Dlužník, co se nestydí
Text: Římanům 1,14–17
Římanům 1,1 4–17
Cítím se totiž dlužníkem Řeků i barbarů, vzdělaných i nevzdělaných. Odtud moje touha zvěstovat evangelium i vám, kteří jste v Římě. Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: „Spravedlivý z víry bude živ.“
Když nastupuje nový ředitel, manažer, politik, čeká se, jaký nový program přinese. Kazatel je na tom jinak. Nenastupuje do sboru jako ten, kdo zahajuje novou éru a přináší nový program; přichází do sboru jako vyslanec a posel svého Krále a Pána. Není tedy povinen, ale ani nesmí spřádat své plány a programy. Jeho povinností je ptát se na vůli a rozkazy toho, který ho poslal. Plány a program pro práci mu dal a dává ten, který ho do své služby přijal a vyslal, Pán Ježíš Kristus.
Samozřejmě, ani vyslanci pozemských pánů nejsou stejní. Musejí přihlížet k situaci, do níž přicházejí, brát zřetel na lidi, s nimiž se setkávají. Podobně i kazatel musí znát a zkoumat prostředí, v němž pracuje, lidi, jimž bude tlumočit poselství svého Pána. Proto, ač vyslanci jediného Pána, přicházíme každý se zvláštními důrazy, akcenty, obdarováními a schopnostmi. Přicházíme ovšem každý také se svými chybami a omyly, slabostmi, únavou, omezeními a nedostatky. Mám jich také celou dlouhou řadu. Ale přicházím a chci zde sloužit jako vyslanec svého Pána.
Přicházím s velikou vděčností a radostí, kterou chci vyjádřit. Byli jsme zde celá rodina moc pěkně přijati. Přicházím do sboru, kde je duchovní život, touha žít evangeliem, mnoho pěkných věcí vnitřních, ale i vnějších, třeba tento nový kostel. To vše je veliký dar, který vděčně přijímám. Nemusím začínat z ničeho, i když v mnohém je a bude práce zde krokem do něčeho nového a neznámého. Je ale možno na něco navázat a dokonce na velmi mnoho.
Přicházím do sboru, v němž konali svou službu mí předchůdci, faráři, i řada dalších Kristových vyslanců. Platí tu Ježíšovo slovo: „Já jsem vás poslal, abyste žali tam, kde jste nepracovali. Jiní pracovali a vy v jejich práci pokračujete.“ Vnímám jako velikou radost, že mohu vstoupit do této posloupnosti víry a služby a s vděčností sklízet plody toho, co jsem nerozséval; a současně přicházím s touhou a závazkem dobře rozsévat, aby mohli sklízet a pokračovat v práci další, kdo přijdou.
Co chci rozsévat, si chci spolu s vámi připomenout v slovech apoštola Pavla z 1. kapitoly Římanům. Jsou pro mne důležitá a jsou mi drahá. Ústřední verš tohoto oddílu: „Nestydím se za evangelium – je to Boží moc ke spasení pro každého, kdo věří,“ je můj konfirmační verš i mé vyznání. A nesli si ho jako svůj konfirmační verš a životní vyznání dva další lidé, do jejichž posloupnosti vstupuji a v jejichž práci pokračuji – můj tatínek Bláža a dědeček Miloš.
1. První myšlenka je dluh a dlužnictví. Když člověk uvěří, stává se dlužníkem všech, Řeků i barbarů. Je to zvláštní paradox víry. Víra je úžasné bohatství, poklad – a když člověk tento poklad získá, stává se dlužníkem. Víra v Ježíše Krista je skutečně drahocennost. Kdo jste uvěřili, dotvrdíte to. Celý život to obohatí, celý život prostoupí obrovské bohatství víry. Kdo jste neuvěřili, zkuste to: Hledejte tento poklad nad poklady. Stojí to za to.
Člověk dostane poklad. A mohl by si říci: „Teď něco mám, teď něco vlastním.“ Může to formulovat různě, třeba: Mám víru, mám spásu, mám jistotu v Bohu, mám Boží lásku a odpuštění. Velikánský omyl mnoha lidí, kteří uvěřili, je v tom, že přijali obrovský dar jako svůj majetek a chodí světem jako majetníci. A s povýšeností těch, kdo něco mají a jsou, se sklánějí k těm, kdo nic nemají a nejsou, k těm, kdo nevěří.
Opravdová víra je jiná. Vyznává: Když jsem uvěřil a tolik jsem přijal a dostal, nejsem majetník, ale stal jsem se dlužníkem. Všechno a cokoli, co mi Kristus dal, mi nedal proto, abych se tím pyšnil a vytahoval, ale abych mohl druhým sloužit. Čím více mi dal, tím více narůstá můj dluh.
Dal mi tolik lásky – jak veliký je můj dluh vůči lidem, abych jim nesl lásku. Dal mi odpuštění, radost, pokoj – jak veliký je můj dluh. Všem jsem dlužen. Těm docela malým i velikým, prostým i vzdělaným, bezmocným i nejmocnějším, silným i slabým. Úplně jinak jde člověk životem, když tohle ví. Bez pýchy a nadutosti, bez duchovního povýšenectví, jako ten, kdo má dluh.
