Paul Ricoeur zemřel loni v květnu ve svém domě na jižním pařížském předměstí. Po jistém váhání jsem se rozhodl vyhovět žádosti redakce Protestanta a napsat pár vět o tom, jak jsem tohoto filosofa znal z každodenního života.
První charakteristika, která mě napadá, je intelektuální poctivost. Své partnery v diskusi nejprve chtěl pochopit, vysvětlit, a pak teprve s nimi polemizovat. Jednou, asi roku 2002, ho zcela udivilo, když mu domů přišel balík, tuším s novým korejským překladem knihy Le conflit des interprétations, jehož originál vyšel roku 1969. Nedokázal si vysvětlit, proč ještě někdo překládá tak starou knihu. A pak vysvětlení našel: „Aha, oni to čtou, protože se z toho dozví o mnoha jiných knihách a autorech, o kterých píšu.“ Ricoeurovi vždy záleželo především na síle argumentů. Proto se vždy pokoušel co nejlépe pochopit argumenty svých partnerů v dialogu, argument pak důkladně analyzoval, případně nalezl jeho slabiny či silná místa, a poté jej zhodnotil ze své vlastní pozice. Proto jsou často jeho knihy jakýmsi imaginárním dialogem vedeným s různými autory.
Sám svá díla z 50. let pokládal za stará, překonaná a podmíněná dobou jejich sepsání. A proto se k nim nechtěl příliš vracet. Proto také nechápal, proč se tyto knihy stále překládají. Snažil se žít v aktualitě, v přítomném okamžiku, chtěl vždy diskutovat současné problémy, a k dávno napsaným věcem se nerad vracel. Hledal vždy to zajímavé teď, v přítomnosti, a na otázky teď kladené se snažil nacházet odpověď. Tato vlastnost byla jeho důležitým rysem. Snad právě proto se nikdy nestal autorem „jedné knihy“, jako např. H.–G. Gadamer. Ricoeurovy otázky vklíněné do přítomnosti tuto možnost vylučovaly. Několikrát mi říkal, že jakožto filosof se během svého života musel ve Francii neustále vyrovnávat s módními trendy ve svém oboru, a na vlastní filosofii tak nezbyl podle něj čas: po poválečném období fenomenologie a existencialismu přišla 60. a 70. léta, kdy bylo třeba se vyrovnávat s psychoanalýzou, začínajícím strukturalismem a později i narativitou a textem, a nakonec s otázkami dějin a paměti a zapomnění, čehož se týkala jeho předposlední publikovaná kniha.
Paul Ricoeur byl člověk s neuvěřitelnou vůlí k životu. Právě tato povahová vlastnost by se dala dát do souvislosti s výše zmíněnou otevřeností k současnému a s neustálou debatou o aktuálním. Zakládal si na tom, že se ve filosofii stal „současníkem svých následovníků“.
Žít pro něj znamenalo být neustále v pohybu: smyslem života pro něj byl neustálý intelektuální pohyb. Až do poslední chvíle psal, pokud mu to síly dovolovaly. S ubíhajícím časem, který se také stal jedním z jeho velkých témat, se snažil vyrovnat téměř „železnou“ disciplínou: jeho pracovní rytmus byl naprosto pravidelný. Touto pravidelností střídání práce a odpočinku, na které odmítal cokoliv změnit, doslova přemáhal čas. Nezapomenutelná je pro mě jeho rada „užijte si čas, kdy nemusíte nic dělat, abyste pak mohl dělat dál“. Svou poslední knihu, ve které se pokusil načrtnout koncept filosofie uznání, vydal ve svých 91 letech, rok před smrtí.
S jeho touhou po aktuálním a současném souvisel i jeho odpor k fosilizovaným konceptům, ze kterých se vytratil život, ze kterých se vytratil pohyb. Nesnesl, když z něj některé osoby či instituce chtěly udělat „ikonu“, nesnesl, když si ho někdo chtěl přivlastnit. Nesnesl pomyšlení, že by měl žít ve stínu sebe samotného. Těmto snahám čelil někdy dost ostrým smyslem pro humor.
V intencích tohoto předposledního odstavce si přejme, aby se z jeho díla nestaly jen dobře se vyjímající svazky v knihovně, aby se z jeho jména nestal jen bezobsažně citovaný pojem, ale aby čtenáři četli Ricoeurovy knihy a studie se stejným úsilím o sílu a koherenci argumentů, s jakým byly napsány.
Redakce se k přání autora připojuje a vyzývá čtenáře, překladatele a interprety Ricoeurova díla, aby podněty jeho díla pomohli zpřístupnit širší čtenářské obci. Rádi jim k tomu v Protestantu dáme prostor.
Poznámky
1 P. Ricoeur, La mémoire, l’histoire, l’oubli, Paris, Seuil, 2000.
2 P. Ricoeur, Parcours de la reconnaissance, Paris, Stock, 2004.