V pátek 10. dubna jsme se v děčínském kostele ČCE loučili s farářem Petrem Čapkem. Narodil se jako třetí dítě Vladimírovi a Arnoštce Čapkovým a dětství prožil na Žižkově spolu se svými staršími bratry Janem a Pavlem Vladimírem a mladším Ondřejem. Po střední škole vykonával rok různá zaměstnání, byl i průvodčím v tramvaji. Po přijetí na teologii se seznámil s řadou lidí, kteří se stali jeho celoživotními souputníky. V roce 1966 měl možnost studovat rok v Cambridgi na Westminster College. Tam se seznámil se svým mnohaletým přítelem Malcolmem Hassletem (viz Pt 5/2016), který dodnes každoročně přijíždí do Čech.
Po dokončení studií se stal vikářem v Mariánských Lázních. Zde se setkal s Vlastou Hanuschovou, mládežnicí ze Tří Seker, která se později stala jeho manželkou. Jejich prvním sborem byl Merklín u Přeštic, kde působil do té doby, než mu byl odňat státní souhlas. Následovalo období v jiných profesích, pracoval jako topič a pak jako řidič rozvážející pivo z plzeňského Prazdroje. V roce 1975 souhlasil krajský církevní tajemník s jeho působením v Děčíně. Manželka Vlasta zde našla pracovní místo jako dětská lékařka. Petr Čapek zde působil s malými přestávkami jako farář a později jako senior téměř 40 let.
Na děčínské faře se odehrávaly všechny důležité aktivity, které Petra naplňovaly. Bohoslužby, konfirmační cvičení, třicátníci, výlety. Důležité byly sborové výjezdy do Jánských Lázní v zimě do staré Sola fide nebo letní brigády v Herlíkovicích. Petr rád sportoval: v mládí baseball, volejbal a pak také lyžování.
Patřil do neformálního společenství zvaného posléze Libštát, které za normalizace spojovalo faráře a farářky ve službě i bez státního souhlasu, a překlenovalo tak bariéru nesolidarity, kterou se normalizační režim snažil církev rozdělit, a kterou bohužel mnozí její představitelé přijali jako nezbytnost. Jako odchovanec novozákoníka J. B. Součka pečoval Petr o to, aby tato setkání nebyla jen sdílením ústrků či persekuce a nezbytných obranných strategií (jakkoli to bylo důležité), ale aby přišel ke slovu i teologický program. Často právě takový, na který bychom tehdy těžko narazili jinde. A také, aby se nezapomnělo na volejbal. O jeho neokázalém gentlemanství a solidaritě výmluvně svědčí
poděkování Zdeňka Bárty
Jsem Petrovi zavázán za obrovskou spoustu věcí, kterou jsem od něho získal. A snad nejvíc vlastně už vůbec za to, že mne přijal za přítele. Petr přišel do děčínského sboru v roce 1975, já přišel do sboru v Chotiněvsi rok před ním, roku 1974.
Já přišel do ústeckého seniorátu jako buran, jako křiklounská náplava vytažená Sváťou Karáskem do církve v tom bouřlivém roce 1968. Přišel jsem jako výrostek bez církevní etikety, těžce snášený řadou ctihodných církevních autorit.
A Petr? Petr přišel do seniorátu jako dědic a reprezentant toho nejlepšího, co evangelická tradice přináší. A navíc, přišel jako muž zocelený svými statečně vedenými zápasy v merklínském sboru. A ještě víc – muž ostřílený prací v pivovaru, když mu bolševik odebral tzv. státní souhlas k duchovenské činnosti. To už je taková tradice v Čechách, že ti nejlepší z nás jdou do pivovaru přikulovat či koulet sudy.
A ten Petr, ten nejslušnější muž pod sluncem, si mne, křováka non salonfähig, neošklivil, ale naopak mi byl laskavým průvodcem po houštinách církevního světa. Byl pro mne jedním z nejdůležitějších vzorů vedle Alfréda Kocába, Jakuba Trojana, Miloše Rejchrta a dalších vzácných lidí. Jsem za to Petrovi hluboce zavázán.
O Petrově laskavé ušlechtilosti svědčí například to, jak eufemisticky zmiňuje v Paměti národa mé psychopatické sklony: „Zdeněk se vyznačoval sníženým prahem citlivosti, takže byl vždycky statečnější než jiní lidé.“ Já dodávám: spíš vypadal, než opravdu byl.
Petr byl v ostrém hledáčku Státní bezpečnosti, jmenovitě proslulého příslušníka StB majora Málka, jehož pracovní náplní bylo sledovat Českobratrskou církev evangelickou v tomto kraji. Když Málek vyslýchával Petra, cítil se vždy Petrovou osobností ponížen a pokořen. Proto Málek Petra neměl rád a mstil se mu zejména na jeho báječných dětech.
Přesto se Petr nedal ani zde v Děčíně zastrašit a podařilo se mu oživit sbor nejen pravidelnými varhanními koncerty, ale i přednáškami a hojně navštěvovanými pravidelnými semináři, například Vladimíra Rádla o „vztahu Čechů a Němců, o otázce viny a smíření“ či výklady Vladimíra Vokolka „o Máchovi, o Florianovi a Zahradníčkovi“.
Petr se také účastnil všech setkání opozičních farářů, tak zvaných Libštátů, účastnil se všech politických a teologických setkání a debat, co jich jen bylo a při kterých tak trochu nad účastníky visela hrozba postihu.
O našem půl století trvajícím přátelství by se dalo vyprávět dlouho, rád bych ještě zmínil alespoň jedno období v době normalizace diktátorského režimu. V roce 1979 mi odebrala StB státní souhlas. Můj sbor však nehledal nového faráře – díky statečnosti volyňských Čechů, kteří tvořili většinu sboru, – a já zůstal pracovat ve sboru tak říkajíc „načerno“.
Sbor však musel mít před zákonem odpovědného faráře. Tím byl jmenován právě Petr. A přestože Petra jistě tlačili, aby mne hlídal a nedopustil nějaké disidentské rejdy, Petr statečně odolával a chránil to naše antibolševické sborové hnízdo, až nakonec mu administrace byla odňata, neboť se nebál pokřtít synka chartistických manželů Parkánových, malého Havlíka, jemuž byl za kmotra Václav Havel. Budoucí prezident, jsa přítomen, při křtu držel malého křtěnce Havlíka v náručí. To už ale bylo na estébáky přeci jen trochu moc, a tak Petrova mise u nás musela skončit.
Petru Čapkovi jsou adresována slova z Matoušova evangelia: To dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, nad mnohem tebe ustanovím. Vejdiž v radost mou. (Mt 25,21.23). A patří mezi ty, kterým je také řečeno: Pojďte požehnaní Otce mého, dědičně vládněte královstvím, vám připraveným od ustanovení. … Amen pravím vám: Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili. (Mt 25,34–40)
S vděčností za texty poskytnuté rodinou a Z. Bártou zpracoval Tomáš Trusina