Číslo

Následující dvojprogram o duši začal svým povzdechem nad ekumenickým překladem P. P. Payne, nad jehož textem se rozproudila v redakci tak živá debata, že jsme požádali jejího hlavního aktéra o reakci. Jakkoli jde o téma subtilní, přece se v něm odráží cosi z nouze i ducha doby, budeme tedy vděčni za další reakce.

Písmo bez duše

Je jako tělo bez duše

Petr Pazdera Payne

Moderní člověk kašle na duši. Až C. G. Jung ji jakž takž rehabilitoval. Kdyby křesťané četli pozorně bibli, nezapomněli by na ni alespoň oni. Nešť, při čtení bible v ekumenickém překladu je pominutí duše daleko víc nasnadě než v překladu kralických. Ekumenický překlad – vzniklý za dob komunismu – vede totiž přímo tažení proti duši.

Tak například větu, kterou překládají kraličtí: „Kdo nalezne duši svou, ztratí ji“, v podstatě interpretuje: „Kdo nalezne svůj život, ztratí jej.“

Anebo zas čteme: „Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí?“ namísto kralického, originálu věrnějšího: „…duši své pak by uškodil.“

Nahrazování „duše“ slovem „život“ činí ze slov Spasitelových jakési válečné pokřiky; podobně jako na jednom místě Zjevení Janova (12,19) věřící bratří nemilují „duší svých až do smrti“, nýbrž „svůj život tak, aby se zalekli smrti.“

Také namísto kralického: „v trpělivosti své vládněte dušemi svými“ vysloví Ježíš podle nových překladatelů dost posunuté „když vytrváte, získáte své životy.“

Jako by člověk musel být buď živý nebo mrtvý, a nemohl by být dobře veleživ a přitom by jeho duše mohla skomírat anebo se nemohla člověku nějak vymknout. Vězme, že duši lze učinit škodu, duši lze znásilnit, lze ji upsat. Jestliže na ni dlouhodobě kašleme, přestáváme v ni věřit, a ona prostě není; je jenom život. Vytěsňování duše nebo možná přímo její cenzurování činí z Písma ploché vnitrosvětské čtení, krom toho, že je to nepoctivé vzhledem k originálu.

Duše je podle ekumenistů jakousi trestí osoby, je to její vědomé já, jež není žádným tajemstvím. Není tím, co by člověka přesahovalo, co by i jemu samému unikalo, čemu by mohl být nablízku Bůh.

U Lukáše se spokojený statkář v krátkém podobenství rozhodne: „řeknu si“ místo „dím duši své: Duše, máš mnoho…“.

Ve Skutcích je místo „nenecháš duši mou v pekle“ – „nenecháš mě v říši smrti.“

„Já pak Boha za svědka beru na svou duši,“ zapřísahá se apoštol Pavel ve II. listu Korintským (1,23) a jen pod čarou zůstalo českému ekumenickému překladu: „při duši“.

Zatímco naděje je kotvou duše kralickým (v epištole Židům), podle ČEPu jsme celí v naději „bezpečně a pevně zakotveni“. A v desáté kapitole ti, kteří věří, dosáhnou života, zatímco ve starém pojetí věřící získávali duši. Kdo ví, co se tím životem míní? Možná i dost kyprý a úspěšný život spoluobčana. Vždy také duchovní vůdcové ve 13. kapitole bdí nad adresáty textu, a ne už nad jejich dušemi.

Nu, církev zapomněla restituovat duši.

Epištoly Jakubovu a Petrovy měla na práci zřejmě jiná část překladatelské komise nebo již vanul jiný duch, takže orbou překladu nebyla duše vyplevelena:

„A proto odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše.“ (Jakub 1,21)

Ve Starém Zákoně, v Žalmech, duše žízní po Bohu, a to i podle novodobých překladatelů. Hovoří se o ní často ve třetí osobě anebo bývá oslovována jako osoba druhá:

„Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jen jemu, své spáse.“ (42,6)

A duše bývá též napojena:

„Má duše však bude jásat Hospodinu, bude se veselit z jeho spásy.“ (35,9)

Nezbývá tedy než prosit:

Bože, vrať nám duši!