Recyklující malířka Karla Palátová ze sboru ČCE v Pržně
Jednak sem, do Domova, každý týden chodí místní farář Alda Zapletal s kytarou, zpěvníky a pečlivě připravenou modlitbou. A ochotou naslouchat. A společně se smát. Na jednu takovou návštěvu vzal s sebou mne, mou sestru s houslemi a mou tříletou vnučku. Všechny jsme se dle svých možností přidaly k pásmu písniček pro obyvatele. Já zpěvem, sestra hrála na housle a dítě tancovalo a rozhazovalo úsměvy tak štědře, jak to umí jenom děti. Poslední písnička, co klienti nadšeně vyžadovali, byla: „My jsme Valaši, jedna rodina….“
Ale nejen farář, v Domově působí už řadu let členka sboru ČCE, do roku 2022 též jeho kurátorka, akademická malířka Karla Palátová. Má tam jednou týdně výtvarnou dílnu, kdy s klienty tvoří a přitom zázračně recykluje. Z přibližně 60 obyvatel má zájem o tvoření skupinka čtyř lidí. Nedávno jedna z nich ale zjistila, že zvládne bydlet již mimo domov, takže byla přestěhována. Možná též díky malování s paní Karlou Palátovou, které otevírá nové cesty.
Paní Palátová má 80 let. Začíná mi povídat příběh oken z neogotického prženského kostela, její řeč je ovlivněna valašským nářečím, její tvorba je s Valašskem silně propojena:
Roku 2016 bylo 150 let výročí od založení kostela v roce 1866. Přišla v létě strašná bouřka. „To jsem dělala kurátorku.“ V kostele byla výstava obrazů. „A z parapetů tekly průdy vody na ty obrazy – to byla moje výstava. Okna byla v nepořádku. Sehnaly se peníze, okna vyndaná – očištěná na původní dřevo. Ta rozeta – na tom byl nátěr první z roku založení kostela 1866 a další nátěr z roku 1968, kdy proběhla obnova kostela.“ Části goticky tvarovaných dřevěných okenních rámů se musely nahradit novými dřevěnými replikami. Ta firma, co to dělala, „co bylo špatné, naházeli zatím do sakristie. Řekli, že se to nesmí pálit, že z toho jde ta chemie, když se to pálí. Vzala jsem to k nám do stodoly. Jednou jsem šla tak kolem a vezmu kousek staré dřevěné kružby do ruky. ‚Jejda, to se tváří jak ptáček,‘ napadlo mne. Zanesla jsem to do Charity.“ Tak sestra Karla Palátová nazývá Domov. „Pan klient mi to očistil. Já říkám: ,Vemte to jen, kde to vyloženě odpadává, ne všechno, ať to trochu zůstane takové flekaté.‘ On to umí, on to má také uhladěné, to dřevo.“ Aby z toho vznikl ptáček, kterého poznají i jiní lidé, nejen Karla Palátová, co ho vidí už v torzu dřeva, bylo potřeba tomu domalovat oči. Při malování oka: „Já udělám jedno a oni se pokúsja udělat to druhé.“ Barvy na oko – „použije se běloba, černý fix – cokoliv, co je po ruce.“ Veškeré malířské pomůcky nosí paní Karla do domova vlastní – barvy, štětce, fixy… vše financuje sama.
Malířka a lektorka v jednom pak dodává: „Nic nelepíme, všechno zapadá do sebe. Říkám pánovi: ‚Tady navrtněte dírky.‘ On pak navrtá ty dírky, on umí ty klacíky tak pěkně uhladit… Pak jsme tomu dali ty klacíky jako nohy, zašpičatěli, aby se to dalo zapíchnout do polystyrenu a stálo to.“
Takto vzniklé originální plastiky se pak vystavují v Pržně na Noci kostelů, pod obrazy, které visí v kostele celý rok. S farářem Zapletalem sestra Palátová předtím diskutuje, které citace z Bible by vystavené plastiky nejlépe doplnily.
Zbytky z okenních rámů gotických tvarů inspirovaly sestru Karlu dále: Tento kousek kružby – tak jsem se na to jen tak dívala a najednou vidím – „to je jak ten závodník z toho závodu Dakar – jede pouští na motorce – tak jsme s klienty povídali, kdo má rád jakého závodníka,“ a dotvořili z toho plastiku závodníka.
„Všechno je předpřipravené, jenom to vzít a trochu přidat či ubrat.“ Tady ten kousek dřeva – „jenom přidat křídlo a už je to hotové,“ říká s mírným úsměvem paní Karla. Žasnu, jak samozřejmá je pro ni tvorba, asi tak, jak pro jiného zavazování tkaničky na botě.
Malířka Palátová maluje s klienty v Domově i velkoplošné obrazy. První housle v tom zase hraje recyklace. Maluje se třeba na kusy plechu ze staré střechy dřevníku. „To byl tak kvalitní plech – škoda byla vyhodit to.“ Jako rámy k obrazům používá (jeden bratr z kostela jí to pomůže realizovat) stará prkna ze zrušené prženské stodoly. Dřevo, vyšisované valašskými divokými větry, popraskané, expresivně obnažená léta, zašedlé, vytvoří pak rám s vlastní uměleckou hodnotou. A původně se to mělo spálit!
Ve výtvarné činnosti a sběru artefaktů na recyklaci do podoby uměleckého díla ji celoživotně podporuje její manžel, architekt Jaroslav Palát, známý ve sboru jako „Slávek“, který byl i u projektu přestavby Prženské fary a výstavby zajímavé moderní modlitebny v nedaleké Mikulůvce. Umělecké duo manželů se navzájem doplňuje a inspiruje.
Po návštěvě u malířky a zajímavém rozhovoru pak píšu sestře SMSku: „Paní Palátová mne pozvala na prohlídku šesti nových obrazů, které na Noci kostelů nahradí ty stávající. Motýl s polámanými křídly uvázlý v trní nad studánkou – valašský sen.“
Tématem nové série šesti obrazů, které malířka Palátová ve svém úctyhodném věku vytvořila během půl roku, jsou „válečné oběti.“ Na obrazech, snivých a zádumčivých jak valašské kopce, se objevují velice citlivě náznaky zmaru, utrpení a smutku. Tak třeba bílý flek, který jako skloněná smutná koňská hlava čeká na hospodáře, který už ho nepřijde napojit. Několik obyvatel Pržna za obou válek padlo v cizině. Na obraze padá zraněný ptáček a z jeho peříček se stávají noty, které na osnově z modrých agresivně polámaných čar tvoří kus nápěvu: „Kde domov můj?“ To je poslední myšlenka umírajícího vojáka v cizině, vysvětluje mi malířka. Na velkých kružnicích, které by mohly být letokruhy na pařezu poraženého stromu, jsou nalepeny miniaturní vlajky nejrůznějších států. Malířka k tomu dodává, že kdy už jsou mrtví, tak už je stejně jedno, kdo byl z kterého státu. Zmar války je tu aktuální téma. Ale i nějaký líbezný motiv jako kvítka na starém nábytku – vzpomínka na začátky naší lásky – to vše zase znovu přetírá zdánlivou depresivnost tématu.
Její tvorba je velice spontánní: „Někdy v noci vstanu a přidám tam čáru, ráno se mi to nelíbí, tak to zase zamaluji, někdy v noci jdu kolem obrazu na stojanu, napadne mi, co by tam šlo přidat, třeba toto křídlo motýla, tak si to jen tak načrtnu na papír. A nebo třeba maluji v noci od dvou do tří. Tady ty kúsky nalepené na obraze – to je ze starých reklamních letáků.“
Své poslední obrazy na téma válečné oběti, které teď spolu prohlížíme, namalovala malířka sama, ale řada sérií předešlých let, vystavovaných v prženském kostele, vznikla společnými silami v Domově. Jedna klientka, co „ráda cákala barvy na obraz“, inspirovala třeba malířku k využití podobného rozstřiku barev později při vlastní tvorbě. O jiném klientovi paní Karla říká: „Ony mu občas ukápnout sliny na obraz, mu se to stává, on to nemůže ovlivnit. Já říkám: však to nevadí, jen to tak rozmázněte štětcem, však to može být také součástí obrazu.“
červen 2026