Číslo

Už jsou to téměř tři roky, co jsem se přestěhovala do synagogy, tedy farního bytu ČCE v Hořovicích. Věděla jsem, že o Hořovicích, resp. o bídě zdejších lidí, psal Jan Neruda, a pamatovala jsem si z různých knih o historii města, že Hořovice nazval Českým Betlémem. Když si najdete jeho fejeton Výlet do kraje bídy, dočtete se tu o jeslích, které mu domky zasazené do svahu připomínají. Že ale celý tento fejeton vznikl po židovském pogromu v roce 1866, jsem se dočetla až z pokladu, který na zdejší faře zanechal pan farář František Nedbal, totiž v dosud nevydaném spisu Židé v Hořovicích a okolí.

Pogrom na Židy v Hostomicích a Hořovicích popisuje prof. Dr. František Hrdlička v brožuře z roku 1959: „Sociální bouře hostomických cvokařů v r. 1866“. Je to popis těžké a málo placené práce výroby cvočků do bot, hlavně c.k. armády v Hořovicích a okolí. Sám Jan Neruda o této skutečnosti napsal několik pojednání do Národních listů v Praze a prosil o dary na pomoc těmto rodinám.

Zájem o tuto okolnost vzbudila vzpoura těchto cvočkařů, a to v Hostomicích. Zde 26. února 1866 se tito, co kovali tyto hřebíčky, vzbouřili proti Židu – kupci Samuelu Brunnerovi, který od nich cvočky vykupoval a pak posílal dále. Dělníci se proti němu srotili a křičeli, že je šidí atd. Byli tak nahoněni, že ani strážník a ani představený obce Josef Budil je nemohl utišit. Začali vše rozbíjet, co Brunnerovi patřilo, jeho krámek mu demolovali a vykradli a on byl rád, že se zachránil útěkem. Někteří běželi pro katolického faráře Burku do Bezdědic, ale ani ten se vzbouřenci nic nepořídil. Až večer, když byly vydrancovány všechny židovské domky a obchůdky Filipa Lowyho, Abrahama Fischera, Josefa Pollaka, Enocha Lowitusa, Lazara Robítschka, Abrahama Pollaka, Israele Zacha a Josefa Steindlera, obchodníka v Běštíně. Také obchodníka Picka v Osově a Jákoba Goldbergera v Bezdědicích. Byl to veliký útok na židovské obyvatele. Jen o posledním zde uvedeném je zpráva, že si se vzbouřenci věděl rady. Prý dal jim sud kořalky a ti se upili, že dali pokoj.

To vše bylo ničení soukromého majetku a lidských životů, a tak již navečer či v noci sem dorazila setnina pěšího c.k. vojska z Prahy. Zaujala hlídkové postavení a dělala pořádek. Příští den i v okolních obcích četníci sbírali odcizené věci a Židům je vraceli. Později byly soudy a za nezákonné činy se dostalo potrestání.“

Jan Neruda nepíše o pogromu ani o soudech a celou situaci popisuje v úplně jiném duchu. Nechci teď nijak zlehčovat uděl místních cvočkařů, kteří díky strojové výrobě přicházeli o práci a jejichž nouze byla obrovská. Určitě ctihodné bylo i úsilí Nerudovo jim z bídy pomoci. Jen se mě dotýká ono zamlčování důležitých faktů.

Na závěr bych to ráda odlehčila, tak se vrátím k poznámce o tom, kterak si s nimi Jákob Goldberg věděl rady. Říkám si, že až příště bude zase banda místních opilců nad ránem halasit pod okny synagogy, hodím po nich nejspíš soudkem kořalky.