Českému čtenáři se konečně dostalo do rukou jedno z důležitých děl belgického katolického teologa Edwarda Schillebeeckxe Lidé jako Boží příběh.
Svědectví vnitřně svobodné osobnosti
Jedná se o zlomek z tvorby nesmírně plodného a významného autora (napsal přes 500 knih). Schillebeeckx je teolog natolik zásadní, že si kladu otázku, zda by dřívější vydání některých jeho knih – alespoň této trilogie – neuspíšilo reformu katolické církve v našem prostoru. Čteme-li tohoto katolického autora, nejsme zcela jistě ve světě katolické církve, jak ji u nás známe. Neodbytně se mi krade na mysl otázka: necítili podobné chvění kdysi čtenáři Viklefa nebo Husa?
Doposud jsem měl s katolickými autory spíše opačnou zkušenost. Jinak myšlenkově inspirativní autor se vždy v klíčových místech ukázal poněkud servilní k autoritě církve. Stejný postup jako za komunistů. Chtěl-li někdo otisknout něco provokativního, musel přimíchat i trochu toho pochlebování. Tento způsob detekování a rozkrývání musím používat v 99 % případů katolické literatury, která mi přijde pod ruku. Schillebeeckx je ovšem ve svém vyjadřování naprosto svobodný. Už jen z tohoto důvodu se ho vyplatí číst. Čtenář ochutná jakoby závdavek Božího království i z prostředí katolického.
Kniha je rozdělena do pěti kapitol: I. Dějiny světa, spásy, zjevení a utrpení; II. Lidé hledající Boha, Bůh hledající lidi; III. Křesťané nalézají Boha především v Ježíši Kristu; IV. K demokratické správě církve jako Boží obce; V. Na způsob epilogu.
Bytostná věrnost Božímu slovu
Ať knihu otevřete kdekoli, inspiruje tím, jak je Schillebeeckx v každé své větě existenciálně věrný Božímu slovu. Tradici nebo církev mu podřizuje (v duchu naší staré Jednoty) jako věci služebné. Velmi vysoko však staví člověka a dějiny – dějiny utrpení. Tím byl ve své době velmi provokativní. Přinesl do širšího povědomí tzv. teologii osvobození, pro Vatikán těžko přijatelnou vlastně dodnes. Schillebeeckx demytologizoval církevní hierarchii jako feudální systém uvnitř církve. Rozbíjí klasické pravicové modely koexistování církve a státu. K tomuto modelu dekonstrukce církevní tradice se ve svém pozdním díle (tedy v této knize) zcela přiklání (str. 224–256). Schillebeeckx je navíc výborným biblistou (což je u systematického teologa fakt spíše výjimečný), a tak je schopen své systematické závěry vždy přesně zasadit do biblického rámce. Tím činí velké potíže svým kritikům.
Schillebeeckx vychází z francouzského existencialismu (studoval v padesátých letech ve Francii, setkával se s existencialisty), proto vyzdvihuje hodnotu člověka – pro církev a paradoxně i pro levicové ideology nepřijatelně vysoko. Člověka jako já a ty. Narozdíl od Bubera není s existencialisty – ani s Heideggerem v rozporu. V tomto smyslu je vpravdě novodobým humanistou. Člověk a příroda jsou na sebe vzájemně vázáni. Smlouva Boha se zemí probíhá přes jedinečnou pozici člověka jako obrazu Boha zaostřeného na člověka. Člověk je Božím hledím, zástupcem na zemi (str. 267).
