Nizozemský teolog Johan Murre je autorem rozsáhlých slovníků biblické řečtiny, hebrejštiny a aramejštiny (Lexicon Bijbels Grieks, 2016; Lexicon Bijbels Hebreeuws & Aramees, 2024) vydaných v nakladatelství Skandalon; tamtéž vychází od ledna 2026 série jeho úvah nad biblickými „nesnadnými texty“ (struikelteksten, dostupné na webu: www.skandalon.nl). Ukázku přeložil Jan A. Dus.
Tento příběh je plný zmatků a úleků. Týká se tří lidí. První je Marie Magdaléna, kterou Ježíš kdysi osvobodil od sedmi démonů (Lk 8,2). Marie přichází brzy ráno k Ježíšovu hrobu a vidí, že kámen je odvalen. Z toho usoudí, že hrob je prázdný, a běží vyděšená za Šimonem Petrem a „druhým učedníkem“, že kámen je odvalen a hrob prázdný.
Petr ji vidí a slyší, co říká. Co všechno mu asi v těchto dnech probíhalo hlavou? On byl tou „skalou“ – oním učedníkem, který při Poslední večeři nechtěl Ježíšovi dovolit umýt mu nohy; který přísahal, že Ježíši zůstane věrný až do smrti; který Ježíše bránil mečem – ale také ho třikrát zapřel. A to ho muselo velmi tížit – jak to, že zapřel, tak i vědomí, že už se to nedá napravit.
A kdo je ten „druhý učedník“? Jeho jméno nikde nezazní. Víme, že to byl známý velekněze Annáše (J 18,13–15). Byl přitom, když Annáš Ježíše vyslýchal, a později stál u Ježíšova kříže. Je také označován jako „milovaný učedník“. Někteří vykladači se domnívají, že je to sám autor tohoto evangelia; podle jiných je to apoštol Jan. A ještě jiní si myslí, že to mohl být nějaký bohatý jeruzalémský občan, snad přímo Nikodém nebo Josef Arimatejský. Stručně řečeno, nevíme. V každém případě byl Ježíšovi velmi blízký.
Jakmile oba učedníci, Petr i „druhý učedník“, uslyší Mariinu zvěst, rozběhnou se co nejrychleji k hrobu. Vyrazili současně, ale „druhý učedník“ běží rychleji než Petr, a tak k hrobu dorazí jako první (verš 4). Nahlédne krátce do hrobu, ale nevstoupí dovnitř.
Proč zůstal Petr pozadu? Že by ho brzdilo zoufalství? Tušíme, že každý krok směrem k hrobu mu připadá těžší a těžší. Zato v „druhém učedníkovi“ se možná znovu probouzejí jeho sny. Popohání ho naděje, že na něj čeká něco nového, neznámého.
Všichni tři – Marie, Petr i „druhý učedník“ – něco „vidí“. Ale je rozdíl v tom, co vidí, a jak. V řečtině se „vidění“ vyjadřuje třemi různými slovesy. V Mariině případě je použito sloveso BLEPEIN (βλέπειν) – zahlédnout, letmo pohlédnout. Marie „zahlédne“ (verš 1), že kámen je odvalen, ani se nepodívá pořádně, a hned je jí všechno jasné: hrob byl vyloupen!
Stejné sloveso BLEPEIN je užito i v případě „druhého učedníka“, který k hrobu přispěchal jako první. Ten nejde dovnitř, jen „vrhne rychlý pohled“ do hrobu (verš 5). Vidí tam ležet pohřební lněná plátna, ale ještě nedělá žádné závěry. V obou případech se tedy jedná o letmý pohled.
Pak k hrobu dorazí Petr. Ten vstoupí dovnitř a dívá se pozorněji než Marie a „druhý učedník“. Vyjadřuje se to jiným slovesem, THEÓREIN (θεωρεῖν) – „prohlížet, pozorovat, zkoumat“. Vidí pohřební plátna, všimne si, že šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, je pěkně svinutý a leží opodál. To všechno jsou znamení, jejichž význam však ještě nechápe. Pro něj to zůstává „teorie“. Stejné sloveso nacházíme ještě dvakrát, a to opět u Marie, která po odchodu obou učedníků „zpozoruje“ dva anděly sedící tam, kde předtím ležel Ježíš (verš 12), a opět u Marie, když „zpozoruje“ Ježíše, ale myslí si, že je to zahradník (verše 14–15). Ani ona ještě neprohlédla, o co tu jde.
Konečně, po Petrovi vstupuje do hrobu i „druhý učedník“. Ten však „vidí“ ještě jinak; to se vyjadřuje třetím řeckým slovesem HORÁN (ὁρᾶν), zde ve zvláštním tvaru minulého času EIDENAI (εἰδέναι) – „všimnout si, uvědomit si, pochopit, poznat, vědět“ (ze stejného kořene -ID- opravdu vyrůstají i česká slovesa „vidět“ i „vědět“). O „druhém učedníkovi“ se vypráví, že hned poté, co „uviděl“, také „uvěřil“ (EIDEN KAI EPISTEUSEN, εἶδεν καὶ ἐπίστευσεν, verš 8). Jeho víra tedy pronikla dále. Jenže čemu vlastně věří?
Vždycky jde o to, co je vidět nebo není vidět. Každý vidí něco jiného. Nejprve je tu povrchní, letmý „pohled“. Následuje zkoumání, „pozorování“. A nakonec je tu „druhý učedník“, který „vidí“ ještě víc: ten vidí – ví, že lupič by po sobě nezanechal hrob v takovém stavu. Všechno je tu přece pěkně uspořádané, Ježíšova královská plátna leží vzorně poskládaná. Hrob už není hrobem. V tomto hrobě už není smrt. Na tomto místě se zdržoval král, a ten svou přítomností posvětil hrob na příbytek, ze kterého se i my můžeme jednoho dne zvednout a vstát z mrtvých. V očích „druhého učedníka“ jednotlivé dílky skládačky pomalu zapadají každý na své místo. Skládačka sice ještě není hotová, ale jedno je jisté: Ježíš nechal smrt za sebou. Ježíš žije, ať už jakkoli a kdekoli.
Tito tři lidé představují společenství víry ve všech variantách. Každý z nich vidí něco jiného. Velikonoční víra jednoho proniká hlouběji než víra druhého. Může se stát, že jeden běží o něco rychleji, zatímco druhý s sebou ještě vleče svoje zoufalství, zdržuje se pochybnostmi a otázkami. Ale víte, co je na tom hezké? Že i když běžíte pomalu a sotva popadáte dech, vždycky jsou tu s vámi další věřící, kteří na vás počkají. A všimněte si ještě, že když se oba učedníci vracejí domů, neříkají vůbec nic (verš 10). Mají totiž o čem přemýšlet. Stejně jako my. Požehnané velikonoce!