Odmlčení J. D. Salingera

Číslo

Koncem ledna zemřel americký spisovatel Jerome David Salinger, veřejnosti známý především jako autor kultovního románu Kdo chytá v žitě z roku 1951, jehož výtečný český překlad od L. a R. Pellarových vyšel prvně roku 1960. Salinger tak o rok přežil svého mladšího, ale v publikování mnohem čilejšího kolegu Johna Updika (1932–2009), jehož svým dílem ovšem významně ovlivnil a měl v něm i svého uznalého a uznávaného kritika. Updike si vážil především Salingerových povídek (česky vyšel roku 1971 – rovněž v překladu Pellarových – jejich soubor nazvaný Devět povídek), zejména jejich neukončenosti – toho, že za nimi „nezaklapne“ – a viděl v tom příznak Salingerovy příchylnosti k zenovému buddhismu, která se datuje už od konce čtyřicátých let. Ještě v roce 2007 říká Updike v jednom interview, že Salingerovy povídky mu otevřely oči v tom, jak z událostí, které spolu zdánlivě téměř nesouvisí, utkat jeden příběh. Proto připouští, že četba Salingera rozhodujícím způsobem poznamenala i jeho vlastní zacházení s materiálem zpracovávaného textu.

Ač celá Salingerova tvorba je výrazem jeho duchovního hledání, o teologii se (na rozdíl od Updika) nezajímal. Nicméně, jeho texty, prokazující autorův hluboký cit pro možnosti i úskalí mezilidských vztahů, podněty pro teologickou (i homiletickou) aktualizaci a domýšlení biblické zvěsti rozhodně skýtaly. Holden Caulfield, hrdina románu Kdo chytá v žitě, který se prvně objevuje už v jedné Salingerově povídce z roku 1941, o sobě prohlašoval, že je „tak trochu ateista“. Mínil tím však, že je „heretik“. Neměl velké pochopení pro nanicovaté „učedníky“, nesnášel konfesionalisty a opovrhoval nevkusem mediálního křesťanství. S božským protějškem a jeho anděly (např. jeptiškami) však žádný problém neměl a Ježíš byl pro něj takřka idol. Jeho životní sen, po němž Salinger pojmenoval celý román, je při své bizarnosti vděčnou interpretační ilustrací pro neméně bizarní metaforu, jíž je evangelijní mandát – daný zrovna učedníkům! – být „rybáři lidí“ (Lk 5,1–11). Kdo ví, že „moře“ je v NZ často symbolem zla – toho, co s nástupem Boží vlády pomine (čeho „už více nebude“) – a že tedy onen mandát je povoláním do služby záchrany, tomu při čtení Holdenova líčení jeho vysněné kariéry rychle svitne. Holden Caulfield, výrostek, který nikomu nevěří a nic nesvětí, se v něm situuje do role zachránce malých děcek, která si hrají v žitném poli, na jehož konci je „šílený útes“. Holden je tam – v žitě – v poslední chvíli chytá – a tak zachraňuje… Ví, že to celé je „šílenství“, ale představuje si to „v jednom kuse“; je to to jediné, co by na světě dělal opravdu rád…

„Není života bez obrazů či představ;“ říká německá teoložka Dorothea Sölleová v christologické kapitolce svého úvodu do teologie, nazvaného Myšlení o Bohu (Gott denken), „vždy jsme už ve vztazích, které si od nás něco žádají, vždy už žijeme s představami nebo pod představami, které nás uklidňují a dávají věcem smysl. Záleží pak už jenom na tom, jaké uklidnění a jaký smysl nám takový obraz dává. Fotografie krásné ženy v bazénu v zahradě luxusní vily je také ‚představou‘ v tomto tvarujícím, formujícím, přitažlivém smyslu: mohu to učinit svým cílem, naplněním snu svého života. Z křesťanské perspektivy se však v tomto případě jedná o modlu… Představa Krista je také obrazem – ovšem života, který je zcela jiný“ (Gott denken, Stuttgart, 1990, 155).

