Rozhovor s profesorem Traugottem Jähnichenem
Traugott Jähnichen je od roku 1998 profesorem křesťanské sociální nauky na bochumské universitě. Je spoluvydavatelem Časopisu pro evangelickou etiku (Zeitschrift für evangelische Ethik) a Almanachu sociálnějšího protestantismu (Jahrbuch Sozialer Protestantismus), členem Komory pro sociální pořádek Evangelické církve v Německu a členem teologického i sociálního výboru Vestfálské evangelické církve. Ve středu jeho vědecké práce stojí zájem o dějiny protestantismu a diakonie spolu se sociální a ekonomickou etikou.
Kulturní sociolog a ekonom Alexander Rüstow kdysi prohlásil, že ekonomika má stát ve službách lidské důstojnosti. Lze o něčem takovém ještě mluvit v době současné eurokrize, která vychází z dluhové krize, jež se zase vyvinula z krize finanční?
V zásadě samozřejmě ano. Aby ekonomika mohla sloužit člověku, musí zajisté dobře fungovat. To pro většinu lidí znamená mít práci, která jim zajistí určitý příjem, s nímž, pokud je alespoň do určité míry zajištěna stabilita měny, mohou hospodařit a plánovat do budoucnosti. Ty jmenované krize ale vedou přímo k situaci, kdy v mnoha evropských zemích razantně stoupá počet nezaměstnaných, čímž je velkému počtu lidí tak říkajíc odpírána budoucnost. To se týká zejména mladých v jižní Evropě. Právě nezaměstnanost u mladých lidí chápu ze sociálně etického hlediska jako obrovský skandál a postupné chudnutí, které se s ní pojí, je hned další v řadě. To znamená, že když ekonomika nefunguje, zásadně se tím zpochybňuje důstojná a sebevědomá lidská existence.
Z diskuse o příčinách a důsledcích eurokrize můžeme mít dojem, že do ní hlas evangelické církve příliš jasně nezaznívá. Je to snad i tím, že není dostatečně odhodlaná svá stanoviska prosazovat?
Předseda rady Evangelické církve v Německu Schneider, který neustále a důrazně prosazuje v souvislosti s jihoevropskými zeměmi sociální vyváženost, vydal několik prohlášení. Problém ale samozřejmě tkví v tom, že vlastně neexistuje žádná jasná cesta, jak z této krize ven. Klíč k vyřešení všech problémů, alespoň pokud je mi známo, nemá žádná ekonomická skupina – a církev také ne. A tak jsme zase u toho, že musíme zatnout zuby a tváří v tvář složitosti všech těch výzev začít hledat nějaký směr.
Máme tedy vůbec v současné době nějakou jednotnou evangelickou etiku v oblasti hospodářství a sociálních otázek?
Máme přinejmenším různá vyjádření k tomu, jak by se tento problém dal řešit – jak lze například stabilizovat zadlužené státy a znovu dovést ekonomiku v Evropě k větší rovnováze za pomoci reforem. K tomu se vyjadřují odborníci na sociální etiku i sama Evangelická církev v Německu. Ale jak už jsem říkal, jasný recept na ukončení krize prostě neexistuje. Kdo tvrdí, že ano, je s největší pravděpodobností podvodník.
Jak tedy hodnotíte různé návrhy strategií a přístupů? Právě z církevních kruhů například stále slyšíme volání po zavedení daně z finančních transakcí. Byl by to vhodný prostředek, jak přemoci krizi?
To nebude žádné významné řešení prostě proto, že se do toho nezapojí celý svět. I když zůstaneme v Evropě, taková Velká Británie by k takové dani jistě nepřistoupila. Toto opatření by tedy řada států přirozeně obešla a mělo by jen nepatrný efekt. Považuji nicméně za pravděpodobné, že daň z finančních transakcí je jako nástroj omezení krátkodobých spekulací v zásadě smysluplná. Navíc by přinesla peníze do státních pokladen. Mohla by tedy být krůčkem na cestě k vyřešení problému.
A jak je to s tvrzením, že by ti, kterým bylo mnoho dáno, měli sami více dávat – například prostřednictvím takzvané daně z majetku – a tím případně splácet dluhy?
Významným posunem by především bylo, kdyby zákonem stanovené daně byly také vymahatelné, a to nejen v Řecku a dalších jihoevropských zemích. I v Německu je ještě stále poměrně časté obcházení daní a daňové úniky, přičemž práce načerno patří k těm méně významným formám. Předpoklad, že jsou daně zcela legitimní, přitom můžeme velmi dobře zdůvodnit teologicky. Je zakotven v Bibli, už ve Starém zákoně se například píše, že by lidé měli třikrát do roka dávat „desetinu“ chudým. Poctivost je tedy spolu s vymahatelností daní první krok. Další krok je přemýšlet o tom, jestli mají být zavedeny zvláštní daně z majetku a jakou mají mít podobu. Znovuzavedení daně, která fungovala v Německu, by z mého pohledu bylo naprosto přijatelné a dalo by se dobře obhájit.
Milionářská daň je podle mě zdůvodnitelná obtížně, maximálně jako jednorázové opatření, ve formě jakési nouzové dávky. I pak by ovšem byla navíc nutná co největší jednota v rámci EU, aby ti bohatí prostě jen neodcestovali do jiných zemí. Když pak vezmeme v úvahu, že jsou to právě lidé, kteří vydělávají více, kdo profituje z německých standardů a zdejší infrastruktury, můžeme jistě s větší odhodlaností přemýšlet o zvýšení daně z nemovitosti nebo v Německu poměrně nízké dědické daně.
Ze Starého zákona pochází také židovsko-křesťanská tradice odpouštění dluhů. V rámci současné krize se k něčemu takovému krátce schylovalo, když se mluvilo o krácení dluhu. Bylo by odpuštění dluhů vhodným prostředkem k vyřešení krize?
Podle Bible by k odpouštění dluhů mělo docházet v pravidelných intervalech, konkrétně každých sedm let. Ale ochota poskytovat půjčky postupně klesala podle toho, jak se blížil termín odpuštění dluhů. Vytvořily se proto vyrovnávací mechanismy. Převedeme-li vše do dnešních reálií, znamená to, že existuje nebezpečí, že pro stát, který profituje z krácení dluhu, bude nakonec mnohem obtížnější získat další půjčku. Krácení dluhu se tedy vždy musí propojit s určitými plány reforem, které danou zemi pomohou postavit na nohy – jinak se z toho stane nekonečná spirála. V Bibli je ono odpouštění dluhů úzce spjato s neúrodou. Spolu s půjčkou, která je v ideálním případě bezúroková, má postiženému pomoci přečkat takové krizové situace. Ideu, která stojí za těmito pravidly, lze popsat jako „právo na nový začátek“. A to by podle mého názoru mohlo být pro země jako Řecko naprosto zásadní perspektivou. To, co potřebují, je příležitost k novému začátku!
Ještě k věci, které jste se jen letmo dotkl – v Bibli funguje také praxe bezúročnosti. Nevyplatilo by se přemýšlet o návratu k tomuto principu?
Bezúročnost se v Bibli týká na prvním místě chudých. Později byla církev výrazně pod vlivem Aristotela, který logicky tvrdil, že úroky jsou proti přírodě, protože peníze samy o sobě nic neplodí. To na dlouhou dobu vedlo k zákazu půjčovat s úroky. Jinou perspektivu podle mě jako první nabídl ženevský reformátor Kalvín. Ten úroky zcela schvaloval, pokud se jednalo o podíl na neobvykle lukrativních obchodech – jistě ne v astronomické výši, ale s jasně vymezenou horní hranicí. Byla to pro něj otázka spravedlnosti spočívající v tom, že by věřitel měl mít podíl na výsledném zisku. Úroky tak mohou být naprosto legitimní – pokud nestahují chudé, a tím myslím i chudé státy, zpět ke dnu. Pak se musejí alespoň nastavit nějaké vyrovnávací mechanismy.
V budoucnu bychom ale mohli uvažovat i o návrhu alternativního finančního teoretika Silvia Gesella, který ve dvacátých letech mluvil o takzvaných „negativních úrocích“. Právě dnes, kdy vedoucí úrok poklesl tak výrazně, že peníze ztrácejí svoji klasickou funkci jako prostředek uchovávání ceny, máme k takovému modelu blízko. Peníze ztrácejí hodnotu, když se jen ukládají a neinvestují! U většiny sporožirových účtů, vkladních knížek a krátkodobých půjček už tomu tak kvůli aktuálnímu vývoji úroků je. Proto by se finanční sektor mohl přizpůsobit svému skutečnému účelu, kterým je služba reálné ekonomice. Ekonomické procesy, které jsou od reálné ekonomiky naprosto odtržené, jsou pro mě v současnosti hlavním problémem. V této oblasti je nutné zavést ještě výraznější regulace. To platí také pro bankovní sektor, kde musí existovat přinejmenším skutečný princip právní odpovědnosti, aby banky mohly zbankrotovat, aniž by obrovské negativní důsledky postihovaly všechny oblasti.
Měly by tedy z pozic ekonomické etiky zaznívat i návrhy nějaké „třetí cesty“ – tedy i ideje ze světa alternativních a utopických modelů ekonomiky?
Nějakou výraznou alternativu si dovedu představit jen stěží, ale rozhodně potřebujeme nová měřítka hodnocení veřejného blaha – aby jím nebylo jen HDP. Osobně jsem pro to, aby politika zohledňovala vedle HDP stejnou měrou i jiné indikátory. Ty musejí být alespoň dva. Za prvé, indikátor spravedlivého rozdělení majetku, z něhož bude možné vyčíst nárůst či pokles sociální nerovnosti. A za druhé, indikátor zatěžování přírody, který bude zaměřen na udržitelnost. Politika by pak v budoucnu při určování ekonomického a politického kurzu nesměla hledět jen na jeden ukazatel, ale musela by se – stejně jako třeba při létání – zaměřovat na více ukazatelů ve stejnou chvíli a stejnou měrou a tak se starat o rovnováhu.
Jak moc se má v tom, abychom dospěli k ekonomice soustředěnější na lidskou důstojnost, ze svých pozic angažovat církev?
Domnívám se, že to je hlavní úkol církve. Tedy že má jako směrodatná součást občanské společnosti bedlivě sledovat základní společenské otázky a z biblické perspektivy prosazovat třeba více spravedlnosti nebo zachování stvoření. Že se v posledních letech podílela na vydání různých publikací jako je třeba dotisk memoranda k chudobě v Německu Gerechte Teilhabe. Přitom by církve rozhodně neměly zasahovat do politiky jako takové. Upozorňování na základní otázky politiky a ekonomiky ale podle mého názoru patří k zásadním úkolům církve. Pravda je totiž taková, že kdybychom z Bible vyškrtli všechny texty se sociální tématikou, byl by úbytek znatelný. V Bibli jde o spravedlnost a to, co dnes nazýváme důstojnými životními podmínkami, velmi často – to je zásadní prvek biblické zvěsti. Proto dnes církev musí ve změněných, složitějších podmínkách šířit toto svědectví a prosazovat naději pro znevýhodněné.
Přejato z evangelisch.de
Z němčiny přeložil Jan Škrob