(Dějiny zemí koruny české I., Praha 1992.
Autorka příslušných kapitol PhDr. Ivana Čornejová)
Představa, již si student má učinit o Bílé hoře a jejích následcích, je v učebnici zkomplikována tím, že výklad o stavovském povstání a jeho porážce je přiřazen do hlavy šesté (český stavovský stát), načež následují statě o hospodářských a kulturních poměrech doby předbělohorské (1485–1620). Tedy po boji, jenž změnil od základu situaci českých zemích, se student seznamuje s poměry před tímto bojem, aby teprve poté pokračoval ve sledování začaté již třicetileté války. Pokud jde o konkrétní události, dovídá se je student v následujícím pořádku: bitva na Bílé hoře 1620, Dalibor z Kozojed 1498, Jan Blahoslav 1561, poprava na Staroměstském náměstí 1621.
Výklad českého povstání je věcný, výslovně se říká, že z katolické strany došlo k hrubému porušení zásad (Rudolfova) majestátu. Je uvedena charakteristika událostí z pera emigranta Pavla Skály ze Zhoře. Nesmyslný je ovšem dovětek, že Skála objektivním zpravodajem nemohl být z osobních důvodů. Jakoby jím mohl být kterýkoli účastník událostí tak převratných a jakoby nebylo právě na historikovi a autoru učebnice zvláště, aby ukázal v čem s tím kterým osobním svědectvím současníka lze a s čím nelze souhlasit.
U sdělení, že 21. června 1621 se uskutečnilo dvacet sedm poprav není uvedeno jediné jméno, ač učebnice detaily a množstvím osob přímo hýří. Nicméně, když později přijde řeč na selské povstání 1680, připomene se, že je potlačil Kryštof Vilém Harant z Polžic, potomek rodu známého světoběžníka popraveného v roce 1621 na Staroměstském náměstí. V tom případě se snad asi mělo také povědět, že nezletilí synové popraveného byli dáni do jezuitských škol.
Asi k zálibě učebnice v paradoxech, kuriozitách, bizarnostech patří odstavec: zbožný Ferdinand II. vykonal po podepsání hrdelních rozsudků pouť do známého posvátného rakouského místa Mariazell, kde se modlil za spásu duše a na paměť svého vítězství ozdob“ zdejší mariánský obraz zlatou korunkou (s. 260). Uvážíme-li ovšem, že většina nynějších studentů mák náboženství spíše daleko, jakou představu si na základě takovéhoto výkladu učiní o pojmu zbožný člověk?
Ve stěžejní otázce, ustanovení Obnoveného zřízení zemského 1627, že všichni obyvatelé českých zemí musí být katolíky, učebnice uvádí: … velmi zbožný Ferdinand II. …věřil, že nejvíce prospěje svým poddaným, když je přivede k pravé víře. Při konkrétním uplatňování chvályhodných idejí samozřejmě docházelo i k hrubým přestupkům. Pro dnešního člověka je velmi těžké pochopit – vyhroceně řečeno – znásilňování smýšlení jednotlivce nebo skupin obyvatelstva, byť se tak děje v zájmu vyššího ideálu. Pokud se však snažíme porozumět dění v této jistě tak složité době, musíme vzít na zřetel různé aspekty, které působily současně. Proto je třeba přiznat, že hlavním motivem k „obrácení kacířů“ byly snahy o důslednou katolickou aplikaci výkladu Božího zákona, ale zároveň nesmíme zapomínat, že velké cíle bývají často zneužívány a snižovány mocichtivými lidskými choutkami (s. 288).
V dané historii však vůbec nejde o jednotlivé přestupky či lidské choutky, ale o to, zda budeme považovat nárok státu určovat náboženství svých obyvatel a nutit je zapřít vlastní víru za chvályhodnou ideu, vyšší ideál a velký cil. Historik se nemůže vyhnout tornu, aby k samotnému zákonu z roku 1627 neřekl své ano nebo ne.
Zcela zavádějící jsou pak řeči o tom, co je velmi těžké pochopit po dnešního člověka a že je třeba se snažit porozumět dění v této jistě složité době. Jestliže v Čechách bylo Kutnohorským smírem 1485 uzákoněno, že i poddaní a tím více měšťané a šlechtici mají „spasení svého hledat podle důvěření svého“, jestliže 1550 moravský zemský hejtman Václav z Ludanic prohlásil, že „Morava dřív v ohni a popeli zahyne, než by strpěla nátisk na svědomí“ a roku 1609 Rudolfův Majestát náboženskou svobodu potvrdil a rozšířil, pak prosazení státního náboženství 1627 nelze ospravedlňovat dobou.
Komplikované manévry provádí učebnice i při líčení postavení poddaných v pobělohorské době. Čteme: Zakořeněná představa zlého drába … který fyzickým násilím nutí poddané k práci na „panském“, není úplně pravdivá. … Názor, že by většina panstva hleděla své poddané udřít až k smrti, je zcestný … nelze si život na venkově představovat jako patriarchální idylu. Těmto výrokům je společná polemika s těmi či oněmi představami, což do středoškolské učebnice, jež má poskytnout historický přehled v rámci všeobecného vzděláni, nepatří. Přidá se ještě citace z dobového dokumentu: na této zemi jsou chudí lidé, podruhové, potřební řemeslníkové, po kterých jako po zemi boháčové a mocnáři jako nadívaní obrové šlapou a nohama svýma krve vytlačují.
Co si z toho tedy vybrat? Zejména chybí srovnání situace poddaných před Bílou horou a po ní. A přitom by stačilo porovnat míru roboty na určitém konkrétním selském statku v obou dobách.
Učebnice uvádí zrovnoprávnění češtiny s němčinou v Obnoveném zřízení zemském, aniž by připomněla, že to znamenalo postupné zatlačování češtiny do druhořadého postavení.
Nekonstatuje se konec české politiky, české samostatnosti. Zavádějící je zmínka: O zlepšení situace v zemích koruny české se ve Vídni zasazovali především kancléři Jan V. V. z Mitrovic a Václav N. O. Kinský, oba příslušníci staré české šlechty, když o něco dále čteme Význam zemských sněmů nadále upadal. (s. 274)
Celkové zásadní hodnocení nalezneme ve větách: Bylo by mylnou domněnkou soudit, že … upadla v českých zemích vzdělanost… Proměnilo se jen ideové zaměření škod, ne však jejich kvalita … kontinuita kulturního života nebyla zcela přerušena… (s. 292–293). Přechází se tak pokus vymýtit z české kultury a politiky dvoustoleté směřování české reformace, což byla rána tak hluboká, že národní organismus tuto vivisekci málem nepřežil.
26. 11. 1992