Pro ilustraci této své myšlenky sahá Sölleová právě k Salingerovi, tentokrát k jinému jeho dílu, k dvojnovele Franny a Zooey z roku 1961, která vyšla česky (opět v překladu Pellarových) roku 1987. Jde o dva nejmladší ze sedmi sourozenců Glassových, velmi nadaných dětí z židovsko-katolické rodiny z New Yorku, jimž – resp. jejich nejstaršímu sourozenci Seymourovi – věnuje Salinger i jiné své texty. (Seymour se poprvé objevuje v povídce „Den jako stvořený pro banánové rybičky“ ze sbírky Devět povídek, naposled pak jako sedmiletý táborník v knižně dosud nevydané novele Hapworth 1924). V úryvku, který má autorka na zřeteli, vzpomínají Franny a její bratr Zooey na konci druhé povídky v telefonickém rozhovoru na to, jak kdysi všichni postupně vystupovali v populárním rozhlasovém vysílání „Chytrá hlavička“. Jejich nejstarší bratr těm nejmladším tehdy nakazoval, že si musejí – byť šlo jen o to, co říkají! – kvůli „tlusté paní“ vyčistit boty: „Kdo je ta ‚tlustá paní‘, to mi nikdy neřek,“ vzpomíná Zooey, „ale od tý doby jsem si kvůli ní čistil boty, kdykoliv jsem měl jít do éteru – všechny roky, co jsme v tom programu účinkovali spolu, jestli si pamatuješ. Myslím, že jsem si je jen asi dvakrát nevyčistil. Udělal jsem si o tý ‚tlustý paní‘ naprosto jasnou představu. Posadil jsem si ji na jedno zápraží, kde vysedávala celý den, plácala mouchy a přitom měla od rána do večera puštěný na plný pecky rádio. Říkal jsem si, že je strašný horko, že má pravděpodobně rakovinu – já nevím. Zkrátka se mi zdálo jasný jak facka, proč Seymour chce, abych si na každý vysílání čistil boty. Zdálo se mi to logický.“ Franny, jíž Seymour rovněž řekl o „tlusté paní“, vypovídá: „Já jsem si ji nepředstavovala na zápraží, ale představovala jsem si, že má hrozně tlustý nohy – rozumíš – samou žílu. Já jsem si ji představovala v takovým příšerným proutěným křesle. Ale rakovinu měla ta moje taky a rádio jí od rána do večera řvalo na plný pecky taky! Tý mý!“

„Tento obraz ‚tlusté paní‘ je,“ připomíná Sölleová, „nyní postaven do protikladu se světem televize a s ‚idiotským tyátrem na Broadwayi, kam chodí to nejvyfiknutější, nejlíp živený a nejopálenější publikum, jaký si dovedeš představit … Ale prozradím ti jedno velký tajemství‚‘, říká Zooey své sestře. ‚Posloucháš mě? Mezi vším tím publikem nenajdeš duši, která by nebyla Seymourova tlustá paní. To platí i o tvým panu profesorovi Tupperovi, kamarádko. I o všech jeho idiotskejch bratrancích a sestřenicích, kdyby jich měl veletucty. Nikdo, kdo by nebyl Seymourova tlustá paní, neexistuje. Copak to nevíš? Nebos to zatracený tajemství ještě neobjevila? Copak nevíš – ale teď poslouchej – copak nevíš, kdo ta tlustá paní je? … Ale kamarádko! Ale kamarádko! To je přece sám Kristus Pán. Sám Kristus Pán, kamarádko.‘

Tohle Franny očividně tak potěšilo, že se nezmohla na nic, jenom dál držela sluchátko, které musela dokonce držet oběma rukama. Asi tak půl minuty neřekl žádný z nich jediné další slovo, nepronesl žádnou další řeč. Pak: ‚A tím končím, kamarádko.‘ Na to se ozvalo cvaknutí, jak sluchátko dosedlo do vidlice“ (J. D. Salinger, Franny a Zooey, Odeon, Praha, 1987, 174n).

„Myslím,“ komentuje to Sölleová, „že nynější nevlídnost vůči náboženství má spojitost s naším strachem z představ, které nás opravdu mění. Nechceme vidět „tlustou paní“, protože nás ruší. Člověk musí hledat takového vypravěče, jakým je Salinger, aby se mu ozřejmila spojitost mezi ‚tlustou paní‘, Kristem a námi všemi. … Taková christologie,“ pokračuje autorka, „zprostředkovaná poezií, spojuje ono ‚shora‘ a ‚zdola‘. Kristus je vskutku přítomen v nejmenší z mých sester (Matouš 25,45). Objevuje se v této mystické představě ‚tlusté paní‘; znepokojuje a smiřuje. Působí rušivě; tak jako ona ošklivost, hloupost a utrpení ‚tlusté paní‘ lidi ruší a zneklidňuje. Současně mne tento Kristus vtahuje do božího tajemství. Jsem vnořena do lásky. Přesně to nám Salinger sděluje. Bratři a sestry toho staršího bratra, který zde promlouvá, se vzpamatovávají ze svého zoufalství. Vyčistit si boty ‚bylo logický‘,“ končí Sölleová svou salingerovskou ilustraci: „život má smysl“ (Gott denken, 157).

