O oběti J. K.

Epištola Židům 5, 7–12: Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy, když ho Bůh prohlásil veleknězem podle řádu Melchisedechova. O tom by bylo mnoho co mluvit, ale je těžké vám to vyložit, protože nejste ochotni slyšet. Za takovou dobu už byste měli být sami učiteli, a zatím opět potřebujete, aby vás někdo učil abecedě Boží řeči; potřebujete mléko, ne hutný pokrm.

Protestantismus v našich krajích, mám za to, má sklon zužovat křesťanství na etický apel. Církvi jako by byla vlastní role morálního dozorčího ve společnosti. Jako by to byl spolek, jehož hlavní náplní je říkat, co by se mělo a co by se nemělo, anebo také vzhledem k minulosti, co se mělo a co nemělo udělat. Ježíš se pro mnohé stává pouhým etickým vzorem a učitelem, i když jedinečným, ale není jasné, proč by měl být jedinečný. Přišel na svět proto, aby nás poučil, a to, že přitom skončil na kříži, je jenom dokladem jeho poctivosti a nasazení pro pravdu. Jeho slova se vykládají v kázáních a aplikují v životě. Jaká je ale Ježíšova etika?

Když se ji pokouším sesumírovat, zjišťuji že se nejedná o ucelenou nauku. A nechci přispěchat se svou troškou do mlýna, nechci předložit jednu z dalších koncepcí. Vypadá to tak, že se vytvářejí etické systémy a nauky, a ty se druhotně, jak se to hodí, spojují se jménem samotného Krista Pána. Podezírám mnohé, že Ježíše mají spíš za maskota vlastních zájmů a přirozených nebo taky nepřirozených inklinací, než za něco jiného. Vždy znovu mě zarazí, jak si Krista berou do úst nejrůznější náboženská i politická uskupení – odprava doleva, od konzervativců k revolucionářům, od institučních církví po probuzenecké. Jak se od Krista odvozuje pacifismus i teologie osvobození, nenásilí i násilí (uvádím nyní například Augustinovo zneužití slov z Ježíšova podobenství: Přinuťte je vjíti), zaznamenávám, jak evangelium pro některé představuje výzvu k podnikání a pro druhé zas podklad pro odmítání některých profesí (jak tomu bylo třeba ve staré jednotě bratrské), a jak se křesťanství tváří jako příklon ke světu a jindy zas jako odvrat od světa. Ježíš je právě v tomhle všem bezbranný a velmi snadno zneužitelný.

Jaká je tedy ta správná křesťanská a Ježíšova etika? A jeli jaká? Když zůstaneme u etiky, tak se nakonec vnucují otázky, proč právě Ježíš. Cožpak nejsou v lidských dějinách hlubší myslitelé, důvtipnější rabíni, systematičtější učitelé moudrosti a příkladnější postavy, na nichž by se dalo jednoznačněji stavět?

A dále: Co s takovým požadavkem následování? Co s výzvami o kříži? Není to výzva k sebevraždě? Je vůbec možné být jako Kristus? Je vůbec možné napodobovat Krista? Vždyť Kristus například nežil v manželství, žil v naprosto jiné době. A co může poradit lidem starším věkem, když sám se dožil pouhých třiatřiceti?

Řekl bych, že principielně nelze Ježíše chápat jako učitele etiky. Ježíš je víc než etický vzor, je víc než učitel, víc než nositel a iniciátor nových, jakkoli radikálních myšlenek a etických principů.

Chtěl bych zmínit dvě skutečnosti, které Ježíše oddělují od všech ostatních osobností. Tou první je jeho božství. Ježíš je ve zvláštním, naprosto jedinečném vztahu k Bohu, který stvořil svět a který vydal Zákon.

Ježíš je Boží Syn, to je křesťanská zvěst od počátku, od počátku do konce evangelií, od počátků Církve, od prvních vyznání. Bez tohoto gruntu není křesťanství myslitelné. A druhá věc, s první související: Bůh v Ježíši zemřel, obětoval se, zobětoval v podstatě sám sebe.

Nejen novozákonní epištoly, ale i sama slova Páně mluví o synovství Božím a o jeho oběti. Uvažme už jenom ono v církvi stále úhlavní ustanovení eucharistie: tělo, které se za vás láme … krev, která se prolévá za mnohé… To říká sám Pán.

Jsou to zastaralé nemoderní výpovědi. Mnozí je považují za pozůstatky archaického mýtického myšlení a snaží se je odbourat. Nejedna novozákonní pasáž se proto prohlásí za pozdější vsuvku církve. Ve jménu vědeckosti a rozumu je zpochybňován samotný evangelický princip Písma jako základu. Oběť Božího Syna Ježíše Krista je ze strany i některých doktorů teologie považována za nesmysl. Nevylévá se tím ale dítě i s vaničkou?

Na okraj připomínám, že v našich písních a vyznáních ona „mytologie“ stále ještě zaznívá. Vždy znovu si například vybavím prazvláštní až absurdní slova jedné písně „Krev tvá mi kyne vstříc“. Slovně s krví děláme v církevních řečech leccos. Ale jaký je význam oněch častých prohlášení a formulí, podle nichž nás očišťuje jeho krev, obětoval se za nás a podobně?

Pakliže nezpřítomňujeme Kristovu oběť při bohoslužbách, jako to činí bratři katolíci při mši, nebo též pravoslavní, tak bychom měli tuto důležitou věc pokaždé znovu a znovu vykládat, interpretovat, ozřejmovat, v pravém slova smyslu zvěstovat. Jestliže se něco vzpírá prostému racionálnímu uchopení, nemusíme to ještě vytěsňovat. Tajemství ze své podstaty přesahuje naše horizonty chápání, a to neznamená, že není možno na tajemství poukazovat, otevírat se mu, hovořit o něm s úctou a opatrností. Ano, evangelium je bláznovská a pohoršlivá zvěst, a takovou vždycky bude, ba dokonce musí být!

