já si s hrůzou uvědomil, že kyvadlo se přehouplo na naši stranu, že tenisový míček je teď na naší straně.

Je pravdou, že máme milovat své nepřátele? Teď, v tuhle chvíli? Jaký to má smysl? Nežiji celý život v omylu, když věřím, že cesta nenásilí je jedinou možnou? Nemýlil se dr. Martin Luther King se svou cestou nenásilí? Kolikrát již jsem o tom v životě zapochyboval! Kolikrát jsem si položil otázku, jestli se nemýlím, a kolikrát jsem musel o toto své přesvědčení znovu a znovu bojovat! I tentokrát se objevovaly otázky, na které se těžko hledá odpověď, a projevy církevních představitelů mně víru spíše braly, než že by ji posilovaly.

Leonard Cohen v jedné ze svých meditací říká, že tápe mezi křesťanstvím a židovstvím, ale že židovství se má čeho obávat. Jestliže však škrtneme z křesťanství cestu nenásilí a evangelia, co pak z křesťanství zbude? Zůstane pouze starozákonní Bůh. I křesťanství se má v tomto ohledu čeho obávat. Kyvadlo se tedy dalo do pohybu. Mnozí to berou jako válku křesťanství proti islámu. Nedostali jsme se náhodou do středověku? Bob Dylan zpívá, že kdykoliv se vedly války, vždy bylo mottem, že Bůh je na naší straně. Jde tedy nyní o válku našeho Boha proti Alláhovi? Takto se to většinou neprezentuje. Rétorika je zde spíš dobro proti zlu či boj s ďáblem terorismu atd.

Ale proč nás někdo tolik nenávidí, že dokáže zničit tolik lidských životů? Není to právě tím, že my sami jsme ztratili úctu k lidskému životu, který je svým způsobem jedinečný a nenahraditelný? Není to právě naše civilizace, která chce uzákonit právo na dobrovolné ukončení života – euthanasii pro staré a nemocné lidi? Není to naše civilizace, která chce posunout začátek lidského života co nejdále? Není to Amerika, která postavila lidskou spravedlnost i nad život člověka? Nebyl to právě prezident Bush, který podepsal řadu rozsudků smrti? Dogma, že lidský život je posvátný, se zkrátka v této době na tomto kontinentě nenosí. Německá ideologie nepovažovala za posvátný lidský život Židů, Cikánů, tělesně a mentálně postižených. Komunistická ideologie neměla za posvátný život třídních nepřátel. Fanatičtí stoupenci islámu zase neberou za posvátný život Američanů. A naše civilizace, která se pokládá za křesťanskou, jim nebyla schopna předat základní myšlenku o úctě člověka k člověku.

Přesně před 36 lety, 4. září 1965 zemřel doktor Albert Schweitzer. Snílek z Lambaréné. Mnozí pochybují, zda byl vůbec křesťanem se svým teologickým přístupem (jeho nenásilí šlo tak daleko, že byl přesvědčen o povinnosti člověka ctít zvířata; byl vegetariánem a zakrýval lampu, aby si hmyz nepálil křídla.). Jeho zbraní proti zlu bylo pomáhat lidem a léčit je. Kdyby se proti silám zla bojovalo jeho zbraněmi, možná by nenávist třetího světa vůči nám nebyla tak velká, a nedošlo by ani k tragickému úterku 11. září 2001 v New Yorku a Washingtonu. Mým úkolem je hovořit o této cestě a této možnosti i dnes, i když to není zrovna populární.