Dvojnovela Franny a Zooey, vyvolala – stejně jako v roce 1963 vydaná glassovská dvojnovela Vzhůru tesaři, do výše střechu zvedněte! a Seymour: Úvod (český překlad Pellarových je z roku 1987) – mezi kritiky rozporné reakce, a to i mezi těmi, kteří Salingera vždy obdivovali. Je Seymour (už jméno navozuje představu „vidoucího“ – see more) Salingerovou sebeprojekcí rádobysvětce? Je duchovní sebeinspekce, které se oddávají, a jejich hledání, končící v poznání, že se do tohoto světa moc nehodí, tím, co dnes potřebujeme? John Updike napsal ve své recenzi pro The Times Book Review: „Salinger miluje rodinu Glassových víc než sám Bůh; miluje je příliš výlučně. Vymyslel si v nich svou vlastní poustevnu. Jeho láska tu jde na úkor jeho spisovatelského umění.“

Je jisté, že ve vzájemných rozhovorech těchto sourozenců se promítá Salingerovo vlastní duchovní hledání, a pravdu má asi i kritik Ian Hamilton, že autor používá „houf vymyšlených bratrů a sester k prozkoumání svých vlastních odlišných povah“ (Ian Hamilton, Hon na Salingera, TP, Praha, 1999, 143). Je to však opravdu na úkor tvůrčí invence? Spisovatelka Janet Malcolmová napsala roku 2001 ve svém recenzním článku pro The New York Review of Books, že se kritici v Salingerově případě mýlí a že „právě to, co jim na něm vadí, zakládá jeho velikost. To, že Glassovi (a implicitně i jejich tvůrce) nejsou v tomto světě doma, o našem světě skutečně něco vypovídá“. Podle této autorky je Zooey „mistrovské dílo“.

Sölleovou citovaná pasáž přinejmenším dokazuje, že hluboká intuice a citlivost na povrchnost a fráze neznamená ztrátu pocitu odpovědnosti za bližní, zejména ty přehlížené a opovrhované. Ať už Salingera jeho hledání zavedlo do všelijak nesourodých náboženských sousedství, nevedlo jej k nějakému eklekticismu a nezbavilo jej ztráty soudnosti a sebekritičnosti. Zooeyho telefonické naučení „kamarádce“ navazuje na jejich předchozí rozhovory, kdy Zooey své sestřičce vyčítal náchylnost „patlat si dohromady Ježíše, svatého Františka, Seymoura a třeba děda Vševěda“. Franny je podle svého bratra schopná modlit se k Ježíšovi, a nemyslet přitom na něj. Jestli jí jde jen o nějaký „mystický zážitek“, pak nemůže „chápat syna božího, který tvrdí, že lidské stvoření – kterékoli lidské stvoření – i profesor Tupper – je pro Boha mnohem cennější než nějaké hebké nemohoucí velikonoční kuře“ (Franny a Zooey, 144). „Když už chceš říkat tu modlitbu k Ježíšovi, tak ji říkej aspoň jemu… Modlitba k Ježíšovi má jediný cíl, jeden jediný. Probudit v tom, kdy ji říká, vědomí Ježíše Krista. A ne mu zaopatřit nějakej útulnej svatostáneček, kam by chodil na dostaveníčka s nějakou miloučkou, cukrkandlovou božskou osobou, která ho vezme od náruče, zbaví ho všech jeho povinností a postará se, aby se všechny jeho ošklivý Weltschmerzen, jakož i profesoři Tupperové, vypařili a už se nikdy nevrátili“ (147, 149).

Neukončenost vlastního duchovního hledání i snaha vybavit vlastní literární hrdiny potencí vzbuzovat a rozvíjet naši představivost byla zřejmě důvodem toho, proč se Salinger uzavíral i před „čmuchaly“ mezi novinářskou elitou a proč stejně úzkostlivě odmítal povolit zfilmování svých příběhů nebo dokonce jejich „dokončení“ někým jiným. Jestli na nás čeká ještě nějaké jejich pokračování, nevíme. Podle svědectví některých členů jeho rodiny Salinger ani ve své izolaci od okolního světa psát nikdy nepřestal. Ale i kdybychom od něho už nikdy nic nového nečetli, to, oč se s námi stačil podělit, si stále nalézá své čtenáře a některé z nich dosud v užaslé objevitele nového (v sobě i kolem sebe) proměňuje.