V neděli 28. září oslavil farní sbor ČCE v Brně-Husovicích podvojné výročí: je tomu právě 90 let od postavení a „posvěcení“ husovického kostela, a také 80 let od vzniku samostatného husovického sboru. K účasti na bohoslužbách této zvlášť slavnostní neděle přijal pozvání husovických synodní senior Pavel Pokorný, ten také bohoslužbám předsedal.
Husovická modlitebna byla plně obsazena, bohoslužeb i dalšího programu se účastnili pamětníci a zájemci z ostatních brněnských sborů, ale i zdáli – třeba z Prahy nebo z Hradce Králové. Setkali jsme se jako se zvláštním hostem se synem Milana Mrázka, s docentem Evangelické teologické fakulty Jiřím Mrázkem. Po bohoslužbách vystoupili někteří členové sboru i hosté se vzpomínkami na ona dávná zakladatelská léta a na nejrůznější osudy, které bylo husovickým třeba přijmout nebo se jim naopak postavit, s vděčností se mluvilo o kazatelích sboru, s radostí o tom, jak sbor od základů rostl i přičiněním svých členů všech generací.
Husovičtí se rozhodli věnovat zvláštní pozornost osobnosti Milana Mrázka, který byl dlouholetým farářem jejich sboru (od šedesátých let až do roku 1990). Nejvíce a nejčastěji se otevřená debata stáčela k jeho biblickým hodinám, které se konaly – vzhledem ke státnímu dozoru pod různými krycími názvy – od sedmdesátých let, a šlo o přednášky a debaty – nejen exegetické, ale vždy přímo nad biblickými texty.
Tématem druhé části dopoledního programu byla básnická a dramatická tvorba Milana Mrázka. V rukopisné podobě se dochovalo několik sbírek básní, tiskem z nich vyšel výběr v knížce s titulem „Na okraji“, vydané u EMANa v roce 2004. Připomeňme si aspoň nadpisy některých celků, do nichž Mrázek své verše sestavil: Na okraji, Můj otazník, Zápisník, Nový Don Juan. V Husovicích několik z těchto básní zaznělo v podání brněnského herce Michala Bumbálka.
Na dluh
Žijeme na dluh
Tuto chvíli
z cizího jsme si vypůjčili
pro měkká vlídná světla v závojích
a pro úsměvy bílé jako sníh
dobře víš co znamená žít
očima z očí do dna pít
jiskérky vteřin zářící
na cestu cizí ulicí
žijeme na dluh
tuto chvíli
svévolně jsme si vypůjčili
Literární teoretik a historik Dalibor Tureček opatřil sbírku úvodem, z nějž ocituji část závěrečné poznámky: „…Při opakované četbě se mi poodkrývaly různé typy i vrstvy jednotlivých textů. Některé z nich mne ohromily a patří k tomu nejniternějšímu a ve výrazu nejúčinnějšímu, co z poezie znám.“
Pak Michal Bumbálek přednesl kratší závěrečnou pasáž z Mrázkova dalšího díla, tiskem nevydané dramatické skladby „Gilgameš“. Je to zpracování starobabylonského eposu, a čtenář možná ví, že Milan Mrázek není jediný, koho tato pradávná skladba zaujala a přivedla k uměleckému zpracování, připomeňme jen „Epos o Gilgamešovi“ Bohuslava Martinů. Úryvek z Mrázkovy dramatické skladby najdeme v Protestantu (ProScripta 2/2004, Cestou Gilgamešovou). Milan Mrázek ve své poemě představuje a komentuje fyzické i duchovní pátrání po smyslu bytí, po smyslu a nezbytnosti smrti, táže se, co je a zda je věčný život. K takovému tázání přivedla Gilgameše smrt milovaného přítele jménem Enkidu. Mrázkův Gilgameš hledá odpovědi na tyto a další otázky ve svém putování za několika postavami, jež by mu v tomto hledání mohly pomoci. Tak navštíví například mořského starce jménem Utanapištim, který mimochodem přežil potopu, starou krčmářku bohů Siduri, a debatuje s postavou, již Milan Mrázek označuje výrazem „vidoucí“, nejspíš věštec. Mrázek do tohoto textu investoval své bohaté znalosti historické, religionistické a ovšem teologické, Gilgamešovi pak vkládá do úst řešení, jaká prozrazují, že Mrázkovi byl blízký nejen křesťanský humanismus, ale také filozofie existence.
Z Mrázkova Gilgameše zmíněný závěr, dialog Gilgameše a „vidoucího“:
Gilgameš:
Vidoucí, nemám nikoho než tebe.
Řekni mi, celým životem se ptám!
S kým mluvíš, když se skrýváš tady sám
A koho vidíš, když vycházíš k lidu?
Vidoucí:
Člověka, jeho lásku, jeho bídu.
Gilgameš:
A Pán? – Řekni mi, kdo jej vidí?
Vidoucí:
Kdo hledí do očí malomocných lidí,
Do očí dětí, které se hrůzou chvějí,
Do očí lidí, ztracených v beznaději,
V nich utone a sebou sám se stává.
Abychom poněkud odlehčili příliš vážnému a náročnému tónu tohoto vyprávění, konstatujme, že jsme se v jednom ohledu o rok opozdili. Je rok 2025: Milan Mrázek se narodil v roce 1924, knížku jeho básní „Na okraji“ vydal EMAN v roce 2004.