Jsem vám dlužen lásku, víru, naději, službu a práci, úsměv a milé slovo. A chci tohle všechno přinášet a splácet tak svůj dluh. A vy, milí přátelé, kdo jste uvěřili, dlužíte toto spolu se mnou druhým. A zvu vás, abychom spolu spláceli dluh, který máme.
2. Kdo uvěřil, stává se dlužníkem. A vědomí dluhu probouzí misii. Rozumím jí jako touze žít evangelium v jeho plnosti, jako stylu a způsobu života křesťana.
K tomuto životnímu stylu, misijní existenci, patří osobní vztah k Bohu s každodenní modlitbou a studiem Písma. Patří k němu, jako druhá součást, společenství – protože i když každý musí věřit sám za sebe, potřebuje společenství, místo, kde nachází povzbuzení, inspiraci i korektiv víry, místo, kde je Kristus přítomen, když jsme shromážděni v jeho jménu.
Třetí důležitou součástí misijního života je diakonie – služba lásky, z lásky a s láskou, služba potřebným. A čtvrtá nezbytná součást misijního způsobu života je zvěstování – evangelium slovem. Patří sem jednak slovo adresované lidem víry – v kázání, pastýřské a zpovědní službě; a patří sem také evangelizační slovo zacílené na lidi bez Krista, za hranicemi církve.
Náš Pán řekl: „Jděte do celého světa a získávejte mi učedníky.“ Celý svět je a má být místem naší touhy nést radostnou novinu, místem splácení našeho dluhu. Neřekl: „Čekejte, až ti lidé sami přijdou.“ řekl: „Jděte za nimi a splácejte svůj dluh.“ Misie neroste a nemůže růst bez vědomí tohoto dluhu. Sbor, který nemá vědomí dluhu, nemůže být misijním sborem, církev misijní církví, stejně jako jednotlivec bez vědomí dluhu nemůže být misijním člověkem. Čím větší vědomí dluhu, tím větší touha evangeliem žít a evangelium zvěstovat. Těm, kdo jsou v Římě, i těm, kteří jsou kdekoli jinde, třeba na Jižním Městě.
3. Aby člověk mohl misijně žít, nemůže se za evangelium stydět. Možná znáte Andersenovu povídku O chudé pradleně. Našetří ze skrovného platu synovi na kolo. Když její syn projíždí s kamarády okolo domu, maminka na něj mává. Na otázku kamarádů, kdo to je, říká: „To je paní, co nám pere a uklízí.“ Zapírá svou maminku, protože se za ni stydí.
Kdo uvěřil, je poslem a vyslancem nejvyššího Pána, rytířem svého Krále. A má a může být hrdý na toto vznešené poslání a pověření. Lidé kolem nás slouží všeličemu a všelikomu, nejrůznějším modlám, mamonu, slávě, kariéře, sexu – a nestydí se za to. My, kdo sloužíme Kristu, bychom se měli stydět za to, komu sloužíme? Máme snad za co? Za evangelium? Mnozí lidé se hanbí, že jsou křesťané. Mnohdy mají pocit, že evangelium je mnohem méně lákavé a atraktivní, mnohem méně dobrodružné, než jiné nabídky; nebo že je příliš náročné; nebo že nedává skutečnou pomoc. Snad sami málo přijali, sami se nechali málo obdarovat a jejich slabé vědomí dluhu se snadno nechá přehlušit a ohlušit ostychem a strachem. Chci vás i sebe povzbuzovat, abyste přijímali s vděčností a v plnosti, co Kristus dává. A nestyděli se za toto nejskvělejší poselství, které země zná.
4. A ještě jedna důležitá věc tu zní. Evangelium je moc. Chci přinášet poselství o moci evangelia, moci spásy a odpuštění a smíření, o moci měnící život. Není to moc násilí nebo manipulace, ale moc vnitřní pravdy a ryzosti, moc lásky, která přinesla nejvyšší oběť – život Božího Syna. Je to moc nového života, vítězícího nad mocí hříchu a temnosti.
Ve svém vlastním životě zakouším tuto moc. To, že jsem uvěřil, poslechl Kristovo volání, způsobila jeho moc. A vidím, jak přetváří životy mnoha lidí kolem mne. Vidím, jak mění temnou noc v zářivé ráno, zoufalství v naději, slabost v sílu, rezignaci v činorodou službu, zatracení ve spásu. Poselství o moci evangelia jsme dlužni lidem.
K tomu chci jako kazatel tohoto sboru pomáhat: aby zde a odsud znělo svědectví o Kristově moci. Vás, kdo jste tuto moc přijali a zakusili ve svém životě, chci volat k tomu, abyste o ní svědčili svým životem i svými ústy; spolu se mnou – i mně, protože i já toto svědectví potřebuji. A spolu s vámi chci volat ty, kdo se ještě nedali Kristovou cestou, ať váhají, hledají nebo jen tak bloumají, ať jsou zde mezi námi nebo na náměstích a ulicích města: „Dejte svůj život Kristu, poddejte se osvobodivé moci Ježíše Krista.“
Chci být pro vás a s vámi pro lidi kolem nás dlužníkem, který se nestydí za evangelium, ale dosvědčuje jeho moc jako statečný posel a rytíř svého Pána a Krále Krista. Amen.
Instalační kázání Jižní Město, 7. 10. 2007 (zkráceno)