V případě dávných kultických obětí, včetně těch starozákonních, šlo najmě o vyrovnávání se se zlem v člověku. Archaický člověk věděl, že zlým skutkem se uvedlo do pohybu nějaké další zlo, anebo také že zlý skutek je projevem nějakého ještě většího skrytého zla. V obětech šlo o vážný pokus o zastavení zlovolného procesu. Docházelo přitom samozřejmě k setkání se zlem jako takovým, vyjevovalo se tak trochu jako na divadle, a skrze vyznání a kultický úkon bylo – nebo aspoň mělo být – eliminováno. Řekl bych, že jedním z důvodů, proč se dnes lidé dívají na thrillery a krváky, je ona masívní potřeba setkat se se zlem v člověku. Na jejich pozadí působí malované křížové cesty spíš selankovitě. Dokonce i superzohavený Kristus, jakého lze vidět ve Španělsku anebo v Mexiku v barokním církevním umění, nemůže stačit na moderní vizuální technologie anebo na nedávno promítaný film o umučení Krista. Pokud (!) ovšem nejde o něco víc než o pouhou estetiku. Jsem přesvědčen, že k pravé zbožnosti člověka patří kajícné uvědomění si zla v sobě, nahlédnutí jakési bytostné vražednosti, uvědomění si hlubinné nenávisti k životu a odporu k Bohu. A tohle je zas víc než etika v běžném slova smyslu.

Vyznání tohoto druhu jsem našel spíš literatuře. Řekl bych, že umění přejímá roli, která původně náležela kultu a obětem. K tématu protestantské literatury napsal zajímavou věc Jan Balabán v předmluvě k básním Jiřího Šimsy: „Nemajíce instituci zpovědi knězi, s imperativem zpovídat se samému Bohu, zpovídáme se lidem. Vydáváme svědectví o tom, jak žijeme…“

Dovolte ještě jeden jakkoli drsný citát z románu Houština V. Kahudy: „Podíval se na lidskou bestii. Na tu lysou bytost, jež při spokojenosti ukazuje zuby a třese bránicí. … Sám na sobě vidí, jak kdesi uvnitř, někde pod ním, cosi pookřeje, když vidí že druhá bytost je na tom špatně, že uvízla, nebo dokonce umírá. Něco, nějaká radost, že uvolnil se prostor k zaplňování, k žití, k dýchání. Nějaké divoké, buněčné štěstí v něm zapulzuje. A teprve potom se jako ozvěna dostaví soucit a ochota pomoci. Démoni zla a nenávisti jsou oblečeni v šatech milosrdenství.“

Nemylme se, jsme schopni zabíjet. Přímo či zprostředkovaně. Vědomě či nevědomě. A kdyby přišel sám Boží Syn mezi nás, byli bychom toho schopni i my. Boží Syn byl vydán v hříšné ruce lidí, jakkoli vědoucích či naopak nevědoucích, co činí. Do svého vlastního přišel, ale vlastní jej nepřijali.

Jde-li při Ježíši Kristu o odpuštění hříchů, pak jde především a hlavně o vyvázání z područí toho nejhoršího vnitřního zla, o přemožení nenávisti jako takové, agrese a vražednosti v člověku samém. Zlomení bytostného vzdoru vůči Pánubohu – jako dárci života i jako zachránci. Tomuto procesu by se možná mohlo říkat znovuzrození.

Kristus byl za nás, jak praví Písmo, „učiněn hříchem“, jako had byl vyvýšen na kříž. Jeho smrt je zobrazením, ba samým důsledkem lidského hříchu, a tedy bohovraždou. Epištola Židům pohlíží na onu historickou událost, na justiční popravu Ježíše Krista, prizmatem či kategoriemi oběti. Tato oběť nastala jednou provždy – řecky efapax. (Slyším, jako by to bylo dnes, profesora Molnára, jak opakuje při přednáškách v souvislosti s Ježíšovou obětí tohle řecké slovo: efapax.) Jednou provždy, a jeho oběť stačí. Naplňuje ale i přesahuje smysl všech obětí ať kultických ať volních. V tomto případě obětník a obětina jedno jsou. Jeho oběť je projevem svobodné vůle nejen lidské ale i Boží. Bůh sám sebe vydal na smrt, aby osvobodil člověka.

Podle epištoly Židům stojíme před Bohem, soudcem všech, a před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy, a před jeho krví, která nás očišťuje, přičemž tato krev volá naléhavěji než krev Ábelova.

Z této skutečnosti teprve vyrůstá jedinečná etika zaměřená na Krista. Jeho kříž je svým způsobem konec etiky, všeho sebeospravedlňujícího jednání. V první řadě jde o lítost, pokoru a vyznání na jedné straně a z druhé strany o přicházející neuvěřitelnou milost a odpuštění. To vše z Něj, skrze Něj a ve vztahu k Němu, totiž jednorozenému Božímu vtělenému Synu, který zemřel pro naše přestoupení a byl vzkříšen pro naše ospravedlnění.

Marek 15,37–39: Ale Ježíš vydal mocný hlas a skonal. Tu se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů. A když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“

Skutky 2,22–24: Muži izraelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vašimi zraky mocnými činy, divy a znameními, která mezi vámi skrze něho činil, jak sami víte. Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci.