Autor Peter Beinart je praktikující ortodoxní Žid s žitou zkušeností dětství v apartheidním režimu Jihoafrické republiky. Nyní žije ve Spojených státech, je profesorem žurnalistiky a politologie na City University of New York. Byl šéfredaktorem časopisu The New Republic. Pravidelně přispívá do Jewish Currents a The New York Times. Je autorem řady knih.
Jeho poslední kniha – Být Židem po zkáze Gazy – je psána do současné situace, kdy stát Izrael terorizuje obyvatele Palestiny a většinová společnost nemá vůli pohlížet na aktuální situaci v Palestině jiným prizmatem, než skrze propagandistickou a nacionální rétoriku vlády státu Izrael.
Autor je praktikují ortodoxní Žid, já jsem osminová židovka, praktikující evangelička. Dědeček mé matky byl židovský lékař, který zemřel v Osvětimi. Jak Beinart, tak já se setkáváme s nařčením z antisemitismu, a to jen proto, že nesouhlasíme s apartheidním režimem izraelské vlády na palestinském území, že nesouhlasíme s genocidou palestinského obyvatelstva a i na palestinské straně vidíme utrpení, zármutek a zmar. Klademe sami sobě otázky, jak se s tím jako Židé (i když třeba osminoví) vyrovnat.
A právě kniha Být Židem po zkáze Gazy přináší, když ne odpovědi, tak alespoň cesty, kterými se naše utrápené myšlenky mohou ubírat. A zároveň nabízí, pokud chceme, pochopení, odkud se celý konflikt bere.
Mottem knihy je citát rabína Jonathana Sackse „Jádrem židovství je univerzalismus spravedlnosti a partikularismus lásky.“ Autor knihy se často odvolává na citace hebrejské Bible a učení Talmudu, které vyzdvihují Boží lásku ke všem bytostem na zemi a zdůrazňují, že a zdůrazňují, že vyvolenost izraelského lidu znamená poslání, nikoliv nadřazenost. Hospodin nevyvolil izraelský lid z titulu, že by to byl nějaký lepší národ, důležitější etnikum. Beinart tvrdí, že vyvolenost znamená poslání, nikoli nadřazenost. Bůh si podle hebrejské Bible vyvolil Izrael proto, aby nesl zvláštní odpovědnost za spravedlnost, svatost a věrnost smlouvě. A smlouva s Bohem je etická smlouva, jejímž jádrem je plnění Božích přikázání, zejména ochrana slabých, cizinců, vdov a sirotků. Nikde není psáno, že by lidé neměli mít stejná práva a stejnou důstojnost. Autorův názor na vyvolenost izraelského lidu by se dal shrnout do věty: „Vyvolení není licence k výsadám, ale povolání k větší odpovědnosti.“
Beinart ve své knize vychází ze své zkušenosti života v Jihoafrické republice jak v době apartheidu. Na základě definice apartheidu označuje dnešní izraelský režim v Gaze i na Západním břehu za apartheid. Za režim násilný, kdy Palestinci v Gaze žijí pod kontrolou státu, který se jim nezodpovídá, státu, jehož občanství nemají a ani ho nemohou získat a jehož politické vůdce si nemohou volit. Palestinci na Západním břehu žijí pod kontrolou státu, který běžně do vězení zavírá jejich děti, blokuje zdravotní péči, svobodný pohyb atd. A násilí, které jejich legálně podřadné postavení doprovází, nejsou ušetřeni ani palestinští občané Izraele.
Autor se v knize vrací až do roku 1948, dále k šestidenní válce a následným dohodám z Osla. Popisuje, jak probíhal zábor palestinského území, jak eskalovaly konflikty a jak se k tomu stavělo mezinárodní společenství. Sleduje, jak se myšlenky judaismu postupně proměnily v teze obhajoby sionismu a jak se dnes z pohledu mnoha židovských organizací, židovských obyvatel státu Izrael i diasporních Židů stal důležitější stát Izrael a jeho právo na sebeurčení než víra v Hospodina a dodržování jeho příkazů. Na vlastním příkladu Beinart ukazuje, jak mu pro jeho objektivní názory hrozilo vyloučení ze synagogy i celková exkomunikace, i když je věrným praktikujícím ortodoxním Židem, který zná učení, spisy, dochází pravidelně do synagogy atd. Poukazuje na paradox, že dnes je pro mnoho Židů bohem stát Izrael, a ne Hospodin.
Textem se ale jako červená niť táhne velká láska k židovskému národu, velká sounáležitost s celou pospolitostí, ale zároveň i láska ke všem lidským bytostem, které mají na celé planetě stejná lidská práva. Autor ukazuje, jak útlak, násilí, dlouholetý kolonialismus a neúcta plodí silnější a silnější odpor utiskovaných. Na příkladu Jihoafrické republice ukazuje, že když apartheidní režim skončil a černošské obyvatelstvo získalo svobodu a možnost rozhodovat a řídit si svůj stát, žádná vražedná komanda se na místní bělochy nevrhla a žádná genocida bělošského obyvatelstva se nekonala.
Autor vidí i problém dnešního vnímání situace v Palestině v tom, že židovský národ má pocit, že narativ židovských příběhů o neustálém pronásledování a následném velkém utrpení je neměnný. Domnívá se, že by bylo potřeba nových náhledů na židovské příběhy a také, že by byla potřeba sebereflexe vnímání své historie u židovského národa. V rámci sebereflexe a objektivity by bylo, dle Beinarta, dobré začít nahlížet na sebe jako na ty, kteří nejsou bez viny a kteří, i když vyvolení Hospodinem, také páchají zlo tak jako ostatní lidé a národy a etnika. Že obrovské utrpení holokaustu není vstupenkou do světa, kde moje utrpení bude vykoupeno utrpením jiných a kde já nenesu žádnou vinu za své postoje a rozhodnutí. Kde vše je omluvitelné utrpením, které zažili mí předci.
Pavel Barša v doslovu říká, že přesvědčení, že Židům je navždy přisouzeno postavení nevinných obětí a nikdy že se nemohou stát pachateli, je blud. Nicméně i on vidí, že postoj mladých diasporních Židů, ale i mnoha organizací v samotném Izraeli se postupně mění. Kniha nevyznívá beznadějně, ani nenávistně. Vlastně bych řekla, že je velmi dobře pastoračně napsaná a nese se v laskavém a pokorném duchu k oběma stranám. Její velkou devízou je i obsáhlý poznámkový aparát a doslov Pavla Barši.
Na konci svého textu píše Peter Beinart: „Když Bůh v knize Genesis mluví o potomcích Abrahámových, říká: ,V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.‘ Možná právě tohle znamenají dnes pro židovský lid slova o tom, že přinese požehnání lidstvu. Znamenají osvobodit se z nadřazenosti tak, abychom jako partneři Palestinců pomohli k osvobození celému světu.“ (s. 118)
Peter Beinart, Být Židem po zkáze Gazy. Praha, Rybka Publishers 2025
Překlad Magdaléna Jehličková