O náboženské otevřenosti

Na své krátké návštěvě Spojených států jsem měl příležitost navštívit diskuzní panel v rámci konference, kterou pořádalo Centrum pro výzkum světových náboženství při Teologické fakultě Harvardovy univerzity. Téma panelu byla budoucnost identity „spiritual but not religious“. Čím dál víc Američanů a Američanek se odmítá hlásit k etablovaným náboženským tradicím, což se ale a priori nevylučuje s vírou v Boha (byť třeba velmi svébytně chápaného), modlitbou či meditací, ani jinými projevy, které chápeme jako duchovní nebo náboženské (což jsou pro nás obvykle téměř synonyma). „Spiritual but not religious“ znamená „duchovní, ale ne náboženský“. Aktivní odmítnutí náboženství jako takového k této nově se formující identitě nedílně patří. Připadalo mi ale, že to, co lidé, kteří se považují za „spiritual but not religious“, odmítají, je velmi specifická podoba náboženství: nesmlouvavý konzervatismus ve společenských, kulturních a politických otázkách, dogmatismus, fundamentalismus, přesvědčení, že moje víra je jediná správná.

Moje křesťanství takové přeci není, pomyslel jsem si, a většina křesťanů a křesťanek, které znám, svoje náboženství takhle také nevidí. Nedalo mi to, a zeptal jsem se, jaký je reálně rozdíl mezi duchovním prožíváním liberálně či progresivně orientovaného člena či členky zavedené církve či náboženské obce a někoho, kdo se identifikuje jako „spiritual but not religious“.

Teoložka Linda Mercadante, která se k proudu „spiritual but not religious“ také sama hlásí, mi odpověděla, že na této rovině velké rozdíly skutečně být nemusejí. Důležité ale je, že lidé, kteří jsou „spiritual but not religious“, nechtějí přijmout jednoznačně definovanou náboženskou identitu. Vyprávěla, že když o tomto duchovním proudu mluvila v obci unitářů – proslulých otevřeností, nedogmatičností a pluralismem v myšlení – nemohli pochopit, proč se ti lidé prostě nepřihlásí k unitářství. Podobně prý reagují i mnozí progresivní křesťané a křesťanky. Paradoxně se v těchto situacích tedy v podtextu ozývá to, od čeho se progresivní teologie navenek distancují: že právě naše víra je ta (jediná) správná.

To je ale problém, který se nakonec nevyhýbá ani oněm „spiritual but not religious“ věřícím. Mercadante hovořila také o situaci, kdy s různými lidmi s touto identitou nějak spojenými mluvila o možnostech společenství, sdílení víry. Jeden z respondentů byl k takové možnosti krajně skeptický. Když se jej Mercadante zeptala, jak by muselo vypadat společenství, ve kterém by se cítil dobře, odpověděl nakonec: „Všichni by věřili tak, jak věřím já.“