Příspěvek senátora a někdejšího presbytera ČCE v rámci senátní rozpravy o návrhu zákona o vyrovnání některých majetkových křivd dne 15. 8. 2012.
Motto: „Kořen zajisté všeho zlého, jestiť milování peněz, kterýchž někteří žádostivi byvše, pobloudili od víry, a sami se naplnili bolestmi mnohými.“ (1. Timoteovi 6,10) – těmito slovy káral Mistr Jan Hus zbohatlou církev a světskou moc, aby upozornil, že zlo pochází od těch, kteří milují peníze a ve svém životě jsou pod vlivem majetku.
V úvodu svého vystoupení bych chtěl ohlásit „střet zájmů“ s projednávaným tiskem. Ne jako člen KDU-ČSL (ostatně členové této strany nebyli u vzniku tohoto návrhu zákona a nezastupují žádnou církev), ale jako bývalý ordinovaný presbyter a člen sboru ČCE. Jsem tady v našem kolektivu asi jediný laický „církevní hodnostář“.
Rád bych připomenul, že návrh zákona přikazuje povinným osobám vydat oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy. Myslím, že to je velice zdařilá formulace zákona a zákonem přikázané vydání státního majetku původním majitelům je naprosto spravedlivé. V období 1948–1989, kdy se v Československé republice zmocnila vedoucí úlohy KSČ, se církvím, zvláště pak římskokatolické v mnoha a mnoha ohledech ublížilo. Návrh zákona sice nesprávně uvádí, že křivdy byly spáchané komunistickým režimem, zatímco pachatelem byl stát, k němuž se i dnes hlásíme jako ke svému. A to nejen ke kladným věcem, ale tímto návrhem zákona se hlásíme také k těm špatným, které byly výsledkem vlády komunistů. A je správně, že stát bere tuto nespravedlnost na sebe a snaží se některé křivdy napravit.
Všechny křivdy plně odčinit a napravit nelze, ale je chvályhodné, že se tento návrh zákona snaží zmírnit následek alespoň některých majetkových. Také způsob, kterým to zákon chce provést, mi připadá rozumný. Právě proto, že to je podle zákona, který nebyl psaný, ale kterým se snažíme všichni řídit. Ten zákon je napsán v bibli: „Nepokradeš!“. Platí i obecné, co bylo ukradeno, že má být vráceno.
Vrácení nemovitého majetku církvím je důležité i proto, že se odstraní ten nešťastný blokační paragraf v zákoně o půdě. Jako dlouholetý starosta vím, jak určení vlastníka pozemků pomůže obcím, aby mohly hospodařit. Určitý majetek také konečně získá svého vlastníka. Týká se to především ztráty monopolu Lesů České republiky s.p. Tito uživatelé v současné době upřednostňují před vydáváním majetku těžbu právě na těchto pozemcích. Jejich mimořádné zisky jsou samozřejmě v souladu s hospodářským plánem. To znamená, že se vytěžují lesy, které by se měly převádět. Když je církev získá zpátky svého vlastnictví, prospěje to, i když bude i tímto způsobem ochuzena.
Tolik k věcnému návrhu zákona. Následuje ovšem hlava III. tohoto návrhu zákona, finanční vypořádání státu a církve s náboženskými společnostmi. A tady jsem velice na rozpacích. Výhrady, které zopakuji dnes na plénu, jsem řekl i na výboru, za což jsem byl potom označen za toho, kdo je proti církevním restitucím (za což jsem u kolegů lidovců na „ošklivci“). Vlastně je to názor faráře Miloše Rejchrta, který mi dovolil jej použít (Deník Referendum 3. 7. 2012):
„Ta finanční náhrada, která je uvedena v § 15, však žádnou náhradou není. Vyjmenovaným církvím, pokud neodmítnou uzavřít se státem smlouvu o vypořádání, bude v ročních splátkách, počínaje rokem 2013, vyplácena částka v přesně stanovené výši. … Nechci mluvit za jiné církve, ale jako člen Českobratrské církve evangelické se podivuji, že moje církev má dostat celkem dvě miliardy dvě stě šedesát šest milionů finanční náhrady splácených po dobu 30 let, navíc se zohledněním inflace. Přece to málo, oč moje církev za komunistické nadvlády přišla, jí už bylo dávno vráceno a o vydání těch zbývajících 160 ha polí a 80 ha lesních pozemků mohou původní vlastníci, když nebude schválen tento zákon, požádat u soudu. To není náhrada, to je něco jiného. … Zajímavou odpověď přinesl metropolita moravský arcibiskup Jan Graubner v Právu, kde uvádí, že ‚katolický podíl je dohodnut na 80 %. Zbytek dáváme nekatolíkům, kteří by jinak měli nárok jen asi na 2 %. Tím snad napravíme to, čím mohli v dějinách katolíci ublížit jinověrcům. A potom v článku Sociální demokraté mají asi krátkou paměť připomíná, že církve a náboženské společnosti se domluvily na takovém rozdělení, že nekatolíci včetně židů dostanou z celé sumy 20 %, zatímco by jim náležela asi 2 %. Ze strany katolické církve jde tedy o velmi mimořádné gesto velkorysosti.‘
