O Španělsku se v poslední době hodně mluvilo především v souvislosti s údajně nakaženými okurkami, ale přitom se tam už od 15. května dějí věci daleko zajímavější a závažnější. Někdo mluví dokonce o revoluci, což je asi trochu přehnané, ale pokud současné události nazvu masovými projevy občanské neposlušnosti, nebudu přehánět ani trochu. Čím jiným by byly desetitisíce lidí tábořící na náměstí Puerta del Sol v Madridu a na dalších velkých náměstích napříč Španělskem? Nebudu se do detailů zabývat tím, co se ve Španělsku dělo a děje, protože za důležitější pokládám to, proč se to děje, jak k tomu došlo a co vlastně rozhněvaní Španělé chtějí.
Najít jeden konkrétní důvod toho, proč jim došla trpělivost, v tomto případě v podstatě nelze. Těch důvodů je víc, i když se někdy shrnují do základního tvrzení, že politici nereprezentují svoje voliče a nestarají se o veřejné blaho, nýbrž o blaho svoje. To ale zní přeci jen trochu neurčitě a frázovitě. Rozhodně nelze nezmínit hospodářskou krizi a problémy s ní spojené. Ve Španělsku je v současné době dvacetiprocentní nezaměstnanost, mezi mladými lidmi je pak nezaměstnaných téměř polovina. Španělé jsou na tom v tomto ohledu nejhůře z celé Evropské unie a i tento problém by sám o sobě mohl stačit k tomu, aby lidé vyšli do ulic. Španělé ovšem nedemonstrují proti nezaměstnanosti. Vadí jim – a tím se vracím k oné původní frázi – že politici nedělají nic pro to, aby se situace nějak zlepšila. Nezaměstnanost a úsporná opatření vlády vnímají tak, že jsou za krizi trestáni lidé, kteří ji nezavinili. Vedle problémů spojených s hospodářskou krizí je možná ještě o něco výraznějším důvodem protestů obrovská míra korupce a volební systém, který hodnotí jako nedemokratický. Ve Španělsku funguje systém dvou stran, které se prakticky střídají u moci. V posledních volbách ovšem získaly obě tyto strany dohromady 42 % hlasů, což znamená, že více než polovina Španělů může mít oprávněný pocit, že je nikdo doopravdy nezastupuje.
Věcí, o kterých se v našich médiích nemluví i přesto, že si pozornost beze sporu zaslouží, je poměrně hodně. Jednou z nich jsou i rozsáhlé protesty, které v roce 2009 na Islandu vedly k odstoupení vlády, znárodnění největších bank, které měly na svědomí narůstání státního dluhu, zatýkání zodpovědných bankéřů, a dokonce i k vytvoření nové ústavy. Nevím, zda a nakolik jsou změny na Islandu příkladem demonstrantům ve Španělsku, ale je zde přinejmenším určitá podobnost, i když se v tuto chvíli nedá říct, k čemu vlastně ve Španělsku dojde. Nepochybnou inspirací současných událostí je však takzvané arabské jaro, tedy nedávné revoluční dění na Blízkém východě. V neposlední řadě považuji za důležité i to, že Španělsko je zemí, v níž má určité revolucionářství relativně bohatou tradici a není zatížené negativními asociacemi tak jako například u nás. Na tomto pozadí se tedy za vydatné pomoci internetových sociálních sítí začalo utvářet aktuální hnutí odporu. A o odpor jde v první řadě.
V tom, co nechtějí a proti čemu se vymezují, mají totiž aktivisté ve Španělsku poměrně jasno. Složitější je to s tím, co vlastně positivně chtějí. To, že hlavička Democracia real YA (Skutečná demokracie TEĎ) sdružuje tolik lidí prakticky bez ohledu na jejich politické nebo náboženské přesvědčení, je sice velkou předností, ale do značné míry také nevýhodou. V takové situaci je totiž poněkud obtížné formulovat jasný program – společný nepřítel sice dělá přátele, ale to vždy nemusí úplně stačit. Tuto absenci positivního programu bychom mohli považovat za slabinu španělského protestního hnutí, ale nebylo by to zcela na místě. Dá se totiž říci, že aktivistům nejde na prvním místě o obsah, ale o formu. Ne tak úplně o to, co se má prosazovat, ale jakým způsobem se má rozhodovat o tom, co se má prosazovat. Program se utváří pozvolna – byly ustanoveny komise podle nejrůznějších oblastí od kultury až po zdravotnictví, v nichž se zainteresovaní občané snaží sestavovat konkrétní návrhy a konkrétní požadavky. Zcela obecně se pak to, o co Španělé usilují, dá asi nejlépe vyjádřit pomocí metafory, kterou začali používat oni sami. Jde jim o instalaci demokracie 2.0 a tato metafora z počítačového prostředí s sebou nese dvě dobré zprávy. První dobrá zpráva je, že se zřejmě nepokoušejí od základů zničit současný systém a současné demokratické principy, ale naopak zachovat a zvelebit to dobré, co je. Současná demokracie není vůbec špatná, jen má spoustu chyb, se kterými je třeba něco dělat. Druhou dobrou zprávou je pak to, že asi nejsou přesvědčeni o tom, že se jim podaří vytvořit něco dokonalého, nějaký ráj na zemi. Metafora demokracie 2.0 vede – byť to možná není záměr autorů – k představě stálého vylepšování a zdokonalování. Španělští aktivisté tak snad nepodléhají častému omylu, který nutně vede k deziluzi a zahořklosti jako u tolika lidí po roce 1989 u nás.
