V posledních několika dnech jsem často slyšela, že válka s Íránem je válkou mezi dobrem a zlem. Může být lákavé formulovat konflikt jako kosmický souboj, protože morální jazyk dobra a zla působí mocně a inspirativně. Mobilizuje, sjednocuje a zjednodušuje. Staletí křivd, mocenských bojů, zahraničních intervencí a vnitřních rozkolů, to vše se hroutí do jediného morálního sloganu, který působí čistě. Realita je ale taková, že většinu válek pohánějí nejrůznější složité lidské emoce, strach, ambice, hrdost, ideologie a boj o přežití.
Nebezpečí vnímání konfliktů jako boje dobra proti zlu spočívá v tom, že se zákonnost může snadno stát něčím, co lze obejít.
V křehkém světě potřebuje morálka systém, a proto existuje právo, včetně mezinárodního práva. Ne proto, aby frustrovalo mocné, ale aby dozíralo na spravedlnost. A ano, mezinárodní právo ne vždy funguje. Může mlčet tváří v tvář hrozným zvěrstvům, bezmocně přihlížet z povzdálí. Přesto však setrvává v soudních síních Mezinárodního soudního dvora, v humanitárních koridorech formovaných Ženevskou úmluvou i v tiché práci diplomatů, kteří věří, že v dialogu je síla.
Ve světě propojeném oceány a hranicemi je mezinárodní právo neviditelnou nití, která znamená, že každý národ se musí zodpovídat něčemu většímu, než je on sám. Pravidla mezinárodního práva se totiž neptají, kdo je ten dobrý, ale kde jsou jeho meze, co je spravedlivé v každém kontextu. Toto úsilí o spravedlnost může vyžadovat odvrátit se od všemožných loajalit a identit, a to není snadné. Zde mi pomáhá verš z Koránu: „Stůjte pevně za spravedlností jako svědkové Boha, i když je to proti vám samotným, vašim rodičům a příbuzným.“ Touha po spravedlnosti nám může vzít potěšení a bezpečí, které nám dávají naše vztahy. Jak se tato válka šíří, pamatujme, že první obětí války je zřídka kdy nějaká budova nebo voják.
Mluvíme o nás a o nich, o dobru a o zlu. Tato dvě slova mění sousedy v nepřátele a empatie je podezřelá. Krutost se stává méně krutou, když se utrpení jiných lidí stane neviditelným, když zapomeneme, že všechny děti pláčou stejně a všechny matky stejně truchlí. Slova z Koránu, „Nenechte se nenávistí k jinému lidu dovést k bezpráví“ nám připomínají, že v lomozu moderních válek existuje také nějaké ticho. Avšak mír, skutečný mír, přichází, když vezmeme za své, že zákony a pravidla jsou tu proto, aby nám pomohly vidět lidskost našich nepřátel. A to není slabost. Je to naše největší síla.
Autorka je profesorkou pro „náboženství a společnost“ na King's College London, úvahu ze 4. března 2026 vybrala a přeložila Daniela Bísková.