rozhovor s Cyrilem Jaurenou, vedoucím mise Charity Česká republika v mongolském Ulánbátaru
V Mongolsku žije 160 tisíc pasteveckých rodin. Právě na ně se zaměřují některé projekty zahraniční rozvojové pomoci, které zajišťuje Charita ČR. Její mongolskou misi vede Francouz Cyril Jaurena (32) s bohatými zkušenostmi z rozvojového světa. V poslední době pracoval např. dva roky na vzdělávacím projektu v afghánské provincii Bamján. Cyril Jaurena je ženatý a má syna.
Který z mongolských projektů Charity ČR považujete za nejdůležitější?
Momentálně tu má Charita Česká republika tři projekty. Můžeme srovnávat např. podle objemu aktivit, které sdružují. Abych to uvedl konkrétněji: máme velký projekt, který financuje hlavně Evropská unie, je naplánovaný na 4 roky a stojí 1 600 000 euro. Tenhle projekt je nejdůležitější, co se týká objemu. Pak tu máme další projekty, menší. Jeden se zaměřuje na zdraví obyvatel v provincii Dzavchan a další na vzdělávání pastevců, ten máme na východě Mongolska, konkrétně v Chentíském a Süchbátarském ajmagu. Jde o menší projekty, které nebudou trvat moc dlouho a také nepředstavují velké investice. Ale to neznamená, že nemají velký dopad na své příjemce.
Zmínil jste dopad na příjemce. Zajímalo by mě tedy, jakým způsobem zajišťujete kontinuitu projektů. Co se stane, když vyprší oficiální doba trvání projektu? Je ve vašich silách zajistit, aby se v „dobrém díle“ pokračovalo?
To záleží na tom, o jaký projekt se jedná, a také na tom, s kým spolupracujeme. Další věcí potom je, jak spolehlivá je naše partnerská organizace. Také to záleží na politické situaci. Na začátku června proběhly v Mongolsku parlamentní volby, a před nimi bylo samozřejmě mnohem snazší najít pochopení a podporu naší práce ze strany kandidujících.
Pojďme se o tom bavit konkrétněji…
Například v Dzavchanu jsme loni na podzim zprovoznili 23 mobilních ordinací pro praktické lékaře. Bavíme se o Mongolsku, takže je asi jasné, že mobilní klinika znamená jurtu. Máme velmi dobré vztahy se správou tohoto ajmagu, navíc se projekt domlouval před volbami, takže oni celkem ochotně nakoupili potřebné jurty a vůbec se podíleli na dalších nákladech. My jsme poskytli vybavení pro ordinace v jurtách a také jsme proškolili lékaře. Peníze na samotné fungování a případné přesuny jurt už dali zase oni. Také mohou požádat o dofinancování ministerstvo zdravotnictví. Co se týká udržitelnosti tohoto projektu, opravdu jako Charita Česká republika nemáme starosti, že by nepokračoval.
Předpokládám, že u všech projektů to ale takhle hladce nejde.
U vzdělávacího projektu pro pastevce jsme museli změnit celkové nastavení právě s ohledem na to, aby mohl pokračovat. Původně šlo o nápad mongolského ministerstva práce, a když se nám poprvé dostal do rukou, neměli jsme vůbec zájem se na tom nějakým způsobem podílet. Právě kvůli tomu, že šlo o jednorázové proškolení pastevců, jak se mají lépe starat o dobytek, a víc už nic. Nakonec jsme to vymysleli jinak: Nevzdělávali jsme pastevce, ale zaměstnance místní samosprávy. Ti pak školí pastevce po celou dobu svého působení v úřadu. Charita tedy přispěla k tomu, že posílila stávající samosprávu, v tom smyslu, že jsou teď sami schopní školení poskytovat.
Pak je tu ještě náš největší projekt, který má zmapovat možnosti využití popela pro materiály používané ve stavebnictví. Snažíme se vybrat a otestovat vhodnou technologii, a pokud bude fungovat, nabídneme ji na volném trhu. Jako nezisková organizace nemůžeme generovat zisk, takže ve spolupráci s odbornými partnery vyvineme a vyzkoušíme vhodnou technologii, a tu pak nabídneme malým a středním stavebním firmám v Mongolsku.
