To, k čemu došlo 1. května v Brně, považuji za zlomovou událost a svým způsobem velký úspěch. Mám na mysli nenásilnou blokádu neonacistického pochodu, která si zvýšenou pozornost zaslouží mimo jiné proto, že je to vůbec poprvé, co v naší zemi k takové akci došlo. Ona zlomovost spočívá ve třech aspektech – blokády se zúčastnilo něco kolem patnácti set lidí, což je u nás relativně nevídané i bez ohledu na kontext, nebyla spojena s šířením nebo propagací jiných názorů a postojů, než byl její jasně deklarovaný účel, a byla v teorii i praxi zcela nenásilná. Dosud totiž naprostá většina akcí, které se zde snažily bránit rozmáhání neonacistických myšlenek, slov a činů, vycházela ze snah hnutí Antifa, které bez ohledu na chvályhodnost svých nejzákladnějších záměrů obvykle na lidi zvenčí působí více nebo méně nedůvěryhodně. Jeho příslušníci se většinou hlásí k anarchismu, jako nejlepší metodu boje proti neonacismu volí otevřené násilí a i z dalších důvodů se stává, že se v očích člověka nepříliš zúčastněného podobají těm, proti kterým stojí. Koneckonců to tak – jako jakousi bojovou hru dvou znepřátelených gangů – vnímají jak někteří neonacisté, tak někteří „antifáci“. Bohužel je pak pochopitelné, že se spousta lidí distancuje od Antify, a tím prakticky i od antifašismu jako takového. V Brně se ovšem ukázalo, že se dá bojovat i jinak a lépe.
K tomu, abychom pochopili, odkud se nezávislá brněnská iniciativa vzala, se musíme přesunout do Ústí nad Labem. Zde už od roku 2009 existuje hnutí V Ústí neonacisty nechceme, které sdružuje lidi nejrůznějších přesvědčení a snaží se proti neonacistům bojovat nenásilně a pokud možno legálně. Ústečané se inspirovali Německem, kde se proti neonacistickým akcím pravidelně zdvihají vlny odporu sestávající na jedné straně především z „běžných“ občanů, na straně druhé pak z anarchistů i představitelů parlamentních stran. Lidé naprosto odlišní a v jiných souvislostech třeba z podstaty znepřátelení zde stojí (nebo častěji sedí) bok po boku, aby čelili společnému nepříteli. To je u nás zatím dost těžko představitelné, ale přesto se o to ústecká iniciativa snaží. Jsou to právě lidé z této iniciativy, kteří se významně podíleli na shromážděních v Novém Bydžově a Krupce, které vnímám jako určité předstupně velké brněnské blokády. Hnutí V Ústí neonacisty nechceme přímo inspirovalo obdobná hnutí v Plzni, Přerově a Brně. V Brně pak vznikla ještě iniciativa BRNOblokuje s konkrétním a jednoznačným záměrem, její název ostatně mluví za vše. S praktickou organisací blokády pomáhali Brňanům právě aktivisté z Ústí, takže alespoň určitá cestička vede opět tam.
Iniciativa BRNOblokuje byla docela dlouho před samotným prvním májem alespoň na internetu docela dobře vidět, podpořily ji významné osobnosti od Václava Havla přes Erazima Koháka nebo Tomáše Halíka až po Jana Krause, samotné blokády se zúčastnilo úctyhodné množství lidí různých věkových kategorií i světonázorů a podařilo se dokonce dosáhnout toho, že neonacisté museli změnit trasu svého pochodu. Zlomová událost a svým způsobem velký úspěch. Zajímavé ale je, jakým způsobem se k této zlomové události postavila naše média, konkrétněji pak Česká televize. Redaktor Luboš Rosí se ve své reportáži soustředil spíše na neonacisty, blokádu odbyl a zkreslil, a především nedokázal vybřednout z onoho schématu dvou znepřátelených gangů, jehož použití se tváří v tvář nenásilnému charakteru blokády a počtu lidí, kteří se jí zúčastnili, pochopit nedá. To, že je od reality odtržený Tomáš Vandas, který prý povídal něco o tom, že jeho pochod blokuje partička feťáků, člověka nepobouří ani nepřekvapí. Pan Vandas docela pochopitelně nechce chápat, že proti němu stojí řadoví občané, za které by tak rád mluvil. To možná ani nemá smysl komentovat. Že se ovšem realitě vzdaluje