Poslední chvíle lidstva v posledních chvílích Komedie

V závěru letošní Rakouské sezóny nastudovalo Divadlo Komedie hru Karla Krause Poslední chvíle lidstva. Původní nehratelná tragédie o pěti dějstvích, v nichž ve dvě stě devatenácti scénách vystoupí více než pět set postav, se smrskla na sedm osob a tři nabité hodiny.

Válka objektivem médií doprovázená zprvu pochopitelnou, později spíše výmluvnou otázkou „Jak jste se cítil?“, na pozadí politických blamáží a propagandy, která se nevyhýbá ani církevním kruhům. Často citovaný výrok, že první obětí války je pravda, by se dal použít jako leitmotiv celé hry.

Je až skoro mrazivé, kterak autor (zemřel před sedmdesáti pěti lety) ze zkušenosti první světové války dokázal předpovídat hrůzy té následující. A je šokující, jak aktuální je ta hra dnes, kdy můžeme zažívat válku v přímém přenosu.

Válečnou zpravodajku hraje Ivana Uhlířová, držitelka letošní ceny Alfréda Radoka. Je naprosto suverénní, tu roli jí uvěříte a necháte se jí zasáhnout. Její novinářka přesně ví, jak překroutit význam slov, aby diváka obsah zaujal, ale není to slizká bulvární mrcha. Spíš snaživá reportérka dnešního „polobulváru“ typu MF Dnes. Karl Kraus psal svou ústřední postavu podle Alice Schalekové, která byla jedinou válečnou zpravodajkou v první světové válce.

Gabriela Míčová v roli herečky a zároveň manželky politika je prostě hvězda, která pro svou popularitu udělá cokoliv, a tak po prvních protestech „tak to přece nebylo…“ přijímá hru mladé novinářky. Politik, třesoucí se z případného neúspěchu, podléhá nátlaku své ženy. Tohoto bezskrupulózního pavouka chyceného do sítě lží a polopravd ztvárnil Marek Daniel.

Postavu vojáka hraje Stanislav Majer, který se na tu roli hodí nejen svou vizáží. Voják a jeho válečná traumata v naprosto jasném a logickém pojetí. On první padá jako hrdina z piedestalu. Asi největší problém jsem měla s postavou kněze, který horlí pro boj a válku. Ten pohled je sice možný a určitě má svou předlohu v dějinách, ale přijde mi hodně zjednodušující. Většina novinářů baží po senzaci, ale rozhodně nelze říct, že většina církevních představitelů horuje pro válku. Z dnešního pohledu je to nepochopitelné, ale pokud to vnímáme v kontextu první světové války a tehdejší deziluze z úlohy církve, je to srozumitelné.

Celá hra je rozdělena do tří částí a každou z nich inscenoval jiný režisér. Na pódium je připevněné jakési molo sahající až na balkon. V první části jsme usazeni na jevišti podél mola z obou stran a herci defilují mezi námi. Režisérka Katharina Schmitt se věnuje napětí a stavu před válkou a inspirací jí byly filmy Leni Riefensthalové. Ve druhé části nás Thomas Zielinski přesune do válečného kabaretu. Herci jsou usazeni na balkóně jako v loži, vstupují na šikmou plochu nad jevištěm a odtud baví ostatní svými výstupy. Diváci je pozorují z židlí umístěných v řadách na pódiu. Ve třetí části se situace obrací, diváci se ocitnou na balkóně a herci konečně na jevišti, ale občas po té plošině vyběhnou až k obecenstvu. Než se diváci usadí, dostanou se na chvíli pod drobnohled světel a jsou pozorováni nastoupeným ansámblem. Režisér Alexander Riemenschneider diváka uvádí do situace, kdy je na místě hlavní otázka: Jak se cítíte? Tato manipulace je naprosto jasnou součástí hry. Vědomí vlastní ovlivnitelnosti, které se naplno objeví právě v závěru, kdy si herci s diváky vyloženě hrají o potlesk.

Myslím, že je to jedna z nejlepších her Divadla Komedie. Škoda jen, že přichází v závěru předposlední sezóny tohoto neobyčejného divadla.