Sedím v pevném a krásném společenství brněnského sboru ČCE v Husovicích a naslouchám přednáškám na téma 80 let osamostatnění husovického sboru českobratrské církve. Nejdřív kurátor sboru Jan Rybnikář přichází s nadšeným a pečlivým náhledem do historie sboru, pak jej střídá můj bratranec, Martin Šimsa, profesor filozofie z univerzity v Ústí nad Labem, signatář Charty 77. Martin přednáší o výrazné osobnosti mezi husovickými faráři, o Milanu Mrázkovi, jehož syn Jiří, dnes též přítomen, učí v současné době na ETF v Praze. Vedle něj dnes tu sedí též dcera Milana Mrázka. Atmosféra po kázání synodního seniora Pavla Pokorného je v zaplněném kostele radostná, pospolitá, očekávající. Bohoslužby navíc zkrášlila skupina Ondřeje Hájka se svým úžasným hudebním doprovodem písní. Ondřej je synem dlouholetého husovického faráře Štěpána Hájka, též muzikanta, který, stejně jako Milan Mrázek, nechal v Husovicích pečeť opravdového křesťanského usilování. Na sboru je to vidět.
A Martin to na nás najednou vybalí – příběh o faráři, který doprovázel na popravu odbojáře Petra Křivku, bývalého řidiče a člena ochranky prezidenta Eduarda Beneše. Měl přání, aby u jeho popravy roku 1951 byl duchovní. Aby mu četl do posledních chvílí z evangelia. A před oběšením posloužil Večeří Páně. Mrázek se pak, podle Martina Šimsy, co nám přednáší dnes, na sv. Václava, v Husovicích, vrátil domů obtěžkán příkazem, že o tom nesmí nikde mluvit. Jak z toho ven?
Když jsem v mládí, které se z Boží milosti krylo s předrevolučními osmdesátkami, chodila každé pondělí večer do Husovic „na Mrázka“, nikdy jsem moc nevěděla, že úctyhodný starší pan farář, s pomalou, mírnou mluvou, ale super nabitými výklady Starého zákona, píše ještě tajně někde doma básničky. A už vůbec ne, že podával Kristovu krev odsouzenému, když komunisté chtěli zahladit ze světa vše, co zbylo po demokratickém prezidentu Benešovi, návazníku na prezidenta Masaryka.
A že – když už tíha mlčení byla neúnosná – se Milan Mrázek roku 1982 odhodlal a vypsal to v dopise osobě, které stoprocentně věřil, manželce svého spolužáka z teologické fakulty, mé tetě Mileně Šimsové. To ona povzbudila poutníka, uvězněného ve vynuceném tichu, aby vylil svůj příběh v zaslaném dopise. Byla to žena, které se dalo věřit, že se pod tíhou sdělení nezlomí. Že neprozradí. Že naopak bude přemýšlet dny a noci nad pravými slovy útěchy. A při tom bude mít v ruce Bibli. Že bude vynalézavá v tom, jak Mrázkovi, bratru v Kristu, pomoci. Žena, které umučili nacisté otce a ve vězení usoužili tchána a která otřesné životní události díky pevné víře v Krista v sobě zpracovala v nezdolnost a schopnost čelit těžkým chvílím s jasnou hlavou a vírou. A Mrázek to o ní věděl. Věděl, že otřesena hrůzným příběhem nezakolísá. Totalita nahrávala pevným přátelstvím.
Strhlo to všechny, mladé i staré. Ani vedle mne sedící prof. Nechutová to nevydrží a vybuchne: „To, to je ono, to je ta báseň na straně 39. Když jsme to vybírali, já si pořád říkala: Máme ji tam zařadit? Vůbec jsem nechápala, o čem je! A teď to vím, Milan Mrázek psal o té popravě! Teď jsem to pochopila, teď teprve znám k té básni příběh!“
Mám pocit, jako by archeolog smetl písek z jakéhosi vzácného starého předmětu. Báseň se náhle propojila s příběhem. Nadšení z objasnění záhady na tváři paní Nechutové je nakažlivé. Radost mají najednou všichni.
Pak už Herec Michal Bumbálek jde recitovat vybrané básně. Nasloucháme – jak mohou být tichá slova tak burcující? Po obědě na sluncem prozářeném už ikonickém Husovickém dvorku zde pokračuje neformální beseda se synodním seniorem Pavlem Pokorným. Dotazy jsou různé. Též obavy z výsledku nadcházejících voleb. Mne osobně nejvíce rozradostní synodní senior svým slibem, že synodní rada nebude s novou vládou měnit postoje – ať se nebojíme.
Je dobré si v politicky čím dál více znejistělé době připomínat hrůzy minulých totalitních režimů, odvahu nezlomených evangelíků, našich předchůdců, a čelit jim třeba i s pomocí přátelských dopisů a básní.
Září 2025
Pozn. red.: Text je redakčně zkrácenou a upravenou verzí delší autorčiny reportáže.
O propojení příběhu a básně napsala Milena Šimsová po uvedení Mrázkovy sbírky Na okraji do Protestanta 5/2004 (https://protestant.evangnet.cz/po-druhem-cteni). V jejím je textu publikován i zmiňovaný dopis Milana Mrázka. Báseň Jednomu bratru najdete ve sbírce Na okraji na str. 39.