V souvislosti se smrtí faráře Grubera (1952 – 18. 9. 2025) jsem si vzpomněla na jeden svůj obrázek asi z roku 1985, kdy jsem ho trošku neuctivě nakreslila. Je na něm úryvek z písničky „Čest dej“, kterou Gruber miloval. Vyjadřovala výborně jeho důrazy: dávejte si pozor, ať nesejdete ze správné Boží cesty. Varování před scestím. Varování před sladkými nástrahami a vloudivšími se našeptávači. Varování před alkoholem. Varování před snadným řešením. To byl Gruber.
Ve vzpomínce na Pavla Kaluse (Prot 3/2023) jsem jako faráře, směrodatné pro mládežníky za normalizace, jmenovala Jana Kellera, Pavla Kaluse. A třetím v řadě, farářem, kterého jsem přirovnala k Mojžíšovi, snášejícímu z hory Sinaj desky Desatera a bezpečně vedoucímu zástupy mladých lidí z církve přes duchovní a morální poušť, byl Jirka Gruber. Směřovač, vůdce, ten, co vyznačil to podstatné, co varoval před scestím nevíry, ateismu.
Gruber vynikal neskutečně silným a krásným hlasem. Mikrofon nebyl ani v obrovském kostele potřeba. Strhl mládež k vyventilování pocitů nesvobody skrze co nejhlasitější zpěv. Společný hlasitý zpěv, skoro až pokřik, vyháněl z nás ďábla strachu před Státní bezpečností, strachu před možnými postihy za účast na svobodné akci. Zpěv přinášel pocit kolektivní síly.
Komu se v životě povede, že se jeho záměry zcela kryjí s výsledky jeho práce? Jako Mojžíšovi, který se rozhodl vyvést lid z otroctví Egypta a s Boží pomocí už jsou najednou za Rudým mořem?
Pro sborník Blahoslavův dům 100 let napsal Jirka Gruber vzpomínku na akce mládeže s krycím jménem „školka“, pořádané za totality Brněnským seniorátem ČCE a poradním odborem pro mládež, kterému velel: „Cílem setkání bylo umožnit mladým lidem, kteří ve svých sborech neměli mnoho sobě věkově blízkých lidí, aby se mohli navzájem seznámit, poznat a navázat kontakty.“ A věta, kterou Gruber pokračuje, svědčí o tom, že se mu to zázračně povedlo: „Nejspíš se zde poprvé potkala řada mladých lidí, kteří později uzavřeli manželství anebo se z nich stali kazatelé naší církve nebo její presbyteři.“
Byla jsem přesně tento případ mládežnice, co ve svém sboru neměla kromě dvou vlastních sester žádné vrstevnice. Se spolužáky to bylo vztahově slabé. Kytarista na obrázku má kostkovanou flanelovou košili. Faráři mého dětství jakoby patřili do světa černobílé fotografie: černý talár, bílé tabulky, případně šedé sako a kalhoty, bílá košile, šedá vázanka. A najednou je tu farář ve flanelce a riflích, oblečený jako my. Tak jsem potkala Grubera na své první „školce“ v Brně-Židenicích.
Gruber nás vyvedl z otrocké egyptské šedi do barevného světa. Světa sdílení Písma skrze písně. Téma židenické školky tehdy bylo „misie“. V době, kdy jsme my, skoro utajení křesťané měli problém ve škole i spolužákům, natož učitelům, říci, že chodíme do kostela, nás Gruber zcela samozřejmě na školce v Židenicích postavil před návod, jak mluvit k nevěřícímu člověku o Kristu. Jako by to bylo lehké. Vím, že jeho výzva „nesejít z cesty“ se prolínala i touto přednáškou. I po pětačtyřiceti letech si z ní pamatuji některé myšlenky. Třeba tu, že manželství věřící–nevěřící je jako pozice jednoho na stole (věřící) a druhého na zemi u stolu (nevěřící). A že je vždy snadnější stáhnout toho druhého dolů (udělat z něj ateistu), než vytáhnou někoho na stůl. „Nenechte se stáhnout, zůstaňte na cestě,“ hřměl k nám (Mojžíš) Gruber.
Na obrázku nejenže vyplňuje svým zpěvem celý kostel, on se do něj přímo nevejde a výsledkem je, že se tam nevejdou ani někteří věřící. To už je nadsázka. Myslím, že Gruber sám na školce proti tomuto obrázku lehce protestoval, i když jinak od nás (mne a dvojčete Marty zvaných „Bystřičky“) snesl víc než od jiných mládežníků. Na školkách si od nás zažil víc, než zasloužil. Byla to rebelie uvnitř rebelie. On sám to vykočírovával s mocnými – jako Mojžíš šel oslovit faraona (totiž církevního tajemníka), aby školka vůbec byla, aby povolili určité téma, řečníky k tématu (většinou z řad farářů), aby povolili místo a čas konání školky (občas – v „hladových letech“ školka vůbec nebyla povolena, tak se nekonala)… A my jsme protestovaly, že je náchylný k uměleckým kompromisům.
