Odešel spisovatel Alexandr Kliment

Ve své knížce Tři žíně (2009) – což je rozhovor se snachou Janou a vnukem Štěpánem – píše Alexandr Kliment s vděčností a uznáním o brigádě na šumavské Kvildě v roce 1948, kterou uspořádala Akademická Ymka. Ta byla součástí Křesťanského sdružení mladých lidí – YMCA, která k nám přišla z Ameriky, měla svůj dům v Praze Na Poříčí 12, přednášky a debaty, konference a také letní tábory, ale komunistický režim ji po únoru 1948 zrušil. Na brigádě jich bylo tehdy dvacet pět, veselí, přemýšliví lidé, většinou křesťansky orientovaní. Vznikla tam přátelství i celoživotní a bylo tam aktuální diskusní prostředí. I později Kliment cítil silnou příchylnost k Šumavě.

Otec Alexandr Ivanovič Klimentijev byl rodilý Rus ze Sankt Peterburgu a přišel s legiemi přes Sibiř, Japonsko, Kanadu a Německo do Turnova, studoval na škole pro zpracování drahokamů a diamantů a založil si dílnu. Maminka Milada pocházela z Příšovic u Turnova, měla obchodní školu, byla zaměstnána jako účetní v místní provazárně. Byla o šest let starší než Alexandr Ivanovič. V Turnově se přihlásila do Jednoty bratrské a Alexandra i dceru Tatianu vychovávala v evangelickém duchu. Kliment ale dále píše, že při ohlížení zpět je celý jeho život eroze víry a víru nahrazuje důvěrou a fantazií. Brzy se rodina přestěhovala do Prahy. Saša píše o sestře Tatianě se zaujetím a účastí, prožila velkou lásku, ale rozešli se, filozofovala o lásce, domovu, o Bohu a smyslu života. Teplo a pocit domova měla u tety v chalupě v Přepeřích. Nemít v dětství domov znamená ztrátu identity, té vnitřní, duchovní. Saša píše o jejím manželství a o ztrátě syna Vladimíra. Zemřela v roce 2007 a bylo ji osmdesát let. V knížce Kliment pěkně píše o svých pěti tetách, maminčiných sestrách a o babičce. Sašova maminka zemřela v 62 letech.

Alexandr vzpomíná na hlášení o Mnichovu a obsazování československého pohraničí v roce 1938, na dobu války a násilností v Praze po válce. Ptá se, proč rolnictvo nemá vlastní stranu. Vyrovnává se s komunistickým režimem. Přihlásil se na filosofii a hudební vědu, pak na Akademii múzických umění, ale odešel a stal se zámečníkem ve vagonce. Rozhodl se neemigrovat už dřív ani v roce 1968. Tehdy šli manželé Alexandr a Jiřina krajinou u Máchova jezera a přišli do hřebčína, kde stáli koně. Jednomu se hříva zachytávala do řetězu a zůstávaly v něm jednotlivé žíně. Alexandr si tři žíně vzal sebou a to rozhodlo, že neemigrovali. Odtud je název knížky. Kliment se zamýšlí nad jednáním Dubčeka a Kriegla v Moskvě po sovětské okupaci 1968, píše o normalizaci a vzdorování estébákům, kteří dokázali vydírat a škodit a vábit ke spolupráci a vyjmenovává lidi, kteří nepodepsali.

Kliment pracoval jako noční vrátný, jako denní recepční v hotelu, jezdil se sanitkou, dělal korektora v tiskárně. Vydal několik knížek v zahraničí, manželka Jiřina malovala a dokázala obrazy prodat. Po podpisu Charty 77 měl výslechy, sebrali mu řidičský a občanský průkaz a dali mu provizorní potvrzení. Jiřina Chartu 77 nepodepsala, protože říkala, že nic podepisovat nemusí, že má své názory. Byla nezávislá a statečná. Zemřela v nedožitých 65 letech. Jejich synové jsou Petr a Lukáš.

Kliment v knížce sám uvádí svoje spisy. V roce 1960 vydal novelu Marie, příběh o krizi mladého dělnického manželství. Její manžel má vztah k milence. Marie naváže také nějaký přechodný vztah. On se vrátí od milenky domů a ona se vyrovná se svým předchozím vztahem. Příběh zůstal otevřený. Klíčová věta knihy je: „Jestliže se člověk nemůže spolehnout na druhého člověka, pak je všecko dovoleno.“ Říká to Marie a je to trochu parafráze výroku Dostojevského: „Není­-li Boha, vše je dovoleno.“ Pokud z lásky a její autenticity vyjmeme jeden z klíčových prvků, to je odpovědnost, která je v každém vztahu, otázka je, co z lásky zůstane.

V novele Setkání před odjezdem se po mnoha letech setkávají dva manželé, kteří se před dlouhou dobou rozešli. Skončí spolu v posteli a povídají si. Výsledek je ten, že zjistí, že se sice rozvedli, ale nic nového nevymysleli, jsou vlastně tam, kde byli, jen čas uplynul a nic se nedá znovu začít.

Sbírka povídek Hodinky s vodotryskem je z roku 1965. Titulní povídka je o roztomilé, krásné, mladé ženě, která si přeje hodinky s vodotryskem. Inženýři je sestrojí a když je předávají, tak jim ta žena řekne, že ji to nezajímá. Chtěla vodotrysk, který tryská sám o sobě a ne proto, že je technicky vyrobený. A inženýři jsou v koncích. Příběh Pevnost má myšlenku: dříve umírali stateční lidé kvůli tomu, že objevili pravdu, já musím umřít, protože jsem objevil lež. Byly to povídky zakamuflované ve fantazijních kulisách, byla to ovšem kritika režimu.

Soubor povídek Bezúhonní. Hlavní nota téhle knihy je v pokusu vytvořit pomocí literárních fotografií portrét člověka, který hodně prožívá a nic nevytvoří anebo naopak. Povídka Imprimatur je o redaktorovi, který na stavidle u rybníka kouká do vody a přemýšlí, co vlastně mimo toho imprimatur, podtrženo a s vykřičníkem, napsal.

Kniha Nuda v Čechách je o architektovi z doby před rokem 1968. Není schopen se přizpůsobit,, ale zároveň není schopen odporu. Domnívá se, že bude žít jen svůj soukromý život. Je to nuda.

Kniha Basic love říká, kdybychom se měli rádi tak jako na začátku, stačilo by nám pár slov, proto Basic love. Kniha Piano v moři je sbírka fejetonů. Virtuos přestane hrát a piano v ceně pěti mercedesek hodí do moře. Pak se plaví sám v jachtě po oceánech, ale nějak mu to nevyjde a zmizí, asi se utopil. Kliment napsal také knihu o Praze a soubor Modré pohádky, pro děti ještě také Dobrodružství s větrníkem

Kliment rád uvádí filozofa Camuse a oblíbil si citát spisovatele Goetha „Ansehen ist mehr als Denken“ – nahlížeti je více než mysleti. Knížka Tři žíně je na konci doplněna řadou fotografií s rodinou, se spisovateli, herci, filozofy a jinými přáteli. V roce 2015 vyšla Klimentova poslední kniha a to jsou krátké básně pod titulem Šálek čaje v polostínu. Ty vyžadují tiché soustředění a dlouhé zamyšlení na tím, co v nich vyjadřuje. Zemřel 22. března 2017 a bylo mu 88 let. Alexandr Kliment byl vzácný člověk.