Dosud jsem se soustředil výhradně na Španělsko, ale tamější události činí nanejvýš zajímavými také to, s jakou rychlostí a intensitou se rozšířily do dalších evropských zemí. V takovém Řecku došlo jen k podpoření revolučních nálad a oživění něčeho, co se tam v různých vlnách odehrává už od května loňského roku. Především ve Francii a Německu, ale i v dalších státech, se však rozpoutaly demonstrace poněkud zvláštního charakteru. Není totiž úplně jasné, jestli jde spíše o vyjádření podpory demonstrantům ve Španělsku nebo o snahu přenést ideály španělských protestů do domácího prostředí. Nejpravděpodobněji je to tak nějak souběžně obojí. Prakticky ve všech zemích včetně České republiky stáli u zrodu studenti ze Španělska. Všude hrají důležitou roli hesla ve španělštině, loga a plakáty vytvořené na základě španělských předloh, názvy hnutí kopírující španělský vzor (Echte Demokratie JETZT, Démocratie réelle MAINTENANT, Πραγματική Δημοκρατία Τώρα, Real Democracy NOW, Democrazia reale ORA i Skutečná demokracie TEĎ) a v určité fázi se téměř zdálo, že se schyluje k převratným změnám v rámci celého kontinentu.
U nás se něco děje přinejmenším v Praze, Brně, Českých Budějovicích a Ostravě. Nezdá se však, že by myšlenky ze Španělska měly v naší zemi velký potenciál, a to z několika důvodů. Především na tom v oblasti politické a ekonomické nejsme tak špatně jako Španělsko nebo Řecko. Například z hlediska nezaměstnanosti patříme k nejbezproblémovějším zemím Evropské unie. Lidé ještě stále nemají dostatečně pádné důvody k tomu, aby vycházeli do ulic a obsazovali náměstí. S tím se pojí další důvod, který spočívá v tom, že Španělům, Řekům nebo Francouzům stačí ve srovnání s Čechy k vyjití do ulic poměrně málo. Docela pochybuji o tom, že by v situaci Španělů Češi jednali stejně nebo podobně. To je dáno jednak určitou apatií a jednak tím, že mezi mladými lidmi – kteří jsou v centru velkých politických změn nejen dnes ve Španělsku, ale tak nějak všeobecně – u nás převládá nedůvěra nebo dokonce odpor ke všemu, co by se dalo označit za levicové. Člověk, který volil třeba TOP 09 a před volbami „přemlouval bábu“, bude jen těžko demonstrovat proti vládě rozpočtové odpovědnosti asi i v případě, že by si uvědomoval její neschopnost a nezpůsobilost. Další důvod pak pro mě vychází z pocitu, který jsem si odnesl z demonstrace, jež se konala na Václavském náměstí někdy na začátku června. Z nápisů na transparentech i z toho, co se skandovalo, jsem získal dojem, že většinu demonstrujících tvoří vedle španělských studentů místní anarchisté. To s ohledem na to, že by se mělo zrodit nějaké širší hnutí, nepovažuji za nejšťastnější. Anarchismus navíc s myšlenkou demokracie 2.0 přímo koliduje v tom, že současný systém nechce zvelebovat, ale zničit a nahradit jiným. Nejsem tedy příliš nakloněn věřit tomu, že by se u nás vůbec mohlo podařit něco podobného jako ve Španělsku také proto, že se mi jádro místního hnutí zdá být příliš úzce vyprofilované. Samozřejmě bych se rád mýlil.
V tuto chvíli by ovšem bylo poněkud předčasné dění ve Španělsku, jinde v Evropě nebo u nás nějak závazně hodnotit. Vše je zatím v pohybu a uvidíme, co se nakonec bude nebo nebude dít.