Příběh, co tu míním popsat, je spjat s dnes populárním tématem angažovanosti žen v církvi. Za mého dětství a raného mládí jsem poznala pár vynikajících farářek či vikářek (první z nich byla Eva Pilátová), ale nebylo zvykem, že by se ženy nebo dívky – laici v naší církvi nějak více projevovaly. Nebo jim byla role předurčena: „Sestry ze sboru ve Vanovicích uvaří 120 porcí guláše pro účastníky školky mládeže.“ Nebo: „nejmenší nedělku v Brně – Blahoslavově domě povede sestra Nykodýmová“ (v menších sborech ani nedělka nebyla). Občas nějaká varhanice, ale to bylo až na malé výjimky všechno. A teď je školka v Boskovicích a Gruber nám Bystřičkám dal prostor přímo u kazatelny, kam snad ženská laická noha nevkročila – leda tak vyměnit kytkám na stolu Páně vodu. A já hraji vpředu v kostele na basu a sestra mi drží noty s akordy a občas i basu, jsme tam jediné dívky vepředu. I kytaristé jsou kluci. A Gruber zjistí, že rády se sestrou kreslíme, a umožní nám na školce, v předinternetové době se prezentovat – bude tam na chodbě fary nebo kostela nástěnka s našimi kresbičkami. A já tam, nevděčně pověsím tento obrázek, jak chudák farář vyhání věřící? Gruber trochu protestuje: „To jako já opravdu odpuzuji věřící?“ „Nemohla jsem tam přece napsat, že vyháníš svým zpěvem estébáky, to by mi to tu neviselo,“ říkám. „To máš, Bystřičko, pravdu“, říká, „to by tady neviselo.“
Pak jsme přišly za Gruberem s návrhem, že když nám včas řekne téma, nakreslíme na příští školku pro každého účastníka záložku do Bible či do zpěvníku. Gruber na to, že jo. To byl najednou prostor pro realizaci! Představa, že víc než 100 podlouhlých černobílých fotek s ofoceným mým obrázkem (jinak se to množit neumělo) bude vloženo do zpěvníků mládežníků!
Za čas dodal Gruber téma na školku, plánovanou na duben 1983 v Boskovicích. Znělo „Křesťanské společenství v modlitbě a svátostech“. Nakreslily jsme s Martou doma při poslouchání magnetofonu s písničkami zakázaného Kryla a Hutky řadu obrázků na téma „křesťanské společenství a modlitba“. Černou tuší na bílý papír. Barvy množit nebylo reálné. Pak jsme s pomocí rodiny a známých hlasovaly o nejlepší návrh. Zvítězil obrázek tonoucího. Křesťanské společenství se mým sedmnáctiletým očím jeví jako černá stojatá břečka, prošpikovaná neochotou ke svobodnému vyjádření a sedlinou spolupracovníků s komunisty. Můj strýc, evangelický farář Jan Šimsa byl v této době bez souhlasu a nesměl kázat. Tak jsem to vnímala – jako společenství, co nepomůže faráři bez souhlasu, že ho nechají potopit. Ale pak jsou tam ty vztažené ruce vzhůru, modlitba, která všechno mění, dává naději, ruší stojaté vody. Mezi nadějné prorážeče nesvobody patřil i Jirka Gruber, ale tuto záložku nám neschválil. Že je to moc „syrové“. Nahradila ji „neškodící“ záložka s obrázkem převzatým ze zpěvníku. Ta nikomu nevadila. Jen nám se sestrou. V té chvíli zasáhl nadšený mládežnický fotograf – amatér, myslím, že to byl Petr Socha, či Danouš Ryšavý? Ten „antizáložku“ s naším obrázkem namnožil. Rozdávala se pak na závěr školky tajně před kostelem. Každý ji chtěl. Účastníkům nevadilo, že si z této školky odnáší záložky dvě. Při dalších školkách, v Nosislavi na podzim 1983 a ve Vanovicích na jaře 1984 Gruber naše záložky schválil.
Naše další přání bylo udělat školku na téma výtvarné umění. Gruber nám je splnil na jaře 1988, kdy v Blahoslavově domě v Brně proběhla školka na téma „Umění nás mění“. Pomáhaly jsme mu s Martou shánět kamarády – umělce a jejich artefakty na výstavu, která byla součástí školky. Měla jsem tam opět nějaké své kresbičky. Gruber zde byl opět ten, co posunul církev pouští směrem ke svobodě, tentokrát navíc ještě přebudovával tradiční evangelický zdrženlivý postoj k výtvarnému umění.
Po revoluci, když mnozí tápali, kam a co nejdřív, Gruber plynule přešel k přeměně restituované Ostrčilovy vily v Kloboukách v centrum Diakonie. Při opravě vily jsme mu jako brigádnice s Martou zakázaly odstranit dřevěné skoro secesní schodiště ve vile ve prospěch nutného výtahu. Gruber vedl – odvážně, zacíleně, optimisticky, ale přitom nezapomínal naslouchat hlasům shůry ani zdola.