O církvi, tržním hospodářství a sociální etice s Jakubem S. Trojanem

Číslo

děkanem Evangelické teologické fakulty UK

I. část

PK: Vstupujeme do nejisté doby; je na to naše církev připravena?

JST: Myslím, že moc připravena není. V minulosti se český protestantismus z mnoha důvodů veřejnými a politickými záležitostmi nezabýval. Znamenat něco v národě, poznamenat ideově národ – tuto ctižádost měla generace našich pradědečků, Dušek, Císař, prosté generace konce století a začátku nového. Jejich ctižádostí bylo vrátit naši společnost k ideálům husitské a bratrské minulosti jako k pravému dědictví. Tato generace sice sjednotila dvě větve protestantismu, ale skryla se za oficiální politikou hradní, reprezentovanou Masarykem. K nějaké vlastní politické odpovědnosti a spoluvytváření české společnosti vlastně nedorostla.

PK: Dá se tedy říci, že pokus znovu formulovat a uskutečňovat politickou odpovědnost učinila až Nová orientace?

JST: Ano, Nová orientace se o to pokoušela, ale v kontextu, kdy většina církve razila heslo: na hlubiny! na sbory! tedy model soběstředný, který ovšem vydal i velmi ušlechtilé a velmi cenné plody, jako např. překlad bible.

PK: Tento model většina církve neopustila ani v 70. a 80. letech. Je tedy poněkud zarážející, s jakou vehemencí naše církev vstoupila po listopadu 89 do politického života.

JST: Zaráželo mne to od začátku. Uvědomoval jsem si diskontinuitu, protože ani J. L. Hromádka, ani Nová orientace nebyli celou církví přijati. Když se vedení církve hned v listopadových týdnech vrhlo do vin politického života, zejména toho politického života, který je zviditelněn, tzn. institualizován do techniky politiky, včetně zastupitelských úřadů nebo vládních míst, nebylo to na základě hluboké tradice, nýbrž to byl dosti konjunkturalistický skok.

PK: Mlčení „mlčící většiny“ – jak to trefně pojmenovává časopis Český bratr – na synodu signalizuje bezradnost? Nebo je to snad strach o některých věcech mluvit?

JST: Myslím, že jde v podstatě o neobeznámenost s politickou problematikou. Prostě to většině církve není vlastní. Od 2. světové války převládalo teologické zaměření na sbory, na církev – tam bylo to rozhodující. Co se děje ve společnosti, do toho údajně nemůžeme z vnitřních předpokladů víry a teologie zasahovat. Došlo tak k redukci evangelia na osobní vztahy, maximálně na vztahy sborové. Prostě jsme nedorostli odpovědnosti, která – po mém soudu – je v evangeliu za všechny oblasti života. O tuto odpovědnost se snažila Nová orientace, ovšem jako outsider, neměla zázemí. Proto jsme do toho spadli po listopadu bez hlubokých znalostí, bez jakéhokoli zácviku v této odpovědnosti – až na jedinou výjimku, kterou byl zápas o rodinný zákon v roce 1962. Tam jsme se něčemu naučili jako církev. Bylo to ovšem spíše jakési vybočení. Nemá to kontinuitu.

PK: V 70. a 80. letech potom někteří na úsilí Nové orientace navazovali, ale dosti často byli označováni za nelaskavé bratry, kteří nemají rádi církev a ztěžují práci synodní rady. Stejně tak dnes na adresu těch, kdo kritizují církevní konjunkturalismus, dopadají výtky obdobné. Je to smutné nebo komické, ale jistá kontinuita tu asi přece jen bude…

JST: Zde narážíš na jednu základní věc: na jedné straně máme povrchní vztah k politice, nerozumíme jí, máme k ní z minulosti nedořešený, skoro až štítivý vztah, a na druhé straně zas – a to je druhý extrém – do ní skočíme a necháme se do ní vtáhnout, jak se to stalo po listopadu. Podobně vládne naprostá neujasněnost v tom, co je pravá láska k církvi. Středem pravé lásky je kritika. To je projev nelhostejnosti, zájmu – kritického zájmu. To průměrnému evangelíkovi uniká. Zaměňuje lásku k církvi s falešnou loyalitou skoro spolkařského typu, která hájí vždycky to své a nedovede nahlédnout, že vlastně církev má být modelově předjímkou království Božího a že to klade veliký nárok mravní a duchovní na ty, kteří k ní patří. Pravá láska se projevuje v této náročné péči jednak o sebe sama, ale také o druhé, o společenství. Jenže na všech stranách je dnešní bilance ubohá – u lidí i u Boha.

PK: Byl jsi v letošním akademickém roce zvolen děkanem Evangelické teologické fakulty při Univerzitě Karlově a učíš sociální teologii. Mohl bys říci v této souvislosti něco o úloze sociální teologie?

JST: Katedra sociální teologie je trochu matoucí název. Jde o etiku, která tradičně byla pojímána dosti individualisticky, i když v posledních desetiletích se to trochu mění. Proti individualistické etice stojí etika sociální, tedy etika, v níž přicházejí ke slovu také vztahy společenské povahy. To jsou vztahy přece jen trochu jiné než čistě osobní. Ale samozřejmě bych chtěl, aby sociální teologie byla chápána jako syntéza těchto aspektů. Nechci vynechat rozměr nejintimnější, kde jde o to, aby se člověk vztahoval sám k sobě.

I vůči sobě se máme chovat eticky. Když Ježíš řekne, že máme milovat bližního jako sebe samého, tak jde také – a to právě bych chtěl zdůraznit – o disciplínu sebelásky.

PK: Sebeláska v tomto pojetí bude však asi něco jiného než sobectví…

JST: Samozřejmě. V ovzduší celé společnosti byly jakékoli náběhy k soběstřednosti – k té pravé, hluboké – chápány jako únik, jako egoismus. Kdo chtěl být sám, kdo se stranil kolektivu, byl vlastně potenciální nepřítel. Tento duch vládl svým způsobem i v církvi, kde se to projevovalo naprostým zanedbáním výchovy k osobnosti. Mluvit o tom, že by v evangelických sborech měly vyrůstat osobnosti, bylo málem kacířství. Kladl se důraz na společenství, ale církvi unikalo, že to může být také společenství nicek, lidí prázdných, jenom opakujících třeba náboženské fráze. Špatné je, že se tím církev spokojila. Dnes potřebujeme obnovit to, co měli ještě naši otcové – ideál celistvé osobnosti (to byl ideál liberální teologie, který se tolik kritizoval).

První etický rozměr je vztah k sobě. Druhý rozměr etiky je vztah k bližnímu, v tom nejpersonálnějším slova smyslu – k rodině, k blízkému člověku. Pak je třetí rozměr, který přerůstá oba první, i když jej nelze od nich oddělit – vztah k institucím a strukturám. Je to trochu jiný vztah než vztah k druhému člověku. Tak třeba v 70. a 80. letech bylo úplně katastrofální, když vedení církve chtělo redukovat vztahy představitelů sborů, seniorátů i církve k představitelům státní správy na osobní vztahy zdvořilosti, úcty, porozumění, dialogu. Partneři tohoto dialogu vystupují přece ještě jinak než jako v rozhovoru osoby s osobou. Tento zřetel byl zcela pominut, bylo zde mnoho nejasností a matoucích přístupů. V sociální teologii jde o osvětlení vztahu k institucím, které jsou anonymní povahy. Tyto vztahy jsou neseny jinými důrazy, musíme rozumět tornu, kde se tyto instituční, funkční vztahy rodí, a jak se rodí. Jinak bezprostřední kontakt evangelia, který je samozřejmě nutný v osobním vztahu, chybně přenášíme do institucionálních vztahů, a to je nešvar. Čtvrtý rozměr – to je vztah k životnímu prostředí. Ještě před takovými třiceti lety mluvit o etickém vztahu k životnímu prostředí vyvolávalo u lidí pochybnosti. Dnes se ukazuje, že člověk se bez toho neobejde.

PK: Ludvík Vaculík v listopadových Literárních novinách (1990) požadoval, aby určité ekologické principy byly zakotveny přímo v ústavě. Nedělá tu Vaculík práci za teology, kteří na tuto problematiku dost zapomněli?

JST: Vaculík postřehl něco velice hlubokého a závažného. Nechtěl bych ovšem přírodu glorifikovat, nebudeme přece upadat do modlářství. Příroda není božstvo. Tvoříme však s přírodním prostředím celek a jsme za něj odpovědni zejména vůči příštím generacím, které by měly vstupovat do prostředí, v němž se dá žít. Mohli bychom to formulovat tak, že správný vztah k přírodě znamená také správný vztah k příštím generacím, takže tento vztah dostává lidskou dimenzi, která se jakoby na první pohled vytrácí, pokud mluvíme jen o vztahu k přírodě.

Ony čtyři dimenze, které jsem naznačil, jsou spolu úzce propojeny. Dokonce je třeba říci, že všechny jsou pro křesťana ve víře spjaty vztahem k Bohu. To je svorník, který všechny čtyři dimenze (vztah k sobě, vztah k bližnímu, vztah k institucím, vztah k životnímu prostředí) drží pohromadě. Bez teologické a christologické perspektivy ztrácejí soudržnost.

PK: Do jisté míry je to pro naši církev nezvyklá koncepce; nebylo dosavadním refrénem naší církve rádoby skromné zjištění, že seberealizace je od zlého?

JST: Nejde o seberealizaci jako heslo, ale jde o seberealizaci pravou. Pravdivé jádro kritiky seberealizace je v tom, že ne všechno v nás se má realizovat. Na druhou stranu se však má realizovat to, co je pravé. A pravé přistupuje k člověku z Pravdy.

Pokračování příště