A jakým způsobem budete vybírat, komu tu technologii poskytnete a komu ne?
Ono v první řadě musí proběhnout úvodní fáze celého projektu, tedy výzkum, což bude mezinárodní záležitost. Pak teprve přijde na řadu testování, a to už bude probíhat ve spolupráci s mongolskými firmami. Jakmile bude ten nový stavební materiál na bázi popela otestován a schválen zdejšími úřady, zorganizujeme řadu konferencí, zhruba dvě desítky, na které pozveme všechny společnosti, které v Mongolsku podnikají ve stavebnictví a vyrábějí stavební materiály. Když je bude naše technologie zajímat, samozřejmě jim ji předáme a poskytneme jim člověka, který je naučí všechno potřebné. Cíl celého projektu je vyvinout technologii a předat ji zájemcům z řad menších mongolských společností.
Když se vrátíme k tomu zdravotnickému projektu, který začal loni v Dzavchanu – původně jste měli v první fázi vybavit pět jurt lékařským materiálem, pak vyzkoušet, jaký je zájem pastevců a jestli všechno funguje, jak má. Nakonec jste vybavili hned šest jurt. Proč?
Ta odpověď je jednoduchá – zjistili jsme, že vybavení se dá pořídit levněji, než byla původní kalkulace, takže jsme vybavili ještě jednu jurtu navíc. Každá ordinace navíc znamená pro pastevce, kteří musejí za lékařskou péčí putovat mnohdy stovky kilometrů, velkou pomoc. Na konci loňského roku jsme všechny ordinace objeli a na místě zjišťovali, jestli náš nápad – nahradit ordinace mobilními jurtami – funguje v praxi. Mluvili jsme se všemi hlavními lékaři v jednotlivých somonech, tedy okresech, kde jurty byly.
A co jste se dozvěděli?
Například jsme zjistili, že mezi pastevci jsou lidé, kteří neviděli doktora od konce komunismu. Tedy víc než dvacet let. Lékař je pro řadu pastevců prostě moc daleko. Navíc praktický lékař má k dispozici často jen stetoskop a občas nějaká antibiotika, takže se skoro nevyplatí k němu jezdit. Náš projekt dává doktorům možnost skutečně pacienta vyšetřit a zjistit, co mu je, nebo kam by se měl případně obrátit dál. Setkali jsme se s velmi kladnými reakcemi, a to ze všech stran.
V čem tkví kouzlo úspěchu celého zdravotnického projektu? Už samotný nápad, že lidé nejdou do ordinace, ale praktický lékař přijde i s ordinací za nimi, je velmi sympatický.
Podle mě se to vede ze dvou důvodů – jednak jsme vybavení mobilních ordinací vybírali se specialisty, a tak tam skutečně lékaři mají, co je třeba, jednak jsme pro místní lékaře udělali školení, takže se zvýšila jejich odbornost. I kdyby celý projekt skončil zítra, mají jurty, mají vybavení a mají nové znalosti. To jim nikdo nevezme.
Převezmou nápad s mobilními jurtami i v dalších částech Mongolska?
My rozhodně nemáme peníze na to, abychom to zajistili sami. Prostředky české strany byly dost limitované. Mohli jsme pokrýt maximálně jednu provincii a zvolili jsme ajmag Dzavchan. Podepsali jsme smlouvu s ministerstvem zdravotnictví o tom, že pokud bude projekt fungovat, je možné ho rozšířit. Pro úspěch mobilních jurt v Dzavchanu byla rozhodující angažovanost místní samosprávy. Možná je to tím, že šlo o zdraví lidí a v čele provincie stojí několik lékařů, ale zkrátka se nebáli zapojit, a to i finančně. Oni totiž sami chtěli něco podobného začít zavádět a náš projekt jim přišel vhod. My jsme jen podpořili iniciativu, která vzešla přímo z místa. Ale co se týká národní úrovně, tedy ministerstva zdravotnictví, tam jsem nezaznamenal žádný velký zájem. Uvidíme za pár let, pokud bude všechno v Dzavchanu skvěle fungovat, je možné, že projekt poslouží jako model zdravotnické péče pro pastevce v odlehlých končinách, ale momentálně nemohu říci, že by se jednalo o pilotní fázi celonárodního programu nebo podobně.