Úloha rozhořčení v dějinách
Schillebeeckx popisuje tragický omyl lidské důvěry v techniku. Může se nazvat historickou ironií, že kulturní síly, které jsme si jako historičtí osvobozovatelé lidstva od sedmnáctého století zajišťovali, totiž vědu a techniku, jež nás měly osvobodit od všeho toho, od čeho člověka nemohlo osvobodit náboženství: hladu, chudoby, tyranie, války a historického údělu, v tuto chvíli hlad a chudobu ještě nejen zvětšily a vyvolaly možnost atomové války, nýbrž – v rukách člověka – představují největší hrozbu naší budoucnosti. „Poznání je moc,“ řekl již Francis Bacon (str. 18). Člověk dnes jedná v nesvobodě: Také aplikované vědy jsou nástrojem lidské vůle; jsou tím rovněž chyceny do pavučiny, do níž může být zapletena lidská vůle. Poznání je moc, ale moc v rukách neosvobozené svobody, opojení z moci, osobního či kolektivního sobectví a vlastní bezpečnosti je v podstatě cestou k úpadku (str. 19). A tak náš svět je směsicí nesvobody, utrpení, rozhořčení (str. 21). Svět, ve kterém žijeme, je poznamenán krutostí, chaosem, náhodou, bídou. A právě rozhořčení představuje podle Schillebeeckxe základní pozitivní prvek, kterým se projevuje zkušenost kontrastů našeho světa. Rozhořčení znamená, že se člověk nemůže vzdát. Díky rozhořčení dochází v dějinách k osvobozování člověka. V jádru osvobození pak spočívá víra v Boha. K tomu ale Schillebeeckx tvrdě poznamenává: víra v Boha ještě nedělá křesťany fakticky lidštějšími, než jsou ostatní. Nejvíce rozhoduje, jestli jsme jako křesťané solidární s utlačovanými a osamělými, nebo stojíme na straně mocných a utlačovatelů (str. 23). Tímto zorným úhlem nahlíží Schillebeeckx vlastně celé dějiny církve. Musí tedy nutně vyznívat velmi „protestantsky“. Z tohoto úhlu pohledu sleduje také christologickou problematiku. Bez „lidského smyslu“ v Ježíšově životní cestě se veškerý náboženský smysl stává nevěrohodným.
Schillebeeckx velmi kritizuje křesťanský imperialismus a sám přiznává jiným náboženstvím plnou důstojnost. Právě lidství Ježíšovo zamezuje chápat křesťanství imperiálně jako jediné pravé mezi ostatními zjeveními Boha. Bůh se v Ježíši zjevil, protože však Ježíš byl konkrétním člověkem v konkrétní dějinné danosti, nemohl se Bůh zjevit absolutně v imperialistickém smyslu. Bůh se vždy ukazoval lidem i jinak a jinde. Boha nelze ohraničit, uzavřít do nějaké naší struktury – protože Bůh není součástí našeho světa (str. 26). Přesto nám Bůh může být vždy nablízku.
Schillebeeckxova řeč je mnohdy paradoxní. V pozadí všech jeho myšlenkových pochodů je však třeba vidět útok na jakoukoli zbožnou řeč, v níž se absolutizuje lidská víra jako vyjádření vlastního ega. Ať jednotlivce, nebo církve jako instituce.
Člověk žije v tomto světě a nemůže jinak. Proto: extra mundum nulla salus, mimo svět není spásy. I církev je zakotvena v tomto světě, dokonce vznikla v tomto světě, a nesmí se tudíž pojímat platónsko-hierarchicky. Spása probíhá v celých dějinách, nejen v jednom náboženství. Bez všeobecných dějin spásy jsou zvláštní dějiny zjevení – jako ty v Izraeli a v Ježíšovi – nemožné (str. 28).
Proti zakletí individualismem
Schillebeeckx se zamýšlí nad obrazem člověka a snaží se jej demytologizovat. Dělá tak dvojí službu. Odhaluje chyby v nazírání na sebe sama u každého jednotlivce a – co je důležitější – odhaluje chybné zažité modely v církvi, které se jeví jako sakrálně posvěcené, a tudíž nekritizovatelné. Kritizuje moderní individualismus – postavení individua proti společnosti. Člověk není zaklet jen sám v sobě (Kant) – bohužel však toto pojetí stále přetrvává. Plodem této pokroucené antropologie je fakt, že moderní člověk vlastní emocionálně uzavřenou niternost (str. 65).
Francouzská revoluce přispěla k pochopení toho, jak důležitá je svoboda a lidská práva. Výdobytky se ale staly postupně represivními. Podle Schillebeeckxe nelze zůstat u svobody jednotlivce – často na úkor druhého – ale musí jít o solidaritu se všemi. S nesvobodnými, utlačenými lidmi, ženami a muži (str. 70).
