Číslo

Před několika měsíci (v čísle 7/2015) jsem napsal článek o belgické ženě vystupující pod pseudonymem „Laura“, jež v Belgii požádala o eutanázii kvůli depresím, a to ve věku dvaceti čtyř let. Žádost jí byla schválena. Ve svém článku jsem vyslovil více otázek a pochybností nad vhodností dané legislativy a rozhodnutí příslušných lékařů. Dospěl jsem k úvaze, že kdyby se „Laura“ nakonec rozhodla zůstat naživu, šlo by o podstatně zajímavější precedentní případ, než kdyby skutečně eutanázii podstoupila a zemřela. Jako by tato žena zástupně nesla budoucnost více lidí s podobným dilematem. Pokud by naživu zůstala, mohla by se stát vtělenou nadějí i pro ostatní.

Jak vyplývá z kratšího dokumentu 24 & ready to die, volně dostupného na youtube, Emily (tak zní „Lauřino“ pravé jméno) se skutečně rozhodla žít dál. Můžeme shlédnout rozhovory s Emily samotnou, s její matkou, s přítelkyněmi, s psychiatry (kteří právo na eutanázii v těchto případech podporují) i s klinickou psycholožkou (jež vyslovuje pochybnosti).

Je pozoruhodné, že Emily samotná se rozhodla pro život až v den, kdy měla být eutanázie provedena. Sama neví, proč se tak stalo. Poslední dva týdny před pomyslným termínem eutanázie prožívala svůj úděl jako snesitelný. Neví, zda ke změně jejího postoje vedla samotná blízkost smrti, nebo jestli se odehrálo ještě něco dalšího…

Dokumentarista uzavírá snímek úvahou, že belgická legislativa právem na eutanázii některým pacientům tohoto typu poskytuje vlastně příležitost k přežití. Osobně nevyvozuji z daného případu takovou zákonitost.

Nicméně domnívám se, že cestu Emily je skutečně nutno vzít vážně bez jakýchkoliv předsudků a zjednodušení. Lidé tohoto typu mnohdy tíhnou k nekompromisním krajnostem – v tom může spočívat jejich nesmírná slabost, ale i nesmírná síla – hluboko vložená hřivna. Jejich důstojnost, autonomii a svobodu rozhodování nelze podceňovat. (Proti ochranitelským a autoritářským tendencím se citlivě vymezují – a rozpoznávají často dost jasnozřivě, kdy se skutečně navzájem setkáváme, a kdy reprezentujeme spíše odosobněnou představu, do níž bychom chtěli jejich tváře vtěsnat.) A navíc si někdy asi potřebují vlastní smrt skutečně odžít, aby vstoupili do života napřímenýma nohama. Jakožto věřící člověk rovněž chápu touhu zemřít starému životu, abych vstoupil do nového. Někteří lidé snad zřetelněji rozpoznávají první polovinu této posloupnosti (zemřít starému životu), ale tu druhou ne vždy dohlížejí.

Nedocházím však k závěru, že bych chtěl sebevražedné úvahy v rozhovoru s takto trpícími lidmi podporovat a myšlenky na smrt rozněcovat. Uvědomuji si spíše smysl detabuizace takto krajních poloh existence. (S čímž souvisí i míra přijetí člověka, jenž podobné úvahy vede.) A připomínám si opět drahocennost lidské svobody. Nechci ji v žádném rozhovoru opomíjet.

V neztenčené míře však věřím ve smysl upřímně míněné podpory (včetně přímluvných modliteb), kterou lze takto trpícím lidem nabídnout. I Emily samotné ji vyjádřilo množství lidí, od jejích blízkých po mnoho lidí reagujících rozmanitými způsoby ze zahraničí.