Čím to? Projekt vypadá velice slibně a evidentně není drahý…
To je komplikovaná otázka. Mongolsko je strašně velké, bavíme-li o rozloze, a strašně malé, bereme-li v úvahu počet obyvatel. Lidé jsou roztroušení po velké ploše, proto jsou sociální služby, jako je vzdělávání nebo právě zdravotnictví, samozřejmě velmi nákladné. Mít v okresech nemocnice, které by byly vybavené a s kvalifikovanými lékaři, je k nezaplacení. Mongolsko sice začíná profitovat z narůstajícího počtu důlních společností v zemi, ale plnění státní kasy je zatím pořád v počátku. Mongolové zatím nevyřešili otázku, jakým způsobem přerozdělovat daně, jestli bude z důlní činnosti prosperovat jen privilegovaná menšina, nebo jestli vznikne nějaký sociální systém, ze kterého by mohli profitovat všichni, i ti nejchudší.
Máte nějaké vysvětlení pro to, jak moc se liší spolupráce s lidmi na úrovni ajmagu a na úrovni státu? Proč se s lidmi v provincii dá domluvit relativně snadno a s představiteli ministerstev je to tak obtížné?
S lidmi na venkově se člověk domluví snáze, to je pravda. Vždy s nimi všechny kroky hodně konzultujeme. Každou etapu projektu s nimi probereme, chceme znát jejich analýzu daného problému, který má náš projekt pomoci vyřešit. Je důležité to porovnat s vlastní představou a s vlastními východisky, se kterými jsme projekt připravovali.
Na venkově lidem chybí prakticky všechno, bavíme-li se o dostupnosti veřejných služeb. Jakýkoliv projekt, který počítá se zvýšením vědomostí a znalostí, se zajištěním nějakého vybavení, ať už jde o zdravotnictví, školství nebo zemědělství, lidé na venkově vítají. Nikdo se vám nebude snažit za každou cenu dokázat, že on má pravdu a že vy neděláte svou práci dobře. Nikdo vám nebude házet klacky pod nohy.
Naopak na úrovni nejvyšší státní správy, když jednáte se zástupci ministerstev, tak to vypadá malinko jinak. Občas narazíte na neochotu, jednáte s různými řediteli odboru nebo vedoucími oddělení, tu vám někdo odmítne něco schválit nebo podepsat dílčí papír, nevysvětlí proč, vy pátráte, ptáte se, musíte ledacos skousnout.
Rozdíl v jednání není způsobený kulturními odlišnostmi mezi lidmi z města a z vesnice. Odlišnosti v Mongolsku jsou, ale jsou pro nás spíš zajímavé, naše projekty jsou díky nim barevnější a pestřejší. Jediný opravdový problém jsou ministerští úředníci.
Přesto, že administrativa spojená s projekty rozvojové spolupráce není vždycky úplně jednoduchá, mise Charity Česká republika v Mongolsku je poměrně aktivní – co chystáte do budoucna?
Máme hodně nápadů a sestavili jsme několik návrhů na projekty. Dostáváme peníze nejen z České republiky, ale také z evropských fondů. Tam to chodí tak, že prvně sepíšete návrh a pokud tento návrh projde schvalovacím řízením, zpracujete celý projekt. Pro představu to je třeba padesátistránkový materiál, kde podrobně popíšete všechny možné aspekty celého projektu.
Jaké návrhy jste konkrétně podali?
Chtěli bychom se zaměřit na řešení obchodu s lidmi. Samozřejmě se to týká hlavně žen, které jsou lákány do zahraničí za vidinou vysokého výdělku, odejdou z Mongolska za příslibem smyšlené práce, pak jim seberou všechny peníze, cestovní doklady a nutí je pracovat jako striptérky nebo prostitutky. Mongolky takhle končí hlavně v Číně, Singapuru a Jižní Koreji. Právě na oběti obchodu s bílým masem se zaměřují hned dva naše návrhy – zatím čekáme na jejich schválení.
