Všímám si v tomto vlaku jedné věci – Ukrajinci se rozhodli jít dál… Říká se tomu „odolnost“, ale … lidé nejsou gumičky, které natáhnete a ony se samy vrátí nazpět. Zranění člověka mění. Musí se přizpůsobit, hledat – často s pomocí ostatních – jak žít jinak. Udržet každodenní život v chodu a najít v něm navzdor každodenní bolesti smysl, takto jít dál, to vyžaduje trpělivou práci.
Je co se učit od lidí, kteří každé tři měsíce nebo – v poměru k počtu obyvatel – každých deset dní mají co dělat s událostí, jejíž rozsah se vyrovná 11. září. Od lidí, kteří dokážou evakuovat vlak bez zbytečného rozruchu. Od lidí, kteří nasednou do auta a ujedou stovky mil kolem vyhořelých čerpacích stanic, aby na frontu dopravili pomoc. Jeden literární vědec zas jel nočním vlakem do Kyjeva, aby tam probral článek o jednom básníkovi. Teď vracel nočním vlakem zpět domů. Dorazil v pořádku. „Kdybys tu nebyl, tak tomu neuvěříš.“
Možná právě v tom spočívá jedna z důležitých zkušeností této války. Vedle velkých událostí, prohlášení a lží mocných existují drobné, konkrétní činy lidí, kteří jednoduše dělají to, co je v danou chvíli potřeba. Jak to vyjádřil onen básník, „prosté oko“ prohlédne obrovské lži mocných a spatří malé činy odvahy.
Vlak Kyjev–Chełm, 16.–17. září 2026. Timothy Snyder, O totální válce a individuální odpovědnosti