Protože jako křesťané musíme myslet tímto způsobem, je existence utlačovaných lidí např. v Latinské Americe pohoršením pro každou víru v Boha. Pro mnohé to způsobuje nevěrohodnost víry vůbec (str. 71).
Vysvobodit zbytnělou řeč o Bohu
Se zajímavými podněty přichází Schillebeeckx pro naši řeč o Bohu. Zásadním problémem je mluvení o Bohu, ne Boží existence či neexistence. Špatné mluvení o Bohu totiž plodí totalitu. Víru lze analyzovat jedině spolu s analýzou společnosti, v níž představy Boha fungují. Jinak hrozí ideologizace (str. 76). Náboženství není totiž jenom výrazem základní náboženské zkušenosti, ale též „domestikací“, zkrocením strhující síly té zkušenosti (str. 77). A tak je spolu vždy v napětí základní zkušenost a instituce náboženství, která tuto základní zkušenost činí „snesitelnou“ po celý život (tamt.).
Velkým Schillebeeckxovým tématem je bezbrannost Boha. Jedná se o bezbrannost, která neprotiřečí Boží moci. Ze zkušenosti víme, že kdo se staví zranitelným, dokáže namnoze zlo odzbrojit (str. 109). Bůh člověku ustupuje. Ustupuje mu už tím, že mu dává svobodu, Bůh nezakročuje proti lidskému odmítání (str. 110). Proto Bůh neví, jak se dějiny budou vyvíjet. Bůh totiž podstoupil riziko stvořit svět. Jednou ze základních chyb jistých věřících v Boha je to, že si nárokují poznání toho, co je zde a nyní do podrobností „Boží vůlí“ (tamt.).
Bůh ve světě působí svou milostí. Ta se také projevuje právě ve výše řečeném odporu proti bezpráví, ve zkušenostech kontrastu (str. 119). Ranou tradiční metafyzice je moderní zkušenost, že Bůh není nutný. Bůh by nemusel být (str. 120). I bez víry v Boha (což není totéž jako „bez existence Boha“) je lidský život smysluplný. Díky tomuto zjištění musíme hovořit o Bohu mimo teismus i ateismus. Hovořit o Bohu budou věřící muset v posledku tak, aby se vystříhali ideologické funkce starých, klasických politických teologií (…) (tamt.).
Ježíš
Smysl Ježíšova působení na světě E. Schillebeeckx vystihuje takto: Ježíšovou volbou bylo: odmítat moc, a tak získávala jeho slova a činy nesrovnatelnou autoritu (str. 148).
Tato teze se stává velmi důležitým východiskem pro pochopení smyslu kříže a úlohy Boha. Mlčení Boha, když Ježíš visel na kříži, spočívá v prodlouženosti logiky Ježíšovy životní volby, která zamítá jakýkoliv mocenský mesianismus. Ježíšova smrt na kříži je důsledkem života v radikální službě spravedlnosti a lásce, následek jeho volby pro chudé a vyloučené lidi, volby pro svůj lid, který trpěl vykořisťováním a šizením. Uvnitř zlého světa je každé nasazení pro spravedlnost a lásku životu nebezpečné (str. 148).
Schillebeeckxova teologie tak neustále krouží kolem demystifikace moci. Nekompromisně tedy zasahuje i samotné jádro křesťanské církve – tedy jeho mocenské interpretace, které vedly v dějinách ke krutému bezpráví páchanému právě křesťany.
Až s bázní čteme slova: Jenže Ježíš, který nás takto učil se modlit (Otčenáš – pozn. autor rec.), sám zakusil na kříži, že také jeho modlitba šla spíše cestou osamělého monologu než dialogu slova a protislova. Dokonce pro Ježíše platilo, že kdo opravdu hledá osobní kontakt s Bohem, má dojem, že ve své modlitbě poslouchá pouze prázdnou ozvěnu vlastního hlasu (str. 148n). (…) Bůh nám lidem, ani člověku Ježíšovi, neklade žádné podmínky pro Své zachraňující a osvobozující vystoupení: „Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou“ (2K 5,19). Ne Bůh, nýbrž lidé vydali Ježíše smrti; zároveň je však ta exekuce lidmi připravený materiál Božího nejvyššího sebezjevení, jak se ukazuje z novozákonní víry v Ježíšovo zmrtvýchvstání (tamt.). Mluvit o Ježíšově smírčí smrti či o vykupitelské hodnotě té smrti se bez kritické úvahy může stát pouhou ideologií. Kříž není žádným čestným znamením, nýbrž prokletím, říká Pavel (Ga 3,13), pohoršením a potupou. Ježíšovo zmrtvýchvstání to neodstraňuje. V Ježíšově smrti vězí v sobě a o sobě samé, tj. na základě toho, co s ním lidé učinili, pouze negativita (tamt.).
