Nasedám do rychlíku Budějovice–Brno. Na mobilu mám číslo vagónu i sedadla, díky zakoupené elektronické jízdence nemusím kupovat lístek u pokladny na nádraží. Dost pohodlné. Teď si ještě přeji, aby kupé nebylo přeplněné, ale v pátek ráno to tak asi nebude.
Otvírám dveře kupé, v rožku u dveří je schoulena silnější žena středního věku, vypadá neškodně. Sedám na druhou stranu k oknu, naproti sobě pokládám batoh. Tím si tak trochu obsazuji i místo v protisměru – v Jihlavě rychlík mění směr a já potřebuji sedět po směru jízdy, jinak se mi dělá špatně. Sundávám bundu, je tu teplo, příjemně. Vytahuji též poslední číslo Protestanta – ideální čtení do vlaku na delší cestu. K tomu ale dojde, až se trošku rozední, nechci v kupé svítit, když osoba naproti téměř spí. Zahleděla jsem se, jak se vlak dal tiše do pohybu – do bíle, vlastně modře proužkované stráně – sníh je v šeru ještě modrý. Krajina hned za Budějovicemi je krásná, lesnatá, zasněžená, při troše štěstí zahlédnu i majestátní Boubín.
Osoba naproti mně teď ukrajinsky telefonuje. Když skončí, zahledí se na mne a velmi pokorně mne dost dobrou češtinou prosí, abych si z protějšího sedadla oddělala batoh. Potřebuje si lehnout přes celou délku sedadla. Vysvětluje proč. Přendávám svůj batoh na sedadlo vedle mne, jen dodávám, že v Jihlavě bych si ráda přesedla, protože tam vlak mění směr. Ptá se mě, jestli jedeme přes Prahu, opravuji ji, že přes Jihlavu. „To mě pak v Jihlavě vzbuďte,“ říká žena a s povzdechem uléhá. Zahledím se znova do částečně zasněžené tiché krajiny za oknem – musím dát sestře vědět, že už jedu. Vytáhnu svůj nemoderní mobil a začnu psát SMSku. Píšu: „Pozdrav z kupé, je tu se mnou Ukrajinka, co po noční směně jede do nemocnice za svou sestrou. Leží a spí, vyřízená jak Ukrajina. Hledám v zamlženém dni špičku kostela.“
Ztichlým kupé se nese slabounké chrápání. Vytahuji černý tenký fix a na druhou, bílou stranu vytištěné jízdenky začnu ležící postavu spontánně kreslit. „Pro jistotu ti ji vytisknu,“ řekl Míra, když mi na počítači včera kupoval jízdenku do Brna. „Já teď stejnak poslední dobou průvodčímu ukazuji jen In‑kartu,“ říkám, „ale volný papír se někdy hodí.“ Hodí se i Protestant, tentokrát jako podložka pod kreslící papír. Vlak drncá, čáru mám kostrbatou. Přesto pokračuji v kreslení. A přesně, když už mám pocit, že hotovo, Ukrajinka změnila ve spánku polohu z boku na záda. Přitom se jí – na břiše sepjaté ruce rozpojují, jak vlak drncá a sedadlo je úzké. Jeden loket jí klouže k zemi. Vždy se vzpamatuje, trhne s sebou a ruce opět spojí. Zkusila jsem jí opatrně podložit loket svým batohem a posunuji ho potichoučku po zemi. Lekla se ale, a ruce ve spánku rychle přearanžovala. Rezignuji na tuto snahu. Zahledím se opět ven. Za oknem zmrzlá, tichá, klidná, posněžená krajina. Světla plynule přibývá. Vlak si to fičí po ledových kolejích. V kupé útulno. Že by konečně byl čas na čtení? Zatím dávám přednost svačině.
Před Jihlavou spící tvář konečně nabrala trošku odpočatý výraz. Za mlhou venku vše trošku nažlutilo slunce. Je tu nádraží Jihlava-město a protože vlak stojí a je v klidu, ještě trošku doplňuji svou kresbu, teď to nedrncá, čára bude rovná. Dokresluji poličky na zavazadla, aby bylo zřejmé, že jde o kupé vlaku. Tenký fix krouží po papíře a můj koutek se zvedá k úsměvu.
V Jihlavě s ženou měníme sedadla. Ukrajinka pak spí dál a já se snažím na chvilku též. Těsně před Brnem jsme se rozpovídaly. Mám o ni trochu obavy, když ani neví, že nejedeme přes Prahu. Ptám se, jestli zná Brno. „Byla jsem tam jednou, ale nevyznám se tam,“ říká, ale ubezpečuje mne, že ji bude na nádraží čekat dcera, která ji dovede i k nemocnici (neví které), kde leží sestra. Sestra prý má „něco s nohama.“ Pracovala rok v drůbežárně u Brna a Olena, s kterou teď jedu, pracuje v kravíně u Vodňan. Rok se se sestrou neviděly. Obě měly stále směny. „Řekli nám, že nejsou lidi.“ Sestře v drůbežárně se „stalo něco s nohama.“ Neměly na sebe čas, až teď. Sestra do telefonu neřekla, co jí přesně je. V nemocnici už je tři měsíce, Olena má o ni strach. „Pořád jsme si říkaly, že se setkáme, tak až teď.“ Má strach, co se doví, sestra prý i uvažuje o návratu na Ukrajinu „kdyby byl konec“.
Spontánně a značně emocionálně se rozpovídala. Jmenuje se Olena a je pobavena, že já jsem Olga. Ptám se, odkud je. „Zakarpat, ale to asi nevíte, kde je,“ řekne. „Mukačevo,“ reaguji. Úplně se rozzáří, že to znám. Jak bych byla najednou příbuzná. Její vesnice leží prý kousek od Mukačeva. Jmenuje se „Malá Dobroň“. Olena pak s láskou dodává: „Ona zase tak malá není, ale jmenuje se tak.“ Já říkám: „Tam už jsou hory – Karpaty.“ Září, když mi říká: „Náš dom – vpravo stráň nahoru, vlevo stráň nahoru.“ Najednou vidím úplně dobrý, kouzelný kraj a v jeho srdci Malou Dobroň. Ale to už vlak brzdí a vysedáme. Na nástupišti bere mobil, volá dceři, ještě na ni kývnu, ještě poslední úsměv… Myslím na to, jak silná a pomáhající je vzpomínka na domov. Jak pro mne je ještě navíc domovem i církev. Jak je potřeba si tento svůj domov chránit.
leden 2026