Shodit ďábla z nebes, to byl panečku čin! Na vavřínech si ovšem archanděl Michael neustele, dokud, jak praví Písmo, „ďábel obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil.“ Michael se svými anděly zůstává v tomto kosmickém zápase Božího království v plné pohotovosti.
Po celý život mi bylo dáno žít pod ochranou tohoto archanděla. Před pětasedmdesáti lety, přesně v den svátku svatého Michaela a všech andělů, jsem přibyl na tuto planetu. Michael mě nikdy neopustil, i když mě mohl předat do péče apoštola pohanů, jehož jméno nesu. Po svých rodičích mám poměrně jasnou představu o důležitosti andělů. Svého ochránce si nepředstavuji jako nelítostného vzdáleného bojovníka s mečem. Jeho andělská křídla jsou mi útěchou. Létá asi tak mou rychlostí a připomíná, abych ani já nejezdil o moc rychleji. V tom jsem ovšem, stejně jako v mnoha jiných věcech, neobstál, jak mi připomínají tři ztracené body v řidičském průkazu.
Na svatého Michaela roku 1950, v den mých devatenáctých narozenin, mě přivedl k prvnímu anglikánskému přijímání. Bylo to na Novém Zélandě, v krásném dřevěném kostelíku, který nesl jeho jméno. Tajemná zkušenost onoho všedního rána byla začátkem mé ordinační cesty. Na svatého Michala o devět let později mě londýnský biskup v katedrále svatého Pavla ordinoval jáhnem a o rok později knězem; i tentokrát vzduchem kroužil Michael a všichni jeho andělé. Po všechna dobrá i zlá léta mi zůstával věrným a náročným společníkem. Jeho neviditelný úsměv byl přítomen v den mé druhé svatby, kdy nám – na jeho svátek – žehnali rabín i kněz.
V roce 1986 měl pro mě můj archanděl nový úkol. Dostal jsem pozvání, abych vedl Centrum mezinárodního smíření v katedrále sv. Michaela ve městě Coventry. Dramatické ztvárnění archanděla mě zarazilo hned při vstupu do mistrovského díla architekta Basila Spence. Po letech mě teď Michael bude učit, co znamená duchovní zbroj. Bojovník Michael a kníže míru Ježíš, to mi nikdy nešlo moc dohromady.
Basil Spence trval na tom, že katedrálu musejí naplnit významem nejlepší umělci Británie. Navrhl, aby sochu andělského patrona katedrály vytvořil vynikající a kontroverzní Jacob Epstein. Biskup byl pro, jeho poradci však kroutili hlavami: „To přece nejde, otče, vždyť je to Žid.“ „Stejně jako Ježíš,“ odtušil biskup. A bylo.
Epstein byl už v letech a dlouho se rozmýšlel, než nabídku biskupa přijal. Dal si několik podmínek. Michael musí vypadat jako člověk, jen s výjimkou křídel. Totéž platí pro jeho protivníka, s nímž vede boj, jen s výjimkou rohů. Drak vůbec nepřicházel v úvahu. To by ještě v rámci klasické ikonografie pořád šlo, ale Epteinova vize byla opravdu svérázná.
Oba protagonisté zdobící přístup ke katedrále v Coventry symbolizují situaci nás lidí. Představují konflikt dvou stran naší přirozenosti, které spolu vedou duchovní boj. Michael stojí s kopím v ruce, silný a nebojácný, božská přirozenost v každém z nás. Ďábel leží u Michaelových nohou s pohledem tázavě upřeným na archanděla. Ruce má spoutány řetězem, ale nijak pevně. Ještě s ním musíme počítat. Je to nahý a zranitelný, současně však vší svou nezakrytou sexualitou kypící muž. Představuje ducha vzpoury v každém z nás. Michael má ve tváři soucit. On a ďábel nejsou nepřáteli na život a na smrt. Ale hlavně Michaelovo kopí – na rozdíl od tradice – neprobodne Belzebuba smrtelnou ranou. Hrot směřuje vzhůru. Možnost smíření zůstává.
Epstein jakožto sekulární Žid viděl v této symbolice zápas mezi dobrem a zlem, mezi světlem a temnotou v každém člověku. Jsme všichni současně posly božské lásky i nositeli děsivého zla. Máme v sobě něco andělského i ďábelského. V duchovním boji jsme všichni na obou stranách. Je ovšem typické, že George Bush a Usama Bin Ladin raději démonizují vždy jen toho druhého. Je to sice naše taktika přežití, jenomže nefunguje. Anebo se sami začneme nenávidět a popírat v sobě to božské. V obou případech se bojíme pohlédnout na své vlastní rozdělené já.
Jakob Epstein nenechává návštěvníky katedrály v Coventry na pochybách o tom, jak tento boj, který je zároveň kosmický i osobní, nakonec dopadne. Svatý Michael s jistotou vyhlašuje, že „dokonalá láska strach zahání.“
Přeložila Lucie Slámováa
Paul Oestreicher pochází z Berlína. S rodiči odkud roce 1939 uprchl před Hitlerem na Nový Zéland. Vystudoval tam politologii a teologii. Od 50. let působil jako anglikánský kněz ve Velké Británii. Do poloviny šedesátých let patřil k aktivním západním členům pražské KMK. Navštívil vícekrát Prahu, navázal zde mnoho kontaktů a osobních přátelství, byl svědkem a účastníkem začínajícího dialogu křesťanů s marxisty, některé jeho účastníky podporoval po jejich odchodu do exilu. V osmdesátých letech podporoval nezávislé východoněmecké mírové hnutí, které působilo v rámci evangelických církví. Je dlouholetým vicepresidentem britské Campaign for Nuclear Disarmament (CND), členem Amnesty International a aktivistou hnutí Jews for Justice for Palestinians. Je kanovníkem anglikánské církve a členem společnosti přátel (kvakerů). 29. září 2006 se dožívá 75 let.