Ježíšovo nasazení je tak velké, že starost o vlastní přežití ustupuje do pozadí. Bůh byl ve chvíli Ježíšova nejvyšší utrpení bezbranný a zranitelný. Nebyl však bezmocný. Zmrtvýchvstání pak dodalo celému Ježíšovu zápasu smysl. Zmrtvýchvstání vlastně posvětilo to, co Ježíš činil a co říkal. Proto nelze oddělit Pavla od čtyř evangelií (str. 152). Jedno potvrzuje druhé. Schillebeeckx ukazuje na jemné souvislosti a vnitřní nuance tohoto zdánlivě napjatého vztahu.
Bezbrannost v podání církve vítězné?
Schillebeeckx velmi kritizuje na základě Boží bezbrannosti všechny absolutistické tendence křesťanství a zejm. katolické církve. Tak se dostává k popisu významu Božího království a dějin církve z hlediska jejích totalitních tendencí vůbec. Hovoří o tzv. superbia hierarchica – hierarchické pýše (str. 255). V tomto duchu předkládal i návrhy na II. Vatikánský koncil.
E. Schillebeeckx byl také (za odměnu) několikrát povolán do Vatikánu, aby se zodpovídal ze svých názorů. Je ironií, že právě ideje druhého vatikánského koncilu, jejichž strůjcem byl i Schillebeeckx, v současnosti dostávají jednu ránu za druhou.
Jakýmsi symbolickým vyzněním a ranou demokratickým proudům v církvi zastoupeným mj. E. Schillebeeckxem je nedávné anulování exkomunikace ultrapravicového biskupa Richarda Williamsona (den po připomínce obětí holocaustu). Williamson popřel existenci plynových komor za druhé světové války i zavraždění šesti milionů židovských obětí v koncentračních táborech. Williamson ve švédské televizi minulý týden řekl: „Nevěřím, že existovaly plynové komory.“ A dodal, že v nacistických koncentračních táborech zahynulo „jen“ 300 tisíc Židů. http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=627930
Završení příběhu člověka
Schillebeeckx dává jednoduchou (a velmi provokativní) odpověď na otázku, co je posláním člověka a završením jeho příběhu tady na zemi. Není to mystické splynutí člověka s Bohem ani vláda chudých v Duchu. Není to vláda věřících nad nevěřícími ani žádná sociální revoluce.
Schillebeeckx vykládá Pavla (Ř 8,19–22) takto: tvorstvo toužebně vyhlíží spásný okamžik, kdy se člověk nad ním konečně zase smiluje jako dobrý pastýř, sloužící pověřenec, takže i vesmír se znovu nadechne k životu (str. 266).
Co se neztratilo v překladu
Český překlad je sice po odborné stránce zdařilý (viz též recenzi J. Štefana, Teologická reflexe, XIV, str. 216n.), odborné erudici překladatelky je však obětována literární stránka překladu. Mnohé germanismy jsou až k pousmání a kniha tak trochu působí jako málo zdařilý školní úkol – od neustálého opakování ukazovacích zájmen až po stylistické chyby: V některých prostředích se katastrofální stav životního prostředí vyčítá židovskému etc… (str. 269). O množství „německy“ nekonečných souvětí ani nemluvě. Vůči autoru jako je Schillebeeckx je to velmi neslušné.
Edward Schillebeeckx, Lidé jako Boží příběh
314 str., 349 Kč, CDK Brno 2008
Kniha je poslední částí volné trilogie, věnované podstatným rysům křesťanské zkušenosti s Bohem v Ježíši Kristu. Předchozí díly: Jesus, het verhaal van een levende (Ježíš, příběh živého), 1974 a Gerechtigheid en liefde (Spravedlnost a láska), 1977