O smyslu trestu

(příspěvek k diskusi)

Jsou různé teorie trestu. Pojetí trestu očividně ovlivňuje jak obecné formulace v zákonech, tak i názvy pro vězeňská zařízení. Vězení u nás měla název Nápravně výchovný ústav, nyní jsou to věznice. V jiných zemích nacházíme označení odpovídající našim slovům jako detence, korekce, kriminál, ústav kastigální či penitenciální, trestnice atp.

Dnes se traktují tři čtyři základní pojetí trestu:

1. Trest má úlohu převýchovnou. Jistě, pak by ale měl být člověk tak dlouho zavřený, dokud není prokazatelně napraven. Dokud si neosvojil řád a slušné chování. A naopak, člověk spořádaný a záhy napravený by snad ani nemusel jít sedět. Částečně je toto pojetí uplatňováno: za dobré chování, když trest takzvaně splnil svou převýchovnou funkci, bývají odsouzení předčasně propouštěni. Nicméně opačně to v právním státě nejde: přidávat trest, pokud člověk domněle či skutečně napravený není. Trest je trest, a když je odpykán, odsouzený – napravený nenapravený – musí být propuštěn. 2. Trest brání pachateli v pokračování v trestné činnosti. Zároveň je ochranou společnosti. Pak by ale bylo nejlepší držet zločince v kárných zařízeních co nejdéle. Pro jistotu možná nejen ty, kteří již něco spáchali, ale i další podezřelé, potenciální zločince (nazývané nepřizpůsobivými, rizikovými, podvratnými živly, výtržníky atd.)! Ani toto není v právním státě možné, k takovému řešení kriminality se uchylují diktatury. Trest je trest a jako takový musí být spravedlivý, kriminalizace nesmí být používána coby prevence. 3. Trest má odstrašující funkci, trest odvrátí ostatní spoluobčany před zločinným jednáním. Kdyby tomu tak bylo, pak by bylo nejlepší aspoň některé přestupníky zákona zavřít „až zčernají“, jak se říká, pěkně „exemplárně“ potrestat, případně nějaké monstrprocesy zinscenovat. Podmínky v kriminálech zároveň vytvořit co nejbrutálnější. Např. za socialismu byly podmínky ve vězeních vskutku odstrašující. V logice odstrašení pak zákonitě figuruje i trest smrti.

Je nabíledni, že trest nelze naznačenými způsoby v plnosti uchopit, že se těmito teoriemi nevyčerpává a nevysvětluje, jakkoli trest od zločinu odrazuje, jakkoli chrání dočasně před spácháním dalších zločinů a jakkoli někteří pachatelé během výkonu trestu dospívají k nápravě. Přes všechny uvedené aspekty, ale hlavně pro jejich nedostatečnost je třeba poctivě připustit, že trest má hlubší smysl. A ptát se přitom, jaký.

Má trest smysl sám v sobě? Kde se bere logika trestu? Proč ke zlu spáchanému přidávat ještě zlo trestu?

Tématem trestu se zaobírali myslitelé od starověku. Jedno z prastarých chápání smyslu trestu nacházíme u Platóna. Sókratés v dialogu Gorgias přirovnává trest k lékařskému zákroku. Když se někdo dopustí bezpráví, měl by jít co nejdříve k soudci jako k lékaři, „aby choroba nespravedlnosti nezastarala a neučinila duši rozhlodanou a nezhojitelnou.“ Trest pro duši je tím, co lékařství pro tělo. Spravedlivý trest léčí duši. Činit bezpráví a nebýt trestán je podle Sókrata to nejhorší, co člověka může potkat.

Trest se tak jeví jako služba, kterou společnost poskytuje člověku, aby se zbavil svého zla. Trest je zpětná vazba: jestliže někdo zneužil svou svobodu, pak je této svobody formou trestu dočasně zbaven. Trest je tak potvrzením svobody jednoho každého člověka, být trestán je právo člověka, trestní odpovědnost je dokladem toho, že člověk je coby příčetný brán vážně. Je nasnadě, že trest musí být spravedlivý, že nesmí být mstou, pomstou, aplikací nesmyslu kolektivní viny, nástrojem politické represe anebo neřízeným odebíráním dalších lidských práv nad rámec přesně stanoveného trestu.

Trest je příležitostí pro trestaného zamyslet se nad sebou (když byl obrazně řečeno vyhozen z rozjetého vlaku), trest je příležitostí pochopit trest jako trest, příležitostí k přijetí viny, neboť vina je svým způsobem schopnost trestat sebe sama; trest je tedy příležitostí k pokání.

Trest by měl zůstat trestem a neměl by být redukován na vnější nápravu a ochranu před zločinem. V tomto punktu by mohla vězeňská duchovenská péče plnit jedinečnou roli – když instituce, zákon a veřejné mínění toto netematizují – pomáhat vězňům pochopit uvěznění jako smysluplný trest. Jinými slovy: přivádět k pokání. Možná budu opět nařčen z toho, že říkám: „mělo by se.“ Ale co má člověk říct o věcech, které nemá ve své moci? Každopádně, když jsem byl kdysi regulérním farářem a mohl jsem v této roli navštěvovat vězeňská zařízení, pokoušel jsem se přesvědčovat odsouzené, aby pojímali svůj výkon trestu naznačeným způsobem.

Předchozí texty viz Protestant 9/17 a 1/2018