i veřejnoprávní televize, to je přeci jen něco jiného. Inkriminovaná reportáž proto nezůstala bez odezvy – Česká televize obdržela otevřený dopis podepsaný několika desítkami účastníků blokády, kteří se proti vyznění reportáže důrazně ohrazují. Kromě nedostatečného zájmu je tím, co signatářům vadí, právě ta iluze polarity, kterou autor reportáže snad se zvyku vytvořil. To, že se z reportáže zdá, jako by lidé, kteří se proti neonacismu chtějí nějak bránit, byli prostě další problémovou skupinou extrémistů. Řekl bych, že kámen úrazu zde spočívá mimo jiné v nedostatečném chápání toho, kdo neonacisté jsou, co dělají a co dělat chtějí. Z tohoto hlediska nezáleží zase tak moc na jejich ideologických základech jako spíš zcela reálně a konkrétně na způsobu, kterým se presentují. Pochodovat v uzavřeném šiku prostorem, v němž žijí převážně příslušníci určité skupiny lidí, skandovat přitom hesla zaměřená ostře proti této skupině lidí, a snažit se tak dávat najevo svou převahu, je zkrátka nepřípustné bez ohledu na to, kdo jsou ti pochodující a kdo jsou ti lidé za okny. Nepřípustné a děsivé. Kdo si toto plně uvědomuje, tomu to samozřejmě vadí. A komu to vadí opravdu hodně, stává se podezřelým extrémistou.
Tím se trochu nepřímo dostávám k otázce, kterou si položit musím a kterou si v určité podobě koneckonců musí položit každý, kdo cokoli dělá. Ta otázka je docela jednoduchá – proč? Konkrétněji pak – proč jsem považoval za důležité jet do Brna a zúčastnit se tam blokády neonacistického pochodu? Morální důvody jsem nastínil docela zřetelně, ale stále zůstává řada námitek. Nebudu se zabývat otázkou legality onoho pochodu, protože tváří v tvář násilí a zlu si člověk řekne, že jsou důležitější věci než zákony tohoto státu. Nebudu se zabývat právem neonacistů vyjadřovat svůj názor, protože způsoby, jakými toto právo uplatňují, narušují jiným lidem přinejmenším právo na důstojnost. Nebudu se zabývat tím, zda a nakolik se lidé, o kterých je řeč, skutečně hlásí k nacismu, protože nejde o názvy, ale o názory a chování. V tuto chvíli mě zajímá jiná věc – jsou neonacisté opravdu tak důležití? Nebylo by lepší je ignorovat? Mávnout rukou nad tím, že zase někde pochodují? Inu, na to bychom se asi měli zeptat Romů, kteří bydlí v ulici Cejl v Brně nebo v ulici Karla Čapka v Krupce. Když jsme společně s dalšími lidmi prvního května vcházeli do Cejlu, abychom se zúčastnili blokády, byl jsem překvapen tím, s jakým nadšením nás místní Romové vítali. A v tom vidím první zásadní motiv. V naší společnosti jsou Romové zvyklí na to, že nikdo není na jejich straně, že se o ně nikdo doopravdy nezajímá, že jsou zcela na okraji. Už proto je nesmírně důležité dát jim najevo svou účast v situacích, kdy si – naprosto logicky – připadají ohroženi. Postavit se za slabšího, na kterého se hloupě útočí, má smysl vždycky. Neonacisté věří, že veřejnost je na jejich straně. Věří, že representují tento národ a že to, co dělají, většina lidí schvaluje. To je pro mě druhý zásadní motiv. V souladu s myšlenkou, že mlčení znamená souhlas, tvrdím, že nelze mlčet. Když se veřejnost proti neonacistům otevřeně postaví, jasně jim tím vzkáže, že jejich víra nestojí na reálném základě. Blokáda, jejíchž účastníků bylo nejméně třikrát víc než účastníků pochodu, byla dostatečně důrazným odmítnutím a je třeba, aby přicházela další taková. Někdo by ještě mohl namítnout, že přeci nejsou tak nebezpeční, aby bylo třeba proti nim bojovat. A zatím opravdu ne. Zatím jen pochodují pod okny lidí, které by si přáli vyhnat nebo vyhladit, a demonstrují svou sílu… a občas se stane, že někoho zmlátí… a občas se stane, že někoho zabijí. Jistě, není to na denním pořádku, ale na to není dobré čekat. Proto není dobré mlčet, proto není dobré uhýbat z cesty… proto je dobré nenásilně blokovat.