Odkud se vzali a kdo byli kataři?
Existovala v Evropě ve 12.–13. století tajná církev katarů? Dá se tato církev rozpoznat na základě víry ve stvoření světa ďáblem či v existenci dvou proti sobě stojících bohů, dobrého a zlého? Autor knihy Největší hereze kombinuje chronologické a žánrové hledisko a analyzuje rozsáhlý soubor pramenů, které připisují nejrůznějším skupinám dualistické víry a v nejextrémnějších případech je dokonce podezírají z uctívání ďábla. Zároveň sleduje zrod slova „kataři“ a jeho šíření protikacířskou literaturou. O soudobých kacířích použil slovo „kataři“ poprvé Ekbert ze Schönau v 50.–60. letech 12. století, a byl to opět Ekbert, kdo podal dualismus jako jejich základní věroučný článek. Při analýze Ekbertova díla Kniha proti katarským bludům ale zjistíme, že chápe soudobé „katary“ jako výhonek dávných manichejců a v klíčových pasážích týkajících se dualismu čerpá z protimanichejských polemik sv. Augustina. Na základě tohoto zjištění si pak David Zbíral klade otázku, zda dualistická charakteristika katarů nebyla zpočátku polemickou karikaturou, která přetvářela radikálně asketické zvyklosti a víry ve fiktivní teologický systém. Pojem katarství a přesvědčení, že základním rysem katarských skupin byl dualismus, kniha podává jako výsledek učenecké snahy ovládnout realitu a klasifikovat nesourodé hnutí náboženského nesouhlasu na jasně vymezené heretické proudy. Autor však otvírá ještě širší perspektivu: klade si otázku, zda představa elitářských a dualistických katarů není jistým kontrastním obrazem společensky konstruktivní racionality, která se prosazovala během 12.–13. století a pokoušela se odsunout na okraj či přímo potlačit „nekonstruktivní“, „protispolečenské“, radikálně asketické proudy v dobovém křesťanství.
David Zbíral, Největší hereze. Dualismus, učenecká vyprávění o katarství a budování křesťanské Evropy
Argo 2007