(zamyšlení k řeckým volbám)
Druhé řecké volby v krátké době zaslouží naši pozornost. Už kvůli tomu, jak důležité byla argumentace „řeckou hrozbou“při našich vlastních posledních volbách. Měli jsme na vybranou dvě cesty, jednu tzv. řeckou a pak tu správnou. Rozhodování nebylo těžké, Češi si za všeobecného jásotu zvolili tu správnou. O poznání těžší to měl u voleb řecký volič. Oné řecké cestě se může uprostřed své země jen těžko vyhnout, pociťuje ji totiž na vlastní kůži.
V Řecku stoupá dramaticky míra chudoby, nezaměstnanost se vyšplhala na 22 %, z mladých lidí je nezaměstnaná polovina. Krachuje systém zdravotní péče. Podle odhadů nemá k bezplatné lékařské péči přístup až čtvrtina populace. Nemocnice nemají peníze na materiál, největší nemocnice v Soluni musela přestat provádět kardiochirurgické operace. Této dramatické situace dosáhly společnými silami levicová strana PASOK a pravicová Nová demokracie. Hlavní roli v obrovských dluzích hrála korupce, předražené státní zakázky a neefektivně vybírané daně.
Řeklo by se, že když je v Řecku pozdě na odstrašující příklady, které tak pomohly v Čechách, může se alespoň řecký volič poučit ze svých předchozích chyb a volit někoho jiného než strany, které ho do dluhové krize přivedly. Jenže se zdá jako by v případě Řecka diktovaly onu správnou cestu finanční trhy, ratingové agentury a představitelé Evropské unie – a ty preferují vítězství právě Nové demokracie nebo alespoň PASOKu, od kterých se dá očekávat naděje na pokračování v reformách předepsaných Evropskou unií. Tyto reformy totiž umožní klidnější spaní bankám, které napůjčovaly řeckým vládám peníze na zkorumpované projekty. Zároveň však budou prohlubovat bídnou situaci řeckého občana.
Řecké volby vyhrála nakonec konzervativní strana Nová demokracie, až za ní skončila radikálně levicová (ale podle programu demokratická nikoli komunistická) strana SYRIZA. Šance na další prosazování reforem Evropské unie v Řecku jsou tedy celkem vysoké.
Ať už se řecký volič rozhodl správně nebo ne, zdá se, že jeho prostor pro rozhodování je velmi úzký a Evropská unie nese na tomto omezení demokracie svůj díl viny. Má tedy pravdu euroskeptik Václav Klaus, když mluví o Evropské unii jako o instituci, která omezuje suverenitu a demokracii v rámci svých členských států? Ano, v tomto případě je tomu tak. Jenže Evropská unie není ani nikdy neměla být továrna na pravdu, ale instituce, v rámci které je možné rozvíjet demokracii v míru po celé Evropě. Jak se jí to daří, je druhá věc. Je načase (navzdory Klausovi) přijmout, že Evropská unie jsme my, a začít se hádat, kudy se máme jakožto EU vydat, zda doprava, doleva nebo středem. Jinak nám hrozí, že místo demokracie tu budeme mít instituci, která bude diktovat, co je správné a co ne podle měřítek, které ignorují situaci občanů. Jinak nám hrozí, že skončíme jako Řecko.