Čeho se týká další návrh?
Chtěli bychom pomáhat ženám, které se staly obětí domácího násilí. Náš projekt by jim měl pomoci zvýšit si kvalifikaci a umožnit zapojit se do pracovního procesu. V Mongolsku totiž existují centra, kam týrané ženy mohou z rodiny utéct, ovšem když žena toto centrum opouští, nemá kam jít, a tak se často vrací do rodiny, kde byla týraná. Celý kolotoč se pak rozbíhá znovu. My bychom do toho chtěli vstoupit v momentu, kdy žena odchází z centra pro týrané. Chtěli bychom přijít s alternativním řešením, které by ženě, co se rozhodla aktivně řešit svou situaci – odešla od násilníka – nabídli možnost, jak se postavit na vlastní nohy, jak si zvolit správnou ekonomickou aktivitu, díky které bude nezávislá.
Tyto vaše projekty nebo návrhy na projekty souvisí s problémy, o kterých se začalo mluvit v posledních deseti dvaceti letech, zřejmě i v souvislosti s tím, že čím dál víc lidí opouští tradiční způsob života a přichází do měst. Týkají se tohoto fenoménu i další plánované aktivity Charity ČR v Mongolsku?
Je tu ještě projekt, kterým chceme řešit lidská práva vězňů. Návrh na tento projekt už máme schválený, takže jsme vypracovali detailní projekt, jak jsem o tom mluvil dříve. Proč se zaměřujeme na lidskoprávní tematiku zrovna ve vězení? V roce 2003 se objevila řada stížností na podmínky ve vězení. Stížnosti a kritika poměrů došly tak daleko, že se mongolské úřady rozhodly, že ve vězení musejí být sociální pracovníci. A tak se ze dne na den stali někteří úředníky sociálními pracovníky ve vězení. Asi sedmdesáti lidem, kteří do té doby pracovali jako administrativní pracovníci, řekli jejich nadřízení – a od zítřka jsi sociální pracovník ve vězení. Budeš se starat o vězně.
Tak se zvedli a šli. Od roku 2003 se školili, ovšem když se to sečte, vychází to na 30 hodin přednášek a tréninků. To není moc. Zkrátka se na nás obrátili, zda bychom jim nemohli nějak pomoci a vymyslet, jakým způsobem je opravdu něco naučit. Jde o základy sociální práce ve vězení, o to, jak vést s vězněm psychoanalytický rozhovor, jak je lépe informovat o jejich právech a o legislativě, která se týká vězeňství. Náš projekt se jednak zaměří na vzdělání státních sociálních pracovníků ve vězeňské službě, jednak na způsob, jakým zkoumat a vyhodnocovat naplňování lidských práv vězňů. Pak je tu ještě jedna věc.
Jaká? Souvisí to také s odborností pracovníků mongolské vězeňské služby?
Občas se stává, že vězni potřebují právní konzultaci, ať už ohledně svých práv nebo procesního práva apod. Sjednat si schůzku s právníkem ovšem v mongolském vězení trvá až šest měsíců. I když se schůzky dočkají, nemají většinou vyhráno, protože obvykle na ni přijde ten takzvaný sociální pracovník, který často nezná odpověď na jejich dotazy. Představte si, že čekáte šest měsíců a pak dostanete odpověď: já nevím. Proto bychom chtěli zavést možnost právní konzultace pro vězně takříkajíc zvenku. To se vězeňské správě moc nelíbilo, ale my jsme byli dost nekompromisní a řekli jsme: Buď dostanete všechno, nebo nic. Chvíli nad tím přemýšleli, ale pak řekli, dobrá, bereme všechno a dělejte, co umíte. Teď jsme ve fázi, kdy čekáme na schválení projektu ze strany obou partnerů, to znamená Evropské komise a České republiky.
(pozn. aut.: Mezi pořízením rozhovoru a jeho publikováním na stránkách Protestanta partneři projekt schválili a Charita ČR v Ulánbátaru bude v mongolském vězeňství působit.)
Rozhovor připravila Magdaléna Trusinová, vysílal se na ČRo 1 Radiožurnálu v rámci pořadu Doteky víry 3. 6. 2012