Je úžasné sledovat, jak se během jednoho lidského života změní početnost a druhové složení mnoha živočišných a rostlinných druhů jenom v rámci naší republiky. Příčin těchto procesů je více, ale převládající důvod je činnost člověka. Lidé jich v minulosti mnoho téměř vyhubili, aby se je nyní snažili do naší přírody vrátit. Současná krajina Česka je už natolik přizpůsobená potřebám lidí, že nelze počítat s nějakou rovnováhou v přírodě, která si „vždy poradí“. Některým druhům tento stav vyhovuje, jiné jsou na populačním minimu. A člověk by měl být povinen se přičinit o jejich záchranu. Příkladem druhu s narůstající početností je návrat vlka do našich pohraničních hor a jeho následné pronikání do vnitrozemí. U někoho to vzbuzuje obavy, zda bude moci chodit bezpečně do lesa, u jiného nadšení z návratu majestátního zvířete, které do naší přírody odjakživa patřilo a bylo zde dříve než člověk. Naší povinností je nechat na našem území žít každý původní druh. Nelze ale počítat s tím, že zde bude populace vlků tak vysoká, aby nám významnou měrou pomohla regulovat vysoké stavy přemnožených druhů škodících např. zemědělství a lesnictví. Vždyť jen počet divokých prasat je u nás odhadován na 300 až 400 tis. kusů. To skutečně nemůže nějakých 250 vlků ovlivnit a představa, že by v každém okrese žilo několik smeček vlků, by nejspíš brzo narazila na odpor veřejnosti. V oblastech, kde se vlk vyskytuje, je ovšem jeho pozitivní vliv na narovnání vztahů v přírodě patrný. Na Šumavě, kde se nachází nejméně šest vlčích teritorií, jsou lesy schopny se obnovovat samy bez nákladné lidské práce v podobě oplocování nebo nátěrů vysázených stromků. Spárkatá zvěř – jeleni, srnci a daňci – je zde vlky regulována nebo se odtud stěhuje jinam, kde ovšem v páchání škod na mladých lesních porostech pokračuje. V posledních letech se na Šumavě konečně zvedla početnost populace tetřeva hlušce a dostala se na zhruba 300 jedinců. Kromě vytvoření příznivých přírodních podmínek a zajištění klidu v době rozmnožování a v zimě má příznivý vliv i návrat vlků do národního parku. Kromě toho, že snižují počty divokých prasat, nesnesou ve svém teritoriu ani větší počet konkurenčních predátorů, kterým je zde hlavně liška obecná. Nižší počty lišek a dalších menších šelem mají pozitivní vliv na současný nárůst populace tetřeva hlušce. Stejnou funkci v ekosystému národního parku Šumava plní i rys ostrovid. Zde ovšem o nějakém nárůstu populace nelze mluvit. Osobně mám blíže spíše k rysovi než k vlkům. Jedná se o krásnou 30kg kočku, která po většinu roku žije skrytým samotářským způsobem života. Trochu se nelze divit obavám občanů, že se nechtějí v lese setkat se smečkou vlků, to v případě rysa nehrozí. Navíc nejde o zvíře, které by s oblibou lezlo do ohrad s hospodářskými zvířaty. Důvod, proč se nedaří zvednout stav této šelmy, spočívá v tom, že každý jedinec, který opustí hranice národního parku, se dřív nebo později ztratí… – z důvodu nelegálního odstřelu nebo pytláctví (pytlačící myslivec). Přitom třeba i podmínky Českomoravské vrchoviny požadavkům rysa odpovídají a i potravy by zde měl více než dost.
Číslo