… Jedním z podobných strašidel jest také slovo komunismus , které jest již od některého času strašidlem proti všelikým liberálním zásadám. Jak často slyšíme tímto slovem okolo sebe házeti lidi jisté strany, kdykoli se jim o to jedná, aby zohyzdi li snažení některé jim odporné strany; tito pánové spoléhajíce se až příliš na sprostnost lidskou, myslí, že již porazili každé liberálnější snažení, když jen proti němu vyřkli nadávku: komunisté, komunistické choutky. Když se jednalo o zrušení roboty, přezdívalo se zastavatelům tohoto spravedlivého osvobození lidu komunistů; kdyby někdo hájil všeobecné právo hlasovací, nazvali by jej též komunistou. Podívejme se tedy tomuto slovu trochu hlouběji do oči!
Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo vyrojiti jen z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco bud lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk. Každý ale také vidí hned na první pohled, že takové učení není pranic nebezpečné, protože nenajde nikdy dostatečný počet následovníků, aby do života uvedeno býti mohlo. Kdekoli se ještě toto učení v malých pokusech do života uváděti chtělo, nikde se nic nepodařilo; nejlepší toho máme příklad na klášteřích. Tam alespoň z části zaveden jest komunismus, to jest jmění jest společné všech, ale jaké různice, jaké nepřátelství panuje právě mezi nimi. A to nyní, kdežto se jen o užívání již hotového jmění mezi nimi jedná; jaké by pak teprve byly různice, kdyby si měli také společné to jmění a výživu vydělávat? – Než není tu místo a také ani úmysl dokazovati teprve nemožnost a nesmysl komunismu– toť jako již známou a dávno od nás pojednanou pravdu předpokládáme.
Obyčejné se ale slovo komunismus nebéře v smyslu tak úplném, a tu se každé rušení a dotýkání cizího jmění komunismem nazývá. „Svaté jest jmění, heilig ist das Eigenthum!“ slyšeli jsme tak často v nepokojných dobách r. 1848, vidouce to napsáno na krármích a dveřích mezi barikádami. Co vlastně jest jmění? – o tom zde jednati nemůžeme, je to otázka nad míru těžká k rozhodnutí, která nyní nepochybně bude ještě dlouho hýbati světem; řeklo by se snad, to co mám, jest moje jmění, poněvadž se ale všechno, to co člověk má, jmenovitě kupř. co ukradl, neb mocí vzal, neb oč jiné ošidil, za jeho jmění neuznává, dalo by se tedy velmi mnoho o jmění jednati.
Než, my zde skutečné nerozkládajíce pojmu tohoto slova, budeme se držeti jen zcela obyčejného jeho významu, a tu pravíme všem také: Každého člověka jmění se hájiti musí, a kdo se cizího jmění dotýká, kdo do cizího jmění sahá, jest komunista! Jen majitel sám právo má se svým jměním dle své vůle nakládati a každé míchán se do toho odjinud jest komunismus!
Když ale se budeme této zásady držeti, shledáme brzy, že komunisté největší jsou zrovna na té straně, odkud právě v tuto dobu nejvíce proti komunismu kázati a brojiti slyšíme; a zpozorujeme také, že zrovna ti, kteří jiné viní z toho, že mají úmysl komunismus zaváděti, sami nejméně jmění cizé za svaté drží.
Pročež pravím: Nebojte se tak příliš těch komunistů, kteří berou na groše, těm se zajisté snadněji ubráníte; ale bojte se vice těch komunistů, kteří berou na miliony.
Slovan, 26. 6. 1850