Nesdílím optimismus pana arcibiskupa, že by se ublížení jinověrcům dalo po staletích napravit nějakým finančním darem. Vážím si však ochoty katolické církve býti velkorysý. Potíž je ale v tom, že podle návrhu zákona tu roční splátku finanční náhrady nevyplácí katolická církev těm nekatolickým církvím, ale vyplácí to ministerstvo kultury. Tak jak to tedy je? Jsou ty 2,266 mld. pro evangelickou církev finanční náhradou od státu, a nebo gestem mimořádné velkorysosti katolické církve?“
Nejde spíš – i vůči ostatním nekatolickým církvím – o jakýsi odpustek?Je to, myslím nesprávný způsob, jakkoliv je myšlen dobře.
A tady bych chtěl říci velmi důležitou věc. Ono finanční vypořádání a náhrada církvím by měly být od zákona o restitucích odděleny. Považuji za nešťastné, že se tyto věci spojily do jednoho zákona. Církev by měla být samostatná. Odluka církve od státu je správný princip. A mělo to být již dávno.
V rozhovoru v časopisu Český bratr uváděl Pavel Stolař důležitý postřeh ze života církve: „Největším prohřeškem komunistického režimu vůči ČCE nebyla skutečnost, že byl zabaven majetek. Horší bylo, že se církev odnaučila spoléhat na financování z vlastních zdrojů a spolehla se na financování od státu. A církev si myslí, že na to máme nárok a že se stát postará. A toto spoléhání přetrvává dodnes.“
Ano, stát má podporovat církev v její činností sociální, vzdělávací a při starostech o kulturní památky. Ale stát nesmí dávat na platy duchovním a na provozní náklady sborů či farností. Tím si stále státní moc církev zavazuje. Měli bychom si vzpomenout na naše bratry a sestry, kteří v toleranční době zakládali sbory, platili si své faráře, stavěli modlitebny. Za své! Myslím si že církev nemá právo na existenci, když se spoléhá na světskou moc a její příspěvky. Samofinancování církví by po vydání majetku mělo být samozřejmostí.
Finanční vypořádání v té podobě, kterou máme před sebou, je ovšem velmi problematické. Nejenom z pohledu rozdělení mezi církvemi. Ale ohodnocení majetku neproběhlo standardně a hlavně zakládá další možnost křivdy. Vždyť stačilo ocenit majetek, který nebude vydáván (majetek obcí, krajů) standardním postupem a ne jenom odhadem. Vznikla tak částka, která vzbuzuje velké příčiny k nespokojenosti a také je předmětem závisti mnohých občanů – a politických stran.
Jsem přesvědčen, že dojde-li k vyrovnání církví se státem tímto způsobem, nebude tento majetek požehnaný a církvím ublíží.
Dovolím si malé shrnutí – bylo by důležité přijmout zákon, který umožní vlastnictví veškerého nemovitého majetku, který nyní vlastní stát, pokud jeho původním majitelem byly před 25. 2. 1948 církevní subjekty. Otázka budoucího financování církví ať je řešena zvláštním zákonem.
Tolik moje hodnocení návrhu zákona. Při jednání Senátu tento návrh přes uvedené chyby podporuji. Mj. proto, že mě velmi pobuřuje nechutná předvolební kampaň kolegů ze sociální demokracie. To, že se tento zákon stal předmětem licitace s důvěrou a přesvědčování občanů, je zlé. Vystoupení některých poslanců ve sněmovně a ty nevkusné plakáty podněcují u lidí závist a stavějí církve do role chamtivců, kteří si na úkor některých skupin občanů chtějí přijít k penězům.
Bylo velmi poučné poslouchat některé zákonodárce, jak nechtějí napravit křivdy minulého režimu a jak je pravdivé, že kořen všeho zlého je láska k penězům.