Na jaře se musíme zmínit o úsilí dobrovolníků a záchranných stanic, které se snaží pomáhat opuštěným mláďatům zvířat nebo je zachraňují před posečením zemědělskou technikou. Vlivem sociálních sítí se v posledních letech lidé více dozvídají o tom, jaké množství srnčat je posečeno při sklizni pícnin. Činnost, která dříve spadala pouze pod myslivecká sdružení, tvoří na jaře hlavní náplň práce spolků na ochranu zvířat. Proti této aktivitě v žádném případě neobstojí argument, že srnčí zvěře je dnes tolik, jako nebylo nikdy v minulosti. Nebo že tato zvěř páchá mnohamilionové škody na nově vysázených lesích. Každý narozený tvor má právo na život a neměl by být posuzován z hlediska lidského vnímání, zda je pro něho užitečný či nikoli. V minulosti byly louky zejména na seno sečeny mnohem později – zhruba v polovině června. Touto dobou jsou již srnčata i ostatní mláďata natolik pohyblivá, že už jich většina dokázala před sekačkami vyskočit. V současnosti se pozemky sklízejí ve velké většině na senáž, konzervovanou zelenou píci již kolem 20. května a někdy ještě dříve. Vlivem klimatické změny se termín této sklizně posouvá stále více do časného jara, zatímco zvěř i ptáci rodí mláďata a hnízdí přibližně ve stejné době jako dříve. V důsledku dochází k obrovským ztrátám na mláďatech a hnízdech ptáků, z nichž se u nás některé druhy dostaly téměř na pokraj vyhynutí.
Dobrovolnické organizace, které se spolu s myslivci zabývají vyhledáváním a vynášením mláďat mimo sečené plochy, jsou závislé na včasné informaci od zemědělského podniku, kdy přesně dojde ke sklizni konkrétní plochy, aby se podařilo mláďata včas přenést. Někdy ovšem dochází ke změnám v plánu sečení na poslední chvíli, např. kvůli předpovědi počasí. K vyhledání zvířat jsou dnes používány už drony s termovizí, které umožňují mnohem větší úspěšnost při hledání mláďat ukrývajících se v porostu. Přesto se jedná o činnost finančně, časově i personálně velmi náročnou.
Jedna z mých celoročních prací v rámci Spolku pro ochranu přírody Pelhřimovska je odběr handicapovaných volně žijících živočichů našeho okresu pro záchranné stanice ve Vlašimi a v Pavlově. Nyní, v době vyvádění mláďat, jsou stanice doslova zahlcené a personál přetížený ve snaže zachránit co největší počet mláďat s výhledem na návrat do přírody. Jedná se o náročnou činnost, která nejednou nekončí dobrým výsledkem. Mláděti odebranému přirozeným rodičům musí být poskytnuta nejen co nejvhodnější potrava, ale i teplota a zároveň pak musí být připraveno na samostatný život po vypuštění. V přírodě se např. u malých druhů pěvců dožívá dospělosti okolo 10 a 20 % tohoročních mláďat, což je množství zaručující udržení populace druhu. Ztráty na mláďatech jsou tedy vysoké. Mimo lidských faktorů hraje dnes velkou roli např. vysoká predace dravců a šelem. Množství příčin úhynu vinou člověka je mnoho. Ať už se jedná o zmiňované zemědělství, srážky dopravními prostředky, úrazy na elektrickém vedení, nárazy do skel na budovách. Ale i lov tažných ptáků cestou na zimoviště v jižně položených zemích Středozemí a Blízkého východu, přestože EU tlačí na úplný zákaz lovu ptáků na tahu.
Nechápu, jak ještě v 21. stol. mohou jinak kulturní země takovou tradici tolerovat. Je tedy na každém z nás, abychom se snažili úbytek početnosti ptactva, savců i hmyzu, alespoň zpomalit nebo zastavit úplně.