V Domě umění města Brna od 19. 6. 2026 do 14. 2. 2027 probíhá výstava „…a žiadna iná! auditorium slovenské scény“.
V úvodu katalogu výstavy její mladé kurátorky Júlia Bútorová a Marika Svobodová píšou: „Když jsme loni začali s přípravou výstavy, měli jsme poměrně jasnou představu, proč chceme slovenské umění v Brně představit právě teď. Slovenská kulturní scéna se ocitala pod stále silnějším politickým tlakem, veřejné kulturní instituce procházely zásadními zásahy do svého fungování a otázka, co všechno může a má kultura v takové situaci dělat, už dávno přestala být akademickou debatou…
O rok později je zřejmé, že politické směřování Slovenska není pro nás pouze vzdálenou a cizí skutečností… Zásahy do nezávislé kulturní scény a jejího financování, debaty o svobodě veřejnoprávních médií se staly součástí naší dnešní reality. Výstava tak prostřednictvím zkušenosti jedné země klade otázky, které jsou přítomné v současné debatě obecně. Jak reagovat na proměnu politických a společenských hodnot? Jaká je v těchto podmínkách role kultury a kulturních institucí? Jak dlouho dokáže kulturní prostředí fungovat jako otevřený prostor pro nesouhlas, kritiku, experiment a různost názorů?… Jaké jsou strategie přežití, odolnosti, jaké výzvy, problémy, frustrace a obavy přicházejí, co jsme schopni a ochotni udělat, co nám může ukázat minulost a jak směřovat další kroky do budoucnosti?… Co jsme ochotni udělat pro svobodný a kritický prostor kultury – a kdo za to nakonec zaplatí?
Prezentovat dnes slovenské umění v českém prostředí proto nevnímáme jako gesto „velkého bratra“ nebo „české pomoci Slovensku“, ale jako pokračování dlouhodobého dialogu, který má svou vlastní historii a v současnosti získává novou naléhavost,… proto nám dává smysl česko-slovenský kontext znovu otevřít. Ne proto, abychom si připomněli, že jsme si blízcí, a tím vše uzavřeli. Ale abychom zjistili, co všechno máme stále společné – včetně problémů, které bychom raději viděli jako problémy někoho jiného. Auditorium je místem, kde se mluví a poslouchá současně. Možná je v současné situaci nejdůležitější právě to – vytvořit prostor, v němž nemusíme předstírat, že máme všechny odpovědi. Prostor, kde můžeme pojmenovat i vlastní rozpory, frustrace a selhání. Kde solidarita neznamená nekritické přitakání, ale schopnost říct si navzájem, za jakých podmínek jsme ochotni spolupracovat.“
Z exponátů posbíraných od stovky současných umělců z celého Slovenska zmíním alespoň jeden, který pobaví naši (starší) generaci. Autor Erik Ždiĺa naskládal do přepravky (basy) otevřené flašky od piva – různě plné. Bavívalo nás v mládí vyluzovat zvuky foukáním na hrdlo skleněné lahve, výška tónu se měnila podle množství tekutiny ve flašce: čím plnější byla, tím byl tón vyšší, nejhlubší tón měla flaška prázdná. Zde to obstarává důmyslný naprogramovaný ventilový systém s trubičkami, foukajícími v různých intervalech na hrdla šesti lahví tak, že hrají slovenskou hymnu. Zní to zasněně, skoro jako